A co takhle česká raketová základna?

Článek vyšel v časopise EURO 16.10.2006 pod názvem "Co kdybychom si obranu zaplatili sami?"
A co takhle česká raketová základna? Pavel Bratinka, říjen 2006
Na debatu o americké základně na našem území je docela tristní pohled. Postrádám politika, který by komunistům připomněl, že za jejich vlády stačilo byť jen šeptem dvěma lidem říci, že by snad bylo lépe sovětské rakety na našem území nerozmisťovat a člověk mohl být trestně stíhán pro pobuřování proti spojeneckým vztahům republiky k jiným státům – sazba 6 měsíců až tři roky. Dnes se sice komunisté těší svobodě nejen šeptat, ale i ze sdělovacích prostředků požadovat referendum o základně, ale svoboda není zadarmo a měli by se tedy vážně zamyslet, zda na její obranu by se nám nějaká ta americká raketová základna nehodila.Ale teď vážně. Úvahy o zbraních by měly začít od toho, k čemu zbraně jsou. Jsou k obraně resp. k odstrašení možného útočníka.
První otázka by tedy měla znít: Existují dnes živly/státy, které by na nás chtěly zaútočit resp. nám hrozit útokem, pokud nesplníme jejich vůli nebo požadavky nebo jim budeme stát v cestě v uskutečnění jejich cílů? Rozumí se samo sebou, že vždycky je zde možnost na cizí požadavky reagovat tím, že se postavíme do pozoru a vykřikneme: „Rozkaz!“. Fyzické přežití je pak velmi pravděpodobné – byť ne jisté, pokud by se na nás sápal nový Hitler nebo Pol Pot mezinárodního formátu. Pokud je mezi čtenáři někdo, kdo je ochoten něco takového učinit bez ohledu na to, jaký požadavek bude vůči nám vysloven, tak ať dál nečte. Nemám mu již co říci. Nechť mrtví pohřbívají své mrtvé! Pokud ale máme svoje představy v jakém světě chceme žít a jaký svět chceme předat svým dětem i za cenu velkých obětí, pak musíme provést inventuru těch sil ve světě, které mají představy velmi odlišné až protikladné těm našim. Udělat si jasno nejen o tom, které síly to jsou , ale i o odhodlání, se kterým chtějí svoje představy prosazovat a konečně i o prostředcích, které chtějí používat.
Toto je základní téma a politici by měli tuto debatu otevřít, resp. jí otevírat pořád, neboť přirozená tendence nás lidí je se zabývat pouze bezprostředními problémy a nikoliv těmi, které – byť jsou řádově větší – dnes ještě nepálí. Je to jejich odpovědnost jako těch, kdo jsou u kormidla a ve strážním koši naší lodi. Politici by měli jasně říci, zda a jaká nebezpečí v tomto směru vidí a veřejná debata by měla dosáhnout toho, že by občané České republiky sdíleli shodný postoj. Jen tak je možno získat demokratickou podporu pro obranná opatření, mezi něž samozřejmě patří následující:
a) Mít náležitě vybavené ozbrojené sílyb) Mít dost spojenců, kteří jsou odhodláni bojovat po našem boku a mají na to dostatečné prostředkyc) Duševní připravenost na těžké časy
Dovolím si do této debaty příspět.Hlavní nebezpečí, které nám dnes hrozí, jsou živly inspirované novou světovládnou a totalitní ambicí – určitým konkrétním výkladem islámu. Tento výklad upírá „nevěřícím“ – řečeno velmi mírně - právo na občanskou a politickou rovnoprávnost s „věřícími“ a naopak dává „věřícím“ nejen právo, ale přímo povinnost páchat jakékoliv masové vraždy a jiné zločiny, pokud jsou nutné k prosazení jejich nadvlády. Ačkoliv se povrchnímu pohledu jeví jako něco zcela odlišného od metly dvacátého století – komunismu, v podstatných rysech je s ním zcela totožný, neboť
a) Svým přívržencům nabízí pocit, že jsou součástí něčeho světodějného. Zkušenost bohužel ukazuje, že existují lidé, kteří kvůli osvobozujícímu pocitu, že nalezli definitivní smysl života, jsou ochotni páchat jakákoliv zvěrstva vůči ostatním lidem.
b) Zároveň nabízí pocit, že vítězství jejich tábora je nevyhnutelné a je na dosah, neboť na jejich straně je ústřední mocnost vesmíru - Bůh (v komunistickém žargonu „zákony vývoje“). Přidat se na stranu vítězné mocnosti je přirozený lidský instinkt. Toto je další motiv přílivu otevřených přívrženců a tichého obdivu a podpory dalších méně odhodlaných.
