Dopis poslanci ČSSD o finančních službách a jiných tématech

K otázce podílu finančního sektoru na HDP  

1. Nejdříve je třeba si ujasnit, jak vzniká ocenění statků (výrobku, služeb), které jsou do HDP zahrnuty. V normální lidské společnosti vzniká tím, že někdo si daného statku cení a koupí ho. HDP je pak součet některých těchto cen. Do HDP patří cena auta prodaného prvnímu majiteli. Nepatří už do něj jeho cena při dalším prodeji – ledaže by někdo překupoval auta jako svoje zaměstnání. Pak je jeho zisk oceněním služby (příjmy autobazarů).
2. Do HDP patří de-iure samozřejmě i statky produkované v „šedé“ ekonomice, která neprochází účetnictvím. Ale fakticky tam samozřejmě nejsou.
3. Třetí segment činností, který tam není ani de-iure, jsou nekomerční lidské úkony. V zemích, kde jsou ženy větší měrou v domácnosti nebo kde je silný étos veřejné služby, je součásti blahobytu uklizená domácnost, odpočaté manželky, spokojené děti a velké množství dobrovolné práce pro komunitu vykonávané lidmi bezpracně. Tento segment je v USA z vyspělých zemí největší.
4. Finanční sektor zahrnuje banky, pojišťovny a burzy. Banky poskytují dvojí typ služby:

a)     Spravují lidem peníze a platí za ně účty.

b)     Přijímají peníze od těch, kteří je mají, ale v danou dobu nepotřebují a poskytují těm, kteří je nemají, ale zrovna potřebují

Příspěvek banky k HDP je roven jejímu příjmu za tyto služby (poplatky, úrokový diferenciál. Ten je samozřejmě nepatrným zlomkem peněz, které jí protečou.

Rád bych ale upozornil v tomto bodě na skutečnost, že z hodnoty takto vypočítaného příspěvku k HDP nelze ani odhadnout, o kolik by HDP pokleslo, kdyby banka (resp. bankovnictví neexistovalo). Jenom kolik času by lidé trávili ve frontách na poštách při placení účtů (a o kolik by se musel posílit personál pošty) a všechny ty převozy hotovosti, placení v obchodech, atd. A co odvádění daní za zaměstnance. Pokud by někdo chtěl půjčit na byt, pak by musel shánět půjčovatele přes inzeráty, ty hromady smluv, ty pytle s penězi po domácnostech, atd. A celé nové odvětví vymahačů peněz.  A co teprve nemožnost kohokoliv si vzít velký úvěr na rozjezd podniku…. 

Burzy představují alternativní zdroj kapitálu k bankám. Na rozdíl od banky, která může vymáhat splacení úvěru, držitel akcie nemá na dividendu žádný právní nárok. Akcionář tak sdílí riziko podnikání na rozdíl od bankéře v mnohem větší míře. Když je podnik neúspěšný, pak se v prvním sledu musí vyrovnat závazky vůči zaměstnancům, pak vůči bankám a až v třetím sledu vůči akcionářům. Bez burz by velké množství podniků nikdy nevzniklo, popř. by se rozvíjelo mnohem pomaleji. Ačkoliv zisk burzy jakožto podniku je relativně malý, její neexistence by znamenala HDP několikrát nižší než dnes. Mimochodem – a to se v médiích snad nikdy nedočteš, neuvidíš – několik desítek procent z celkového objemu akcií obchodovaných na newyorské burze ve finančním vyjádření vlastní penzijní fondy. Takže mnoho starců a stařenek, které si v USA viděl jsou ve skutečnosti oni „kapitalisté z Wall Streetu“. Do příspěvku finančního sektoru k HDP se připočítávají i provize obchodníků na burzách.

Když se sečtou všechny výnosy (příjmy za poskytnuté služby) bank, pojišťoven a burz (+makléřů), pak dostaneme podíl  na HDP. V USA to činí 8% HDP. Pro srovnání v UK je to 6 %, v Rakousku 5,5 %. Pracuje v něm 2 500 000 lidí.

Ve věci indické chudoby: 

V roce 1947 na tom byla Indie mnohem lépe než Japonsko. Ale Nehru (+ Gandhí) se rozhodli kráčet socialistickou cestou s cílem soběstačnosti. To znamenalo státní vlastnictví velkých podniků + obrovské množství regulací zbylého soukromého sektoru. Na vyvezení či dovezení čehokoliv bylo zapotřebí povolení. Dtto na založení jakéhokoliv podniku. Vysoká cla chránila domácí výrobu před jakýkomkoliv tlakem ke kvalitě