Demokracie versus svět financí

Předneseno v Prague Business Clubu 6.3.2012

Týdny před přednáškou obdrželi všichni pozvaní text "Definice problému": 

Definice problému:

O směřování společnosti rozhodují v demokratických státech voliči. Jejich volba závisí na řadě faktorů:

1. Na spokojenosti s osobní situací a vnímání vyhlídek do budoucna
2. Na vnímání situace ve společnosti
3. Na míře vnímání problémů a porozumění jejich příčinám
4. Na schopnosti posuzovat nabízená řešení problémů
5. Na míře důvěry v politické reprezentace

    Od počátku demokracie bylo rozhodování voličů velmi významně ovlivňováno nejen jejich osobní ekonomickou situací, ale stavem hospodářství jako celku. Když v třicátých letech minulého století vypukla krize, v řadě zemí došlo k silnému nárůstu politického extremismu, který nakonec vedl ke světové válce.  K extremismu se přitom lidé uchýlili ani ne tak z důvodu velkého poklesu vlastní životní úrovně, ale především proto, že hospodářský zvrat byl pro ně naprosto nesrozumitelný, nesmyslný a „nezasloužený“.  Ideologie, které ho vysvětlovaly machinacemi nepřátelských skupin nebo jako důsledek svobody podnikání vůbec, nabízely jednoduché vysvětlení, jasné viníky a cíl nenávisti. A hlavně program, jak situaci řešit – razantní zásah státní moci. Tato kombinace je vždy velmi svůdná pro lidi, kteří trpí nebo jsou zmateni. V nadšení nad nabízeným vysvětlením a řešením pak tito lidé každý hlas zpochybňující toto řešení vnímají jako destruktivní a ignorují jej. Zato hlasatelé těchto řešení se těší až fanatickému obdivu a důvěře. Jak víme, tito hlasatelé získali dostatečnou podporu k tomu, aby nastolili totalitní diktatury.

    Dnešní krize samozřejmě nedosahuje rozměrů krize třicátých let. Proč se tedy znepokojovat?  Důvodem pro znepokojení je fakt, že od třicátých let došlo ke dvěma zásadním změnám, které potenciálně zesilují politický dopad hospodářských otřesů.

    Tou první změnou je IT revoluce.  Objem informací a rychlost jejich přenosu, jsou dnes světelné roky vzdáleny tomu, co bylo možné v minulosti. Navíc došlo k úžasné „demokratizaci“ dostupnosti IT nástrojů. Mobilními telefony i dalšími prostředky dnes disponují i lidé, kteří jinak žijí ve velmi bídných poměrech - materiálně i vzdělanostně. A jako všechny lidské vynálezy, jsou i IT technologie mečem dvojsečným. Lze jimi šířit nejen pravdivé informace, ale i dezinformace, paniku a šílené myšlenky.

    Tou druhou změnou je vznik globálního hospodářského systému s mohutným finančním sektorem. Zatímco rychlost pohybu zboží se příliš nezměnila, v oblasti finančních trhů umožňuje IT technologie šíření tržních informací v okamžiku jejich vzniku i obrovské přesuny aktiv jediným kliknutím na klávesnici.

    Tato druhá změna začala v osmdesátých letech minulého století a v devadesátých letech postupovala na plné obrátky. Až do vzniku finanční krize v USA v r. 2008 však zůstávala mimo pozornost průměrného člověka - voliče.  Finanční sektor jim byl vnímán – pokud vůbec – jako nějaký specielní technický obor, který prostě existuje všude tam, kde běhají velké peníze a který si hladce funguje svými zavedenými způsoby, ale který nemá na jejich život a na jejich zaměstnání žádný vliv.

    Tento poklid se radikálně změnil vlivem finanční krize v r. 2008 a následné dluhové krize Evropy, která nastala v r. 2010. Náhle se ukázalo i člověku z ulice, že to, co se děje v onom tajemném světě bank a finančních trhů, má zásadní dopad na jeho život a životní perspektivy. Mnozí to pocítili ve vlastní peněžence a všichni to pocítili z toho, jak o celé záležitosti referují sdělovací prostředky. Na rozdíl od minulosti, kdy informace z finančního sektoru byly na straně 17 a výše, jsou občané skoro denně konfrontováni se zprávami z finančního světa na titulních stranách. V těchto zprávách a v komentářích běžného zpravodajství se to hemží pojmy jako „výnosy dluhopisů klesly (vzrostly)“, „pumpovat likviditu“, „kapitálová přiměřenost“, „mezibankovní trh“, „deriváty“, „státní dluh“, „ČNB se rozhodla nezvýšit úrokovou míru“, „pád akcií“, „hedgeové fondy“, „úvěrová expanze“, atd. atd. Zprávy i komentáře jsou často podávány tónem navozujícím vidinu hrozící katastrofy.  