c) Oba předchozí pocity jsou v jejích očích potvrzovány chováním cílů jejich agrese – dosud nepodrobených států a společností: Bagatelizování nebezpečí, ústupky, omluvy, ospravedlňování, sebeobviňování, atd. Toto vše je interpretováno jako důkaz, že napadená strana nemá žádné vnitřní přesvědčení o hodnotě svého „nevěřícího“ způsobu života a že tudíž nebude ochotna k žádným fyzickým obětem při jeho obraně (v komunistickém žargonu se tomu říkalo „zahnívání buržoazní společnosti“). Snadnost cíle samozřejmě přitahuje další příznivce
Závislost světa na ropě, technologický pokrok a obzvláště elektronická komunikace – vše to produkty „nevěřících“ – na straně jedné a politické a ekonomické problémy zemí, ze kterých tito „věřící“ pocházejí na straně druhé způsobují, že hnutí, které by v předmoderních dobách bylo odsouzeno být obskurní sektou vrahů, má šanci nabýt stejné světodějné moci jako svého času komunismus.Je proto nejvyšší čas budovat obranu. Tato obrana se však nemůže zaměřovat pouze na vnitrostátní opatření proti teroristickým útokům. Kdo chce pouze odrážet útoky nepřítele a dává mu možnost si vybrat čas a způsob útoku, aniž se připravuje na zničující útok na jeho základnu, je odsouzen k nekonečné vysilující válce a k porážce. Je třeba budovat kapacitu nejen na odražení útoku, ale na provedení rozhodného protiútoku na území, kde si útočník vybudoval základnu a z jehož zdrojů čerpá.Takováto aktivní obrana však vyžaduje spojence. Desetimilionový stát na úspěšnou obranu sám v dnešním světě nestačí. Ledaže každý druhý z nás by byl jako plukovník Fajtl, o čemž ale pochybuji. Kdo ale může bý spojencem v tomto boji? Potenciálním spojencem je každý stát, který
a) se stal nebo se vzhledem ke svému zřízení a hodnotám dříve či později stane terčem útoku
b)je ochoten bojovat
Toto kriterium zatím jednoznačně splňují Spojené státy americké a do jisté míry Spojené království Velké Británie a Severního Irska. Ostatní evropské země zatím budí dojem někoho, kdo si teprve protírá oči poté, co jej z poklidného spánku probudili výbuchy. Mnoho mimoevropských států se zatím ani neprobudilo. Takže pokud si chceme zachovat svobodu být „nevěřící“ v ideologii, která vyhrazuje svým přívržencům nejen právo, ale přímo povinnost terorem nás donutit s nimi souhlasit, pak si musíme gratulovat k tomu, že se nám nabízejí pro náš boj tak mocní spojenci. Mohlo být mnohem hůře! Pokud jsme ale nalezli vhodného spojence, pak by přímo pud sebezáchovy nám měl velet, že máme učinit vše pro to, aby
a) onen spojenec byl co nejsilnějšíb) považoval naopak nás za spolehlivého spojence
A nyní jsme u jádra pudla. Obrana proti raketovému útoku je dnes integrální součástí nejen čistě obranné kapacity, ale i kapacity útočné, která je pro vítězství nad nepřítelem klíčová. Umístění základny na našem území, která by byla schopna sestřelovat rakety vystřelované režimy či živly, které ideologii „´věřící´ proti ´nevěřícím´ “ přijaly nebo alespoň využívají, posiluje schopnost nejen pasivní sebeobrany USA a Evropy, ale i schopnost přejít do protiútoku. A tím posiluje i naše šance, že zvítězíme při obraně vlastní svobody být či nebýt ´věřícími´.
Ano, uznávám, že úplně nejlepší by bylo, kdybychom měli vlastní českou protiraketovou základnu plně podléhající naší kontrole. Nebyli bychom pak závislí na tom, jak dopadnou volby v USA. Nikdy nelze totiž vyloučit, že se v USA dostanou k moci lidé, kteří si myslí, že útočícího draka uchlácholí tím, že mu předhodí k jídlu jiné země – např. Izrael, nebo mu nabídnou bezplatnou lékařskou péči…. . Tato závislost v životně důležitého věci na jiném státě není ideální. Rád si proto vyslechnu odborníky, kteří by nám řekli, kolik by to stálo mít vlastní protiraketovou základnu.Každopádně polemika o tom, zda si můžeme či nemůžeme finančně dovolit vlastní protiraketovou obranu by byla slastná hudba proti dnešní kakafonií zbabělého ticha a cimmermanovských kroků stranou.