August

Článek vyšel ve slovenském časopise Týžden k výročí srpna 1968

   Vpád cizích vojsk do Československa v srpnu 1968 nebyl na první pohled žádnou jedinečnou událostí. Během lidských dějin byly vpády vojsk nebo hord na cizí území spíše běžnou událostí než nějakou výjimkou.  A ve dvacátém století v Evropě k tomu jevu docházelo dokonce mimořádně často. Přesto se ona událost vyznačovala hned několika rysy, které dávají důvod ji považovat za událost jedinečnou.

    Za prvé jedinečnou mírou převracení odvěkých pojmů, kterou byla provázena. Všechny předchozí agrese byly vždy ospravedlňovány buď sebeobranou nebo právním nárokem na dané území nebo údajným mandátem z nadpřirozené sféry. V srpnu 1968 ale agresor označil svoje násilí jako "bratrskou pomoc československému lidu". 
    

     Cizincům ze západu i těm z východu, kteří nikdy nebyli v područí Kremlu, nelze zprostředkovat zkušenost, kdy se ke strachu z tanků, k zoufalství nad koncem naděje na trochu svobodnější život přidružila i bolest způsobená tímto zvráceným užitím tak starého slova. Už tento rys by stačil k tomu, aby se tato událost ocitla v kategorii jedinečnosti.  A to jsme tehdy netušili, že se jedná o pouhý první čin z dlouhé série převracení normálního řádu.

    Za druhé byla tato událost jedinečná vlastním cílem agrese. Tím bylo zachování moci samozvanců /komunistů - lépe řečeno zachování principu samozvanosti moci.  Komunisté u
nás prosadili vládu moderní formy ruského samoděržaví, totiž samoděržaví už nikoliv jedné živé bytosti- samovládce, u které vždy hrozí, že může vykazovat  rozumnost a dobrotu  a - hrůza hrůzoucí  -  dokonce vůli k dobrovolnému  zřeknutí se moci ve prospěch zastupitelských orgánů, nýbrž samoděržaví kolektivní. Zde roli vládce hraje kolektiv vybraných jedinců, u kterých je možno nebezpečí projevů rozumnosti a lidskosti minimalizovat vhodnými kritérii pro přijímání nových členů, jejich korupcí trvalým nezaslouženým zvýhodňováním,  jejich ideologickou drezúrou a úkolováním nepěknými nebo absurdními úkoly a  konečně prověrkami a čistkami. Nicméně  navzdory aplikaci těchto metod došlo v Československu vlivem různých okolností k tomu, že rozum a lidskost převládly i uvnitř místního samoděržavného kolektivu - KSČ. Lidé přestali mít strach svobodně posuzovat její činy v minulosti. To ale znamenalo zničení prvního ze dvou pilířů, na kterém byla diktatura KSČ postavena - monopol na hodnocení všeho minulého. Druhý pilíř - monopol na hodnocení přítomnosti a určení budoucnosti začal na jaře 1968 být rovněž pod útokem a jeho povalení bylo jen otázkou krátkého času. Lze v dějinách nalézt druhého příkladu, kdy cizí vojska obsadila nějaký stát jen proto, aby zachránila diktaturu, která se bez jakéhokoliv násilí hroutila?

    Za třetí jedinečná tím, že se agrese odehrávala před zraky celého světa doslova a v reálném čase.  Rok 1968 už patřil do věku televize a v Československu bylo nejen velké množství reportérů, ale i velké množství cizinců z nekomunistického světa. To byl pro agresora velmi nemilý zádrhel, neboť nemohl dost dobře vymýšlet a inscenovat žádné "fašistické bandy"
vraždící československé soudruhy ani jásající davy vítající sovětská vojska. Zároveň nemohl zabránit záběrům ukazující naprosto nenásilné protesty obyvatel a pochody matek s dětmi proti tankům. Na druhé straně tím ale o to více vynikla nestoudnost celé agrese a ta spolu s nulovou reakcí světa vlastně v posledku posílila signál, které moskevská koloniální říše vyslala: "Co je naše, zůstane naše!"  aniž  by jakýmkoliv způsobem zmírnila signál, který vysílala od svého počátku zbytku světa, který ještě neměla v područí: "Co je vaše, o to budeme i nadále bojovat!".