    A tady jsme u našeho problému a důvodu pro tuto akci. Jakýkoliv test ověřující, zda občané těmto pojmům skutečně rozumí, odhalí hrozivou skutečnost: ani nadprůměrně vzdělaní a inteligentní občané nemají ve své většině žádné ponětí o tom, co tyto pojmy znamenají a jak spolu navzájem souvisejí.  Jsou to pro ně záhadné hieroglyfy popisující tajemné děje nepochopitelné obyčejným smrtelníkům a přístupné pouze úzké elitě zasvěcenců.

    Jsme tak konfrontování s velmi nebezpečnou situací, kdy směřování demokratického světa je v rukou lidí-voličů, kteří až na zanedbatelnou menšinu, vůbec nerozumí tomu, co masivně dopadá na jejich životy a vnímání.  Historie učí, že v takové situaci mohou velmi lehce vypuknout hony na čarodějnice či násilné a destruktivní zvraty. Již dnes kolují – především díky IT technologiím - i mezi jinak velmi rozumnými lidmi paranoidní spiklenecké teorie o tom, jak jsou všechny ty krize uměle vyvolávány různými klikami, jejichž vymezení se sice liší podle sklonů vyznavačů těchto teorii, ale shodují se v základním idiotismu. Demokraticky zvolení politici jsou líčeni jako bezmocné loutky kohosi a demokratické vlády jako v nejlepším případě bezmocní diváci dějů, na které nemají žádný vliv.  Živnou půdou pro všechny tyto názory je právě všeobecná neznalost základních principů fungování bank a finančního sektoru vůbec.

    Je proto nejvyšší čas, aby byla zahájena veřejná osvěta, která by občanům zprostředkovala elementární znalosti o světě financí. Jako první musejí začít jednat politici, a sice tím, že začnou upozorňovat na to, že se jedná o zásadní problém. Jejich projevy by měly vytvořit tlak na odpovědná media – především veřejnoprávní televizi a rozhlas – aby se osvětě začaly systematicky věnovat jako něčemu životně důležitému pro stabilitu demokracie.

    PBC chce proto uspořádat setkání několika politiků, finančníků, novinářů a dalších osob, na kterém by se mělo dospět ke shodě o způsobu, jak zahájit první kroky k řešení této naléhavé otázky dneška.

Text přednášky:

Prvním podnětem, který mne upozornil na problém, byly různé rozhovory s těmi přáteli, kteří patří mezi silně nadprůměrné z hlediska zájmu o věci veřejné a vůle si opatřit kvalitní informace. Při jednom z nich jsem si jim dovolil položit otázku: Když se řekne "bankéř", kdo se vám vybaví.

Nejdříve nechápali otázku. Musel jsem ji proto zpřesnit: vybaví se vám akcionáři/vlatníci banky nebo zaměstnanci? Teprve tehdy si uvědomili rozdí mezi oběma druhy lidí. Když se ale dnes nadává na „ziskuchtivé, nenasytné“ bankéře – na koho se vlastně nadává? Nevím nic o tom, že by byl podniknut nějaký výzkum veřejného mínění, kde by se zjišťovalo, nakolik jsou si lidé vědomi onoho rozdílu. Jsem přesvědčenm že nikoliv.

Druhou šokující zkušenost jsem učinil s jedním vysoce postaveným politikem. Vysoký politik nevěděl, že většina peněz v bance nepatří akcionářům banky . Poměr cca 1:10 mezi vlastním kapitálem a objemem peněz, které banka obhospodařuje, byl pro něj novinkou. Ale bylo vidět, že mu to bylo zpětně zcela jasné a samozřejmé. Dokud mu to ale nikdo neřekl, tak to nevěděl. Dále nevěděl, co je to „mezibankovní trh“ a proč jeho „zamrznutí“ má fatální důsledky pro reálné hospodářství. V tomto případě to byla pro něj skutečná novinka.  O NY Stock Exchange nevěděl ani přibližně, jaký majetek se na ní traktuje a kolik z něho vlastní penzijní fondy, tj. ti staří lidé na ulicích USA (nejméně 25 %). Prostě žádná konkrétní čísla. Pro něj existoval Wallstreet špatné pověsti, hnízdo hrabivosti.  Měkká varianta komunistické fráze „supi z Wallstreetu.  Neměl jsem pak už ani odvahu se ho zeptat na to, v čem je role kapitálového trhu, resp. jaký je rozdíl mezi financování podnikatelského záměru půjčkou z banky a financováním prodejem akcií. O rizikovém kapitálu ani nemluvě.

