Církev – ochrana svobody ve společnosti

Přednáška na mezinárodním symposiu „Církev a společnost“ konaném 24.-26.4.1998 na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích.

       Děkuji za pozvání, abych zde mohl promluvit na  téma, které je ve středu mého zájmu jednak jako katolíka a jednak jako někoho, kdo se celý život zajímal o politiku a komu se dokonce v posledních letech dostalo té milosti, že mohl v politice aktivně působit v době, která má Určitě v dějinách českých zemí zajištěno místo alespoň v podobě poznámky pod čarou.

       Téma vztahu Církve a svobody bylo důležité ve všech dobách, ale dnes je obzvlášť žhavé. A to nikoliv proto, že v našem národě je stále ještě nepřekonané náboženské schizma a vzpomínky na náboženská pronásledování, které jsou navíc mohutně dobarveny četnými mýty konstruovanými z politických důvodů. Je to téma žhavé především díky převládající doktríně moderního relativismu, která je postavena na myšlence, že každý příliš pevný názor, každé tvrzení, o kterém někdo není ochoten diskutovat, představuje ohrožení svobody, a že každý, kdo má nějaké pevné názory, je potenciální inkvizitor či talibánec. Za nejlepší záruku svobody je pak považována skepse ke všemu, neboť, soudí se, pouze tehdy, budou-li lidé neustále pod tlakem všeobecného zpochybňování všeho, se podaří zabránit vzniku diktatury.

       A Církev – teď mám na mysli církev katolickou – tím, že její vlastní náplní je vyznávání a hlásání určitých věcí bez toho, že by zároveň říkala „ale neberte to zase moc vážně, třeba to není pravda“, je samozřejmě jednou z těch institucí, která je z hlediska tohoto relativismu na jednom z prvních míst na seznamu institucí, jež jsou podezírány z toho, že představují ohrožení svobody.

       Já jsem přesvědčen – a beru to vážně – že tento absolutní relativismus nejenže není ochráncem lidské svobody, ale naopak jejím smrtelným ohrožením. Rád bych se proto zúčastnil nějakého mezinárodního symposia na téma „Relativismus – ohrožení lidské svobody“, kde bych chtěl přispět svojí troškou do mlýny, a sice pokusit se obhájit tezi, že je to naopak dogmatická neústupnost od určité neredukovatelné množiny pravd a současná existence lidské instituce či institucí na této dogmatice postavená, která jediná může svobodu na světě udržet. Přiznám se ovšem, že část mojí teze by asi byla srozumitelná pouze těm, kteř alespoň připouštějí existenci osobního Boha. Dnes však chci naopak poukázat na ty dvě pozitivní role, které Církev ve společnosti hraje z hlediska ochrany lidské svobody, jež by měly být zřejmé i těm, kdož jsou nábožensky indiferentní.

     Tu první hraje církev už tím, že je protiváhou autority státu.

     To platilo ve všech dobách, ale v dvacátém století se to potvrdilo obzvlášť. Církev je jednoduše překážkou nastolení totalitní vlády, která je dosud nejambicióznějším pokusem zničit svobodu a něčím, co v nejčistší podobě poznali pouze obyvatelé komunistické říše. Právě  společenství, které je definováno tím, že jeho členové věří, že stát či Strana není tou nejvyšší autoritou a že existují situace, ve kterých je zapotřebí stát (Stranu) neuposlechnout, je pevnou hrází vůči totalitním nárokům. A to tím pevnější, čím jsou členové církve méně relativističtější. Agresivním nárokům totalitního státu, resp. totalitní strany, mohou odolat pouze lidé, kteří jsou zakotveni v určitých hodnotách náboženským způsobem, tj. neopírají se v posledku o souhlas okolí, nýbrž o mimosvětský zdroj. Nemám samozřejmě právo tvrdit, že takovíto lidé jsou pouze v katolické církvi – nicméně to nic nemění na faktu, že katolická církev sdružuje tyto lidi ve viditelnou veřejnou instituci a že právě její pokračující viditelná existence v podmínkách totalitního režimu představuje stálé zpochybňování jeho majestátu, přičemž stupeň ohrožení tohoto pseudomajestátu je přímo úměrný jeho teokratickým nárokům.