    A za čtvrté tím, co se odehrávalo ve znásilněné zemi poté a jaké dopady to mělo. Aniž bylo provedeno jakékoliv masové zatýkání , popravy a jiné klasické metody , jak  přivést okupovanou zemi k poslušnosti, bylo tohoto cíle dosaženo.
    Stojí za to si připomenout jednotlivé kroky tohoto "majstrštyku" v umění nekrvavého umrtvení okupované země:

    Všechny vůdčí postavy předchozího nežádoucího vývoje byly ponechány ve funkcích. Tím byl otevřen prostor pro iluze, že mnohé z dosaženého bude možno uchovat. Zároveň ale byly tyto osoby důkladně poučeny o "nedozírných" následcích, pokud se vyskytnou nějaké silné projevy odporu proti okupaci·       
     Současně byly povzbuzovány skupiny které se cítily ohroženy předchozím vývojem k aktivizaci, konsolidaci a nastolování požadavků k návratu k původnímu režimu. Jakékoliv pokusy o veřejné projevy nesouhlasu s těmito skupinami byly vůdčími představiteli předchozího reformního vývoje aktivně odsuzovány jako hazardérství přivolávající nedozírné následky. Díky tomuto selhání neměli lidé odhodlaní klást odpor žádné vůdce a jejich energie šla do prázdna. Kolaborantské živly naopak nemusely čelit žádným protestům a mohly se dále konsolidovat.

    Aktivně se hledaly osoby-garnitury, které nebyly příliš zkompromitovány svou minulostí a zároveň byly ochotné provést patřičná opatření k trvalému upevnění komunistické moci, které by již nevyžadovalo opakování  hrozeb "nedozírnými následky". G.Husák byl ideální volbou. Chvíle k prosazení této nové garnitury do rozhodujících funkcí nastala po demonstracích v dubnu 1969.
    Poslední veřejný projev nesouhlasu s okupací byl v srpnu 1969 potlačen čistě domácími represivními složkami za faktického přikyvování ze strany bývalých idolů liberalizace. Toto byla další rána morálce obyvatelstva. 
    Dnes se již zapomnělo, že až do 8.10.1969,  tj. více než rok po okupaci, zůstaly hranice na Západ v podstatě otevřeny. Emigrace byla velmi snadná, což byl od režimu velmi moudrý tah. Spousta lidí, se kterými by mohly být později potíže, odešla.
    A konečně v r. 1970 byly zahájeny prověrky a čistky, a to nejen uvnitř komunistické strany, ale na všech pracovištích. Ušetřeni byli pouze manuální pracovníci bez jakýchkoliv funkcí.
Ti, co neprošli, byli zbaveni svých funkcí, včetně i takových bezvýznamných pozic jako byl vedoucí obchodu s jedním dalším pracovníkem.

    A právě tyto prověrky tvoří nejpozoruhodnější fenomén okupačního režimu.Jejich deklarovaným cílem byla "normalizace" poměrů. Hlavním cílem prověrek bylo zjistit, zda je prověřovaný ochoten vyslovit souhlas s tím, že sovětská agrese za účelem umlčení československého lidu byla ve skutečnosti bratrskou pomocí tomuto lidu. Jinými slovy - znevolněný člověk měl vyjádřit vděčnost za svoje znevolnění. A tento akt se měl považovat za návrat normálního světa!  V některých případech ponížení sebe sama někomu funkci zachránilo, v jiných případech vedlo pouze ke zmírnění trestu. Pro členy strany měl mírnější trest podobu vyškrtnutí se seznamu soudruhů, přísnější pak vyloučení z kolektivu soudruhů. Vyškrtnuto bylo přes 400 000 a vyloučeno skoro 70 000 soudruhů z celkového počtu 1,6 milionů. Tím se eliminovalo riziko projevu rozumu a lidskosti uvnitř jádra režimu. Nutno též upozornit na jev dnešní generaci i tehdejším cizincům nepochopitelný.  Z  komunistické strany nešlo vystoupit.  Tento institut prostě stanovy strany neznaly.  Pokud člověk projevil vůli vystoupit, pak byl
vyškrtnut. A to z jednoduchého důvodu - slovo" vystoupení" příliš zavánělo vlastní vůlí daného jedince. Pro stranu to bylo nesnesitelné - vnímala to jako oslabování svého majestátu.  Slovo" vyškrtnutí" naopak zachovávalo žádoucí dojem, že rozhodujícím činitelem o osudu jedince byla strana!  Postiženi byli samozřejmě i nestraníci, pokud zastávali jakoukoliv funkci v aparátu státu či v hospodářství.