Osvěta nedostatečná - smutná role sdělovacích prostředků:

Nijak nepřispívají k osvětě.  Chybějí články či pořady, kde by lidským neodborným jazykem vysvětlovaly klíčovou roli bank a jejich fungování pro hospodářství a vlastně i samotnou podstatu peněz. Dále že v souvislosti s bankou je nutno rozlišovat tři odlišné skupiny zájmů, vlivu a odpovědnosti – akcionáři, vedení a vkladatelé.  Vysvětlení, že „záchrana bank“ z veřejných peněz nebyla záchranou vlastníků/podnikatelů natož příjmů generálních ředitelů, ale a) vkladů a b) jejího dalšího fungování, bez něhož byl postižen ještě větší okruh lidí než vkladatelé.  Když jsem na podzim 2008 nabízel několika redakcím novin pravidla EU pro státní pomoc pro finanční instituce, ze kterých byly všechny tyto věci zřejmé, byl jsem jednou redakcí odmítnut, protože je to prý moc složité a jiné se ani neozvaly. Dojem ve veřejnosti tedy je, že bohatí bankéři prošustrovali svoje peníze a ty jim byly nahrazeny penězi daňových poplatníků, aby dále měli dost peněz na svoje vily a jachty.  Dotyčný vysoký politik na mně nevěřícně zíral, když jsem mu sdělil, že americké banky již na konci 2010 nejenže vrátily vládě všechny peníze, které jim byly „nality“, ale ještě s úroky, takže na pomoci bankéřům z Wall Streetu americký daňový poplatník vydělal. Ale odkud to chudák měl vědět, když tato zpráva, pokud se někde v běžných sdělovacích prostředcích vyskytla, zcela zapadla jako nějaký bezvýznamný technický detail.

    Tentýž deficit osvěty se týká kapitálových trhů, které se jeví jako nějaké kasino a nikoliv další pilíř hospodářství, jemuž vděčíme za všechny vymoženosti – včetně kvanta času na protikapitalistické demonstrace  a komunikační prostředky na jejich svolávání.

    Ano lze nalézt spoustu odborných statí či pořadů věnovaných těmto věcem, ale odborníci tam vystupující nejsou až na výjimky schopni vystoupit z vlastní odbornosti. Výsledkem je, že veřejnost vidí člověka, který jsa vyzván, aby přeložil hieroglyfický nápis z období Střední říše, začne klínovým písmem psát nápis chetitský. Dovoluji si uvést dva příklady:

    Na dotaz laika, co jsou to deriváty, odpověděl odborník: deriváty jsou cenné papíry, jejichž hodnota je odvozena – ještě že neřekl derivována – od podkladového aktiva.

    Vážnější případ zahrávající si s důvěrou lidí jsem zažil u banky, do jejichž fondů jsem investoval. Její investiční společnost vydává pravidelné prognózy. Svého času mohl i obyčejný smrtelník emailem IS klást různé otázky a komentovat předchozí rady. Zároveň bylo možno sledovat i vzájemnou komunikaci ostatních drobných investorů. Tato možnost byla dávno zrušena z jakýmsi alibistickým odůvodněním, že některé komentáře byly neodborné a mohly by odrazovat jiné potenciální investory. To byla pravda jen z polovic – pravda, která jenom ilustruje moji tezi. Celá pravda by musela zmínit i situaci, kdy např nějaký odborník IS v jedné prognóze očekával u dluhopisů zvýšení výnosů. Tento výrok vedl určité lidi k dalším nákupům podílů dluhopisového fondu, jejichž cena – přesně v čase, na který se vztahovala odborníkova predikce – citelně poklesla. Následovaly hněvivé emaily na adresu IS. Vyšlo samozřejmě najevo, že ti lidé rozuměli výroku o zvýšení výnosů naprosto přirozeně a sice, že hodnota jejich podílů, tj. dluhopisů, se zvýší. Místo toho se dočkali ztráty a měli pocit, že odborník byl – v tom lepším případě – hlupák a v tom horším podvodník. Jindy se zase v onom bulletinu objevila věta: Odhad vývoje výnosů dluhopisů bude ještě korigován příští týden, až budou zveřejněny údaje o maloobchodním trhu za duben. Co má co společného maloobchodní trh s dluhopisy vysvětleno nebylo.

