Česká nebo Evropská křižovatka?

Otištěno 19.2.2009 v Hospodářských novinách

Ve veřejném prostoru dnes často zaznívají výroky, že Česká republika a Irsko jsou poslední bašty zachraňující Evropu před zlopověstnou Lisabonskou smlouvou (LS), která nás prý připraví o suverenitu. Poté následuje výzva, aby Parlament ČR smlouvu odmítl. Dovoluji si vyjádřit naději, že takovéhoto euro-idealistického kroku se nikdo z poslanců a senátorů nedopustí. Doufám, že budou realisty schopnými nahlédnout určitá fakta a zároveň si položit určité otázky a nalézt na ně patřičnou odpověď.

LS upravuje vztahy mezi 27 státy. Upravuje tedy vztahy nejen mezi námi a ostatními 26-ti státy, ale i např. mezi Finskem a Maltou stejně jako vztahy mezi Německem a Francií, atd., atd. S touto úpravou vzájemných vztahů již souhlasilo 25 národních parlamentů. Je tedy na místě otázka, díky jakému vývoji v Evropě získala ČR tak obrovskou moc nad Evropou, že v rukou jejího parlamentu je možnost negovat vůli parlamentů všech ostatních zemí – včetně největších mocností, jejichž vůle v dějinách determinovala náš osud. Dosud jsem neslyšel ani jediného odpůrce LS, který by si tuto otázku položil, natož, aby si na ní odpověděl.

A není divu. Odpovědí totiž je, že jen díky šedesáti let dominance myšlenky evropské integrace se náš kontinent do značné míry zbavil vzájemného strachu a nedůvěry mezi státy a učinil složitá jednání mezi nimi jediným prostředkem soužití, na rozdíl od minulých dob, kdy rozhodčím byla válka. Moc takto ovlivnit osudy druhých národů získala ČR jen díky svému členství Evropské unii. Tuto moc nám nad sebou svěřily státy souhlasící s naším přijetím (mimochodem bez referend). S mocí ale přichází odpovědnost za její použití. Odpůrce LS – pokud by to byl realista - by si měl připustit, že ČR není jediným členem EU a že tudíž svým rozhodnutím ve věci LS se ČR dotkne zásadním způsobem zájmů ostatních členských zemí, které nejsou o nic méně suverénní než naše zem. Historicky neslýchanou moc zasadit těmto zájmům úder Česká republika nyní má, ale tímto úderem nezbaví ony členské státy suverenity se rozhodnout zasadit na oplátku úder České republice!

A jaký to asi bude úder? I tuto otázku by si měli poslanci a senátoři položit dříve než začnou o LS hlasovat. Ať už si jí ale položí nebo nepoloží, nabízím velmi pravděpodobnou odpověď – ostatní členské státy se k nám obrátí zády a udělají si velmi rychle novou smlouvu upravující vztahy mezi nimi více méně podle LS. Naše suverénní rozhodnutí však budou respektovat a k jejímu podpisu nás v prvním sledu již nepozvou. Budeme mít možnost se dodatečně připojit, ale teprve až vstoupí v platnost ratifikací ve všech státech přizvaných k jejímu podpisu v prvním sledu. Ano – tak to ve světě chodí. Pokud nejsme schopni po skončení namáhavých a kompromisních jednáních stvrdit podpisy našich vyjednavačů, pak nemáme právo nutit druhé, aby znova podstoupili riziko neúspěchu.

A tím se dostáváme k druhému faktu, který by si zákonodárci, jímž jsme svěřili rozhodování o naší vlasti, měli uvědomit. Evropská unie dnes ve světě není dominantní silou. V porovnání se svojí ekonomickou výkonností je dokonce mimořádně slabou silou. V důsledku sebevražedných válek národních států v dvacátém století si Evropa zničila svůj nejen mocenský, ale i morální kapitál nutný k tomu, aby se svět jejím vlivem změnil k lepšímu. A ve světě mimo Evropu – vyjma severní Ameriky a hrstky dalších států – dnes vystávají síly nesmiřitelně nepřátelské všemu, čeho si právem ceníme – vládě zákona, lidským právům, duchovní svobodě. EU má sice ambici mít společnou bezpečnostní a obrannou politiku, ale její současná realizace se podobá špatnému vtipu. Její vojenská síla rozdrobená do 27 armád je ve srovnání s výdaji na ně – už tak velmi nízkými – nesrovnatelně slabší než za stejné peníze pořízená část armády USA. A to nemluvím o tom, že některé členské země EU trvají na své neutralitě. Část irských voličů hlasujících proti LS se obávala, že tato smlouva by vedla k vyslání irských vojáků do zahraničí. Je to sice nesmysl, ale radost vyjádřená našimi odpůrci LS nad její porážkou v irském referendu tedy nutně zahrnuje i radost nad projevenou neochotou irských voličů vyslat svoje vojáky na případnou obranu suverenity České republiky proti vnějšímu útoku. Vskutku projev pravého českého vlastenectví!

Evropská unie je pokus spojit síly evropských národů k zajištění míru, svobody a blahobytu pro jejich občany. Na evropském kontinentu dosáhla historicky unikátního úspěchu. Dnes je ale vlivem vývoje ve světě zřejmé, že k udržení tohoto úspěchu už její současná těžkopádná podoba nestačí. Z hlediska potřebné akceschopnosti EU ve světě přináší LS sice jen malé zlepšení, ale realista musí být vděčný i za tento malý pokrok, když vidí a slyší, jaké argumenty vznášejí její odpůrci. Spory v Evropě mají díky EU dnes podobu pouhých válek žabomyších a takové bude i případné vítězství odpůrců LS, ale mimo její hranice je to doopravdy a natvrdo. A právě svět mimo její hranice a schopnost EU v něm působit rozhoduje o tom, jak se nám bude v České republice žít. Doufám, že si to naší zákonodárci uvědomí.