Byl jednou jeden režim

   ( Článek byl publikován 18.11.2009  v  MFD pod změněným názvem)

   S ubíhajícím časem vyvstává otázka, jak co nejstručněji a zároveň nejvystižněji zprostředkovat  podstatu komunistického režimu a jeho vývoje pro následující generace „nepamětníků“. Co říci po úvodních slovech „Byl jednou jeden režim…“

    Podle mého názoru nejlepšími příklady jsou vražda Milady Horákové a kampaň proti Chartě 77. 

    První událost se odehrála v nejzběsilejší fázi režimu. Tato dáma byla zavražděná za to, že s jinými lidmi diskutovala o tom, jakými politickými prostředky čelit – ve jménu demokracie a svobody - tehdejší hrůzovládě. I naši dnešní komunisté, kteří jinak všemožně zlehčují ostatní zločiny režimu nebo popírají, že se o zločiny jednalo, se v případě Milady Horákové snaží zachovat dekorum rozumu a lidskosti.

    Bylo by ale kolosální historickou nepravdou, pokud by se případ Milady Horákové podával jako případ obyčejné vraždy, kdy prostě nějací lidé zavraždili někoho jiného jenom proto, že jim byl politicky nepohodlný. To se přeci dělo a děje i v jiných režimech, které nejsou komunistické. Ano je pravda, že se tyto vraždy až na výjimky nekonají prostřednictvím soudní frašky. Užití soudního aparátu k vědomé vraždě je sice výjimečná zvrácenost, ale v tomto případě to vůbec není to nejhorší. Tím je jiná skutečnost..

    Mám na mysli komunisty organizovanou celostátní kampaň, kdy byli lidé vyzýváni, aby podepisovali petice plné nenávistných kleteb a žádostí o co nejpřísnější trest nebo rovnou o trest smrti pro obžalovanou. Přímo odmítnout podepsat dokázala jen hrstka statečných.  Kampaň se občas vzpomíná, ale bez toho, aby se konstatoval její skutečný cíl: udělat z milionů lidí navzájem usvědčené spolupachatele této vraždy.  Tímto dotažením  karikatury vlády lidu do  ďábelské podoby byly komunistické režimy unikátní .

    Případ kampaně proti Chartě 77 se zdá na první pohled nesrovnatelný, neboť v sedmdesátých letech se již masově nemučilo a  nevěšelo. Ač nechyběli domácí soudruzi, kteří o něčem takovém snili, z různých důvodů to již nemohli spustit. Co se tedy fyzického teroru týče, byla léta normalizace  pouhým stínem let padesátých.  Avšak kampaň proti Chartě 77 by měla být  vzpomínána právě proto, že byla přesným stínem kampaně nenávisti proti Miladě Horákové. Opět byli po celé zemi lidé vyzýváni k tomu, aby odsoudili a prokleli Prohlášení Charty 77 a její autory, aniž byli s jeho textem  seznámeni.  Lidé se měli před sebou navzájem masově ponížit a zachovat se jako zombie, neboť jen člověk zbavený rozumu a vlastní  vůle je schopen odsoudit jemu neznámý  text. Autoři Prohlášení měli stát osamoceni uprostřed tohoto davového šílenství, které by dokazovalo, že režim je ještě horší než líčilo jejich Prohlášení, a pod tímto tlakem se zlomit, odvolat a tak umřít alespoň morálně. A příznivci režimu si měli upevnit víru, že stále ještě si mohou  s ostatními spoluobčany dělat ve velké míře to, na co byli zvyklí z dob mládí režimu.  Opět se jednalo o něco, co nemělo ve světě mimo komunistický blok obdobu. Ale naštěstí celá akce nakonec dopadla jen jako pouhý stín zamýšleného.  Něco se za to čtvrtstoletí od  vražd padesátých let přeci jen změnilo. A co přesně  to bylo?  To je už jiný příběh.