       Totalitní moc si toho byla dobře vědoma a proto samozřejmě vedla proti církvi zuřivý boj, při němž vyzkoušela veškerý arzenál svých prostředků, které s úspěchem použila na ničení jiných společenství: politických stran, odborů, zájmových sdružení a spolků. Ty pod jejím náporem tály jako sníh na slunci. U katolické církve se však žádného uspokojivého –míněno z hlediska totalitního režimu –výsledku dosáhnout nepodařilo.

       Kromě této zřejmé role Církve při ochraně svobody, je zde ještě jedna další role, která dnes uniká pozornosti, neboť převládla falešná představa, že všem utopiím je odzvoněno.

       Ve společnosti je vždy přítomná touha po lepším světě než jaký zrovna je. To platí   především v rovině osobní. Kdo by nebyl rád, kdyby byl zdravější, chytřejší, bohatší, krásnější, slavnější než je. Kdo by nebyl rád, kdyby se dal zrychlit čas nepříjemných věcí – pokud je už nelze odstranit – a naopak čas věcí příjemných zpomalit nebo dokonce zastavit. A konečně – kdo by nechtěl být nesmrtelný? Zkrátka a dobře, touha po překročení daností života je všeobecná.

       Platí to však i v rovině společenské. Existuje vždy nespokojenost se stavem společnosti, s rozložením schopností, bohatství a moci, s obecnou morálkou, s tím, jak spolu lidé jednají. A tím pádem i touha po lepším stavu ve všech těchto směrech. Tato touha po něčem lepším než co je zrovna k dispozici není samozřejmě něco výjimečného, nýbrž je naopak něčím, co je téměř totožné s vůlí žít, s nejvlastnějším pohybem života. Nelze si ani dost dobře představit, jak by žil jedinec nebo společnost, ve které by tato touha po transcedenci existujícího stavu nebyla přítomná.

      Je zřejmé, že v jádru každé snahy o zlepšení je vize toho, jak by měly věci být a že právě tyto vize lepšího světa dávají lidem energii a vytrvalost pro jejich úsilí a námahu a schopnost znovu povstávat z porážek. Tímto zdrojem energie a naděje však tyto vize mohou být jen díky tomu, že se jimi člověk dá strhnout, že si je neochočí či zcela nezničí cynismem.  A zde právě začíná problém!

      Aby se vůbec dalo ve společnosti žít, je vždy zapotřebí lidí, kteří v sobě vize lepšího světa neumrtvili, tj. těch, kteří věří, že je potenciálně možný svět „jaký žádné oči dosud neviděly a o kterém žádné uši neslyšely“. Na druhé straně existuje vždy nebezpečí, že mnozí z těchto lidí budou chtít uskutečnit svoje vize lepšího světa politickými a mocenskými prostředky, tj. „přestat pouze mluvit a snít a začít jednat“, neboť jakýkoliv odklad realizace vize jim bude nesnesitelný a bude jim připadat jako zrada dobrých ideálů, zatímco fanatické zaujetí pro jejich realizaci jim naopak bude poskytovat pocit, že se účastní něčeho nesmrtelného.

      Myslím si, že dvacáté století poskytlo dostatečně tragické ilustrace tohoto nebezpečí. Ještě dnes můžeme potkat osoby, které kdysi vyměnily svojí lidskost za pocit jistoty, že jsou jakýmisi spoluspasiteli světa. Ač mají alespoň nepřímo na svědomí nekonečné množství zločinů, nejsou již schopny žádného pokání, neboť ono fanatické oddání se ideálu způsobilo, že jejich duše zkameněly. Nelze bez zděšení konstatovat, že v našem světě je možné, aby člověk, který se původně nechá strhnout tou lepší stránkou sebe sama, může skončit jako obluda, a že to nemusí být osud výjimečný.  A konečně, že se nejedná pouze o osobní tragédie dotyčných lidí, ale že je přitom zničena svoboda všech ostatních.