    Nejzvrácenější dopad těchto prověrek - který kupodivu zůstal mimo náležitou pozornost dějepisců - musel nutně nastat v československé armádě. Osudy vojáků armád států okupovaných cizími vojsky v historii sahaly od zmasakrování přes násilné zařazení do armády okupační po propuštění. Nenašel jsem ale v historii příklad toho, co se stalo u nás. Pokud důstojník, který přísahal bránit svojí zemi proti agresi, nebyl nyní ochoten takovou agresi schválit, byl propuštěn a degradován! Pokud naopak souhlas vyslovil, mohl zůstat v armádě a čekalo ho samozřejmě povyšování.  Ochota achválit to, čemu přísahal bránit, se stala kvalifikací pro službu v armádě, neochota to schválit  naopak hanbou vyžadující vyloučení z armády a ztrátu hodnosti! 

   A musíme si připomenout, že tato přízračná atmosféra dosedla na naší zemi  jako neprodyšný poklop v situaci, kdy její původce - sovětská říše - pokračovala v expanzi.  Nebyly vidět žádné náznaky, které by dávaly rozumnou naději, že se poměry v zemi přezdívané "Absurdistán" v dohledné době změní. Většina obyvatel prožila hrůzy padesátých let, poté vynoření se nad hladinu v roce 1968 plného nadějí, následované  jejich rozdrcením pod pásy tanků a nakonec masové lámání charakterů a ponížení poté. Bolest z těchto prožitků vedla - až
na malé výjimky - u obyvatel k rozhodnutí vyhnout se možnosti prožít stejnou bolest znovu, a sice tím, že zanechají veškeré naděje na možnost změny.Tím bylo dosaženo toho, že bez poprav a jen pomocí malého počtu politických procesů končících vězněním na několik let bylo možné v Absurdistánu udržovat dlouhá léta mrtvolný klid. Zdání toho, že se v Československu podařilo zastavit čas, podlehla i naprostá většina zahraničních pozorovatelů.  To nakonec předznamenalo způsob, jakým režim k údivu světa padl.

    Ukolébaná jedinečně bezproblémovým vládnutím nepostřehla vládnoucí kamarila dva jevy, které byly zcela nové. Tím prvním byl příchod nové generace, která rozdrcení nadějí neprožila a nebyla tak paralyzovaná strachem z jeho opakování. Tím druhým byl přechod Západu po nástupu Reagana do prezidentské funkce v USA do strategické ofenzivy, která v samotném centru komunistické moci poprvé v dějinách otevřela prostor pro zpochybnění dosavadního způsobu vládnutí, neboť ten začal zcela zjevně být příčinou slábnutí její schopnosti imponovat světu a zastrašovat jej.  Moskva v zájmu obnovení této schopnosti nastoupila nový kurz, ve kterém ale už chyběl příslib podpořit místní komunistické satrapy proti obyvatelům jejich zemí.

   A tak se stalo, že režim u nás padl během několika dní a to "sametově". Vidím v tom historickou spravedlnost.  21.srpen 1968 a jeho důsledky byly jedinečnou tragedií. Listopad 1989 byl na oplátku jedinečnou radostí!