Bush a historická spravedlnost

Článek vyšel 3.10.2006 v deníku MFDnes pod titulkem "Ale odejít teď z Iráku by znamenalo obrovskou zradu"
Dosavadní Bushovo období díky razantnímu snížení daní přineslo stálý hospodářský růst a nezaměstnanost na tak nízké úrovni, že se o ní může všem evropským státům jen zdát. To ale není věc, o které by se mluvilo ve zprávách a – co je důležitější – pokud se někdo má dobře díky vlastní práci, není to pro něj žádný silný důvod jít k volbám. Naproti tomu, pokud je něčí příjem přímo závislý na rozhodování politiků, pak naopak má silný důvod jít volit toho, kdo slibuje větší dávky. Prezident Bush sice před několika léty prosadil zákon zaručují nesmírně štědré hrazení léků pro starší Američany, ale to jsou pro voliče již jen loňské sněhy.Nejvíce je a bude Bushovi vytýkáno pokračující násilí v Iráku navzdory úsilí, které si již vyžádalo životy skoro 3000 amerických vojáků a značné výdaje. Byť je toto číslo pětkrát nižší než počet lidí zavražděných v USA během jednoho roku, kamery ukazují pouze to první číslo. Je zřejmé, že jeho lidé podcenili odhodlání iráckých klanů, které považovaly Irák za svoje tradiční panství, nenechat si svoje panství jen tak vzít, nota bene když jim zůstalo v rukou tolik zbraní a peněz. Bush nedbal na mocný chór hlasů tzv. realistů, kteří poukazovali na to, že v Iráku se nedá vládnou jinak než železnou pěstí. Svržení Hussejna, jehož imperiální ambice v kombinaci s ropným bohatstvím a velmi pravděpodobné držení zbraní hromadného ničení, představovaly obrovské mezinárodní nebezpečí, mnozí z nich schvalovali. Zároveň ale radili co nejdříve předat moc nějaké nesaddamovské konstelaci místních klanů, která bude sice asi také brutální vůči svým lidem, ale spokojí se s Irákem a nebude snít o regionální dominanci. Jako přidaná hodnota tohoto řešení se „realistům“ jevilo i to, že Irák v rukou sunnitů bude automaticky protiváhou Iránu. Bush se však rozhodl, že toto by nebylo řešení hodné ani idealistické tak ani pragmatické Ameriky. Svrhnutí jednoho hrdlořeza proto, aby bylo možno nad hlavami místních lidí odevzdat moc do rukou jiné kliky potenciálních hrdlořezů, by jak v Americe tak v zahraničí možná krátkodobě uspělo, ale dlouhodobě by bylo pro sebeúctu Američanů a kredit Ameriky v očích lidí dobré vůle jinde zničující. Zároveň by takové řešení nebylo ani pragmatické, protože by ani v nejmenším nezměnilo poměry v Iráku, ve kterých byl na tahu vždy ten ničemnější a vyhrával. Jediné opravdu pragmatické řešení bylo rozbití mocenského monolitu a nastolení mocenské plurality. Jenom z mocenské plurality se může kdy zrodit svoboda a vláda pravidel namísto samopalů. A v Iráku dnes existují minimálně tři mocenské bloky. Vlivem nesmiřitelnosti části jednoho z nich se v Iráku stále ještě střílí. Střílející strana je zároveň mistrem ve využívání západních medií ( pečlivě přitom evidujíc data voleb), čímž se jí daří vytvářet dojem, že je schopna násilností donekonečna a že by vyhrála, kdyby nebylo americké vojenské přítomnosti. Je to omyl na druhou. Odchod okupačních vojsk by znamenalo dát druhým dnes po zuby ozbrojeným, početnějším a pomstychtivým mocenským uskupením volnou ruku k potlačení sunnitského odporu. Střelba by velmi rychle utichla. V tomto smyslu americká přítomnost násilí v Iráku prodlužuje. Odchod by ale byl hned trojitou katastrofou. Ukázalo by Ameriku jako neschopnou vést dlouhodobější konflikt i když ztráty jsou bezprecedentně nízké. Za druhé by takováto zrada na všech, kdo na Ameriku vsadili, znamenala, že by příště neměla spojence žádné. Za třetí by v Iráku sice již nebylo Saddama, ale jeho způsob vlády by znovu ožil. Zůstat v Iráku do doby než se míra násilí a jeho hrozby sníží na úroveň zvládnutelnou místními silami je příkaz nejen elementární morálky, ale i pragmatického kalkulu. Nečekejme ale, že tento fakt bude v mediích příliš slyšet nebo vidět.
Volby do amerického Kongresu jsou pro media příležitostí k rekapitulaci a hodnocení amerického prezidenta. Obávám se ale, že při této činnosti nebudou media schopna – až na menšinové výjimky – překročit svůj stín, tj. potlačit svůj zavedený přístup k realitě. Ten spočívá na několika principech. Tím prvním je, že jediná zpráva či událost, která stojí za otištění či ohlášení, je negativní zpráva. Vyjádřeno cynicky: pokud to krvácí, tak se to vyplácí. Korupce, krize, exploze, havárie, vraždy – jen takovéto zprávy pomáhají udržet prodaný počet výtisků nebo sledovanost. Jedinou výjimkou z předchozího pravidla jsou reportáže o štěstí v neštěstí – zachránění horníci ze závalu, přeživší cestující havarovaného letadla… To dojímá, to je senzační. Druhý princip: pravdou je jen okamžitý smysly zachytitelný jev, tj. výbuch, zakrvácené tváře, hněvivé tváře, slzný plyn, ohořelé trosky…. Historický kontext, motivace aktérů události, její možný dopad na ostatní lidi – to vše je příliš sporné, příliš složité a především pro čtenáře či diváky nudné, než aby se vyplatilo tomu věnovat nějakou pozornost. Třetí princip bych nazval hollywoodským syndromem – pokud předváděný děj je tragický, pak musí velmi rychle nastat katarze šťastného konce alespoň pro hrdinu filmu - jinak se bude jednat o propadák. Čtvrtý princip se dá vyjádřit obdobou známého rčení: my media nic - my muzikanti, tj. držením dávno zcela nereálného předstírání, že media přinášejí jen pasivní věrný obtisk událostí, ale v žádném případě nemají na události zpětný vliv vykonávaný podle politických preferencí těch, kdo v nich určují linii.To ale není všechno. Odpovědní politici, kteří nakonec rozhodují, jsou dnes nejen pod tlakem virtuální reality tvořené medii, ale i pod tlakem rytmu voleb. Zdá se, že u voličů nelze uspět s žádnou byť jakkoliv potřebnou politikou, pokud tato nepřinese viditelné plody nejpozději do příštího termínu voleb. A čím větší oběti taková politika vyžaduje, tím více to platí. A političtí protivníci – i když třebas ve skrytu duše s vaší politikou souhlasí – nemohou odolat pokušení demagogicky a populisticky útočit.Není to dobrá kombinace.