17. listopad a budoucnost

Pavel Bratinka, listopad 2003 - nabídnuto, ale neotištěno

  Z příspěvků do debaty o významu disidentství by podle mého názoru mělo být zřejmé, čím se podle autorů komunistický režim zásadně lišil od dnešních poměrů a které lidské vlastnosti nebo činy jej posilovaly a které jej naopak oslabovaly.

    Hlavní odlišnost totalitního režimu od současného nevidím v tom, že vládli lidé hloupější a zkorumpovanější než dnes nebo že hospodářský systém byl idiotský nebo že se dělo více bezpráví nebo že noviny psaly více lží, ale v tom, že

 a) se nesmělo bezpráví, lež nebo hloupost veřejně kritizovat pod hrozbou perzekuce

b) pokud se chtěl občan vyhnout nepříjemnostem, musel důsledně mlčet

c) pokud chtěl občan mít nějaké postavení a plně uplatnit svůj talent, musel s tímto stavem dokonce otevřeně souhlasit - vstupem do KSČ a spol., nebo alespoň hlasitým schvalováním toho, co KSČ schvalovala, a hlasitým tupením toho, co KSČ tupila a nikdy jinak.

    Lidé, kterým tento stav z jakýchkoliv důvodů vyhovoval, byli dobře organizováni a ozbrojeni a trvale obnovovali svoje počty, neboť mohli dnes a denně   otevřeně verbovat do svých řad. Ti, kteří jej odmítali, se nemohli ani dost dobře navzájem poznat, natož organizovat nebo dokonce ozbrojit.

    Každé mlčení a ještě více každý vstup do KSČ utvrzoval v okolí u příznivců režimu víru v jeho správnost a neporazitelnost a u odpůrců režimu pocit marnosti jakéhokoliv odporu a beznaděj. A u těch nejbrutálnějších příznivců posiloval odhodlání použít při případném potlačení odporu i násilí.

    Na druhé straně každé gesto počínajíce odmítnutím členství v KSČ přes neúčast při veřejném klanění se komunistickým modlám a konče otevřeným protestem oslabovalo sebejistotu příznivců a naopak povzbuzovalo odpůrce.

   Ale žádné toto gesto se neudělalo samo! Vždy někdo konkrétní musel k němu sebrat odvahu a nést riziko!

    Je zřejmé, že při určité kritické mase odmítavých gest se vůle příznivců bránit režim zhroutí a naopak vůle odpůrců jít i do stále ještě riskantního střetu podstatně posílí.

   Propojenost komunistického imperia ovšem způsobovala, že samotný vývoj v Československu by nestačil. Obdobné přibližování či překročení kritické hladiny odporu muselo nastat a také nastalo i v jiných částech imperia.

   Ještě mnoho let budou pokračovat spory o to, kdo, kdy, kde, čím a jakou měrou přispěl k našemu osvobození. Po několika desetiletích to bude již zajímat jen ty, kteří rádi čtou historické knihy. To je nevyhnutelné. Přijdou jiné problémy a jiné hrozby.

   Vždy ale bude platit, že aby naše vlast mohla problémům a hrozbám čelit musí v ní žít dost lidí ochotných pro dobrou věc riskovat.

      Má-li tedy mít 17.listopad nějaký další význam mimo to, že se v ten den nepracuje, pak jako den, kdy se vzdává veřejná čest právě lidské odvaze riskovat pro dobrou věc, a nikoliv přirozenému pokušení čekat, jak to dopadne. Nebyli to samozřejmě pouze známí disidenti, kteří tyto vlastnosti prokázali, ale mnoho dalších neznámých lidí. Někteří z nich byli tehdy dokonce ještě členy KSČ. 

     Od ústavních činitelů proto očekávám, že naleznou patřičnou formu, jak 17. listopadu vzdát tuto čest našim lepším okamžikům, a zároveň že nebudou v ten den vycházet vstříc naším horším vlastnostem a sklonům. Na to mají čas v ostatní dny.