       A právě na pozadí těchto smutných skutečností lze vidět zřetelně, jakou klíčovou roli  hraje církev při prevenci těchto tragédií. Mohl bych to jako katolík říci mnohem hlubším a obsažnějším způsobem, ale protože chci oslovit i vlažně věřící či vůbec nevěřící, použiji jim přiměřenějšího jazyka a prostě konstatuji, že církev má tisícileté zkušenosti s tím, jak lidi utvrzovat v ideálech a to velmi rozmanitých ideálech a zároveň jim bránit v tom, aby z nich nezešíleli a nestali se ve jménu onoho světa pustošiteli našeho světa. Její jazyk, obřady a institucionalizované formy života, které nabízí těm, kteří v sobě hlas transcedence cítí mimořádně silně – to vše je zaměřeno na to, aby se tyto touhy kultivovaly a staly se plodnými.

       Většina strašných zločinů dvacátého století byla spáchána v důsledku ideologického třeštění, kdy do politické sféry vtrhly vize, které měly eschatologický obsah, a které se zároveň zcela vymkly jakékoli kultivaci, jakémukoliv poměřování s realitou lidské omezenosti, lidského selhávání a především vždy přítomného lidského pokušení dojít spásy v hmatatelné podobě - a to v pocitu, že jsem plně součástí něčeho, co je naplněním  smyslu života a co je nesmrtelné. A to vše bez ohledu na cenu, kterou za to platí ti druzí, kteří mají tu smůlu, že se do tohoto schématu nevejdou nebo že jejich zničení je přímo vyžadováno jako potvrzení mnou nalezeného spásonosného smyslu.

       Lidská touha pro transcendentní spáse, která z nás dvounohých zvířat činí lidi na straně jedné, a myšlenka, že tato spása je dosažitelná politicko-mocenskými prostředky, na straně druhé, nejsou nikdy v lidské duši daleko od sebe. Když se spojí dohromady, nastává katastrofa – je to jako když se spojí dvě podkritická množství štěpného materiálu v atomové bombě.

      Po lidech, kteří nejsou věřící, mohu těžko chtít, aby přijali tezi, že katolická církev nabízí pravou spásu. Nicméně mohli by uznat, že ať už je to s tou spásou a podobnými řečmi jakkoliv, je tato církev schopná svým věřícím nabídnout cestu, jak se o svoji spásu starat do krajnosti, aniž z nich učiní násilnické reformátory společnosti. Neboť kdy se lidé rozcházeli z katolických kostelů a za zpěvu masových písní začali násilnými prostředky předělávat společnost. Kdy církev žehnala šíleným sociálním či nacionalistickým doktrínám? Odpověď je, že nikdy. Naopak, vždy se ostře stavěla proti nim a vystavovala se tak útoků, že je obhájce shnilého statu-quo.

       Dnes nám zatím nehrozí žádná ucelená doktrína, jak dosáhnout spásu během několika pětiletek. Nicméně vzrůst často bizarních sekt a rostoucí hlad pro uceleném chápání dnešního světa, který se mění dosud nikdy nepoznanou rychlostí, by nás měl varovat v tom směru, že klid na frontě je pouze dočasný. Naší povinností je tudíž nejen sami sebe utvrzovat v naší víře, nýbrž i trpělivě vysvětlovat druhým, že církev nejenže není ohrožením svobody, nýbrž je naopak tím, co bude stát jako ochranný val mezi svobodu a novou falešnou utopií, a že relativismus, na který tak spoléhají, není ničím jiným než předsunutá ženijní jednotka nové utopie – jednotka, jejímž úkolem je všechno podkopat a zplanýrovat, aby nové utopii nic nestálo v cestě!