Členství v NATO nestačí

Neotištěno 

V zemi s tak dlouhou historii zneužívání slov ke lživému patosu je vskutku obtížné najít způsob, jak promluvit v tento dějinný okamžik, aniž by se za pronesenými slovy nešklebily vzpomínky na jejich zneužití.

 Sluší se a patří připomenout několika slovy minulost, přítomnost a budoucnost.

    Bylo to znásilnění Československa komunistickou pátou kolonou v únoru 1948, které vyburcovalo národy Západu k úsilí o vybudování obraného svazku schopného odolávat tlaku Sovětského imperia – největšího to historického pokusu donutit člověka kombinací násilí a lži, aby zapomněl na svoji důstojnost a svobodu. Tomuto imperiu nešlo v první řadě o území či peníze, nýbrž o naše duše.

   Tváří v tvář tomuto smrtelnému nebezpečí odložily západní národy svoje vzájemné resentimenty a dokázaly společnými silami hájit linii mezi civilizací a barbarstvím tak dlouho, až morální, politický a ekonomický bankrot způsobil zhroucení říše zla. Tohoto úspěchu dosáhly nejen proto, že odmítly ducha mnichovanství, jeho našeptávání, že bezpečí si je možno vykoupit ústupky a předhozením princezny drakovi, nýbrž i proto, že na rozdíl od minulosti se podařilo uzavřít spojenectví transatlantické, tj. spojit téměř všechny svobodné národy, které vyznávaly shodné hodnoty obsažené v preambuli Washingtonské smlouvy.

Dnes již není žádného velkého imperia, které by nás chtělo zotročit. Nicméně vůle po moci za každou cenu, agresivní mesianismus, touha pomstít domnělé či skutečné křivdy a ideologie kolektivní nenávisti jsou stále přítomny. Není zatím naštěstí nikdo, kdo by je dokázal všechny spojit pod nějakým heslem a praporem v jeden ničivý příval, jak se to podařilo komunismu, avšak i tak způsobují velké utrpení a vlivem moderních technologií mohou ohrozit i nás. Je proto nutno disponovat silou dostatečnou k tomu, abychom mohli zabránit konsolidaci těchto motivací v nějaký nový mocný blok, popř. zabránit jejich nelidskému řádění. Nejen lidskost, ale prostý pud sebezáchovy nás nabádá spojit svoji sílu se silou ostatních svobodných národů. Je to tedy obrovská milost, že přes všechny nepříjemné peripetie posledních deseti let, které právem vyvolávají naší nespokojenost, můžeme dnes zažít plod našeho úsilí a souhlasu svobodně zvolených zástupců spojeneckých národů a začít se starat o naší budoucnost.

   Budoucnost ovšem není předem dána. Víra v to, že nejsme předem předurčeni ani ke zkáze, ale ani ke štěstí, nýbrž ke svobodné volbě patří právě k základům euroatlantické civilizace, kterou se tak tak podařilo ubránit před náporem ozbrojené ideologie. Proto ani členství v NATO nás nemůže trvale ochránit před zotročením, pokud se sami obrátíme zády k hodnotám, se kterými stojí a padá naše důstojnost. Ve směru k našim spojencům je to především hodnota zvaná čest, která velí dodržovat závazky