Nejkoncentrovanější příklad nesrozumitelnosti, na který jsem v poslední době narazil, měl vysvětlit ekonomický důvod intervence ECB v podobě nakupování dluhopisů.

Když centrální banka nakupuje vládní dluhopisy či jiná aktiva od privátního sektoru, platí za ně depozity. Ta drží u dané centrální banky soukromé banky.A tvorba depozit odpovídá tištění „mocných peněz”. Dochází tak ke zvětšování rozvahy centrální banky, dluhopisy se objevují na straně aktiv a depozita bank na straně pasiv. Monetární agregáty ovšem porostou pouze v případě, pokud banky zvýšenou likviditu použijí na úvěry domácnostem a firmám.

Jak by tato výměna aktiv mezi centrální bankou a privátním sektorem mohla vyvolávat inflaci? Dochází totiž k tomu, že nákupy dluhopisů snižují jejich výnos a tím v ekonomice podporují poptávku.

            Odborník to dešifruje, byť ho musí tahat za uši úroveň češtiny. Ale laik?

    Celkovým důsledkem nedostatku srozumitelných vysvětlení je, že finančnictví má stále image něčeho odborného, specializovaného, vědeckého – a vlastně pro normálního člověka nesrozumitelného bez dlouhého a náročného studia.  Informace o něm podávané ve sdělovacích prostředcích jsou pak veřejností mentálně přiřazované – je to fakt, přestože udivující – do ranku pořadů typu Jak vaříme, Novinky z motorového světa, Svět zvířat, atd, tj pro vážné a systematické zájemce.

    Až příliš srozumitelně ale mluví sdělovací prostředky tam, kde samy přispívají k bludům. Neodvažuji se říci, zda jsou v tom samy obětí nebo naopak pachateli. Ale v okamžiku, kdy jedny noviny uvedly titulek „Z fondů loni zmizelo 24 mld. Kč.“  byly jasně pachatelem. Nic nebránilo napsat mnohem přesnější „hodnota majetku klesla o 24 mld. Kč“. Původní titulek byl stejně lživý, jako by se napsalo, že „majitelům bytů v Praze zmizelo od r. 2008 X mld. Kč“.  Jiný článek v prestižním deníku byl o tom, jak „Goldman Sachs ovládl svět“. Vláda, ovládat – to jsou pojmy, kterým lidé rozumí. Být ovládán znamená, že se poslouchá něčí vůle.  V článku ale nebylo ani slůvko o tom, kolik majetku GS spravuje, jaká je jeho dnešní průměrná kapitalizace a jaký je pak jeho zisk. A především vysvětlení, proč to všechno dává GS tu údajnou světovládu. A proč skoro 4 krát větší firma BlackRock si nechá od GS poroučet – nota bene když BR je největším akcionářem GS.  Jak GS poroučí Applu či GM.  A jak GS ovládá EU, Rusko, Čínu, Saudskou Arábii nebo Severní Koreu.  Žádné vysvětlení. Hlavně posílení dojmu, že jsme všichni v područí jedné firmy. Jinými slovy tvorba humusu pro vykvétání konspirativních teorii.

Shrnutí

Jako jedinou cestu k nápravě vidím v tom, že politici o problému začnou otevřeně mluvit – jak o neznalosti mezi veřejnosti, tak i o nedostatečné osvětě v tomto směru. Nelze samozřejmě ani doufat, že by většina obyvatel se v tomto ohledu dostala na úroveň nějakého úvodního kurzu MBA školy. Nicméně lze v to doufat u menší části, která ale může hrát roli opinion makera. A za druhé, což je stejně ne-li ještě důležitější, u té většiny alespoň zmizí pocit, že politici využívají nesrozumitelnosti finančního světa k falešnému strašení a prosazování krácení sociálního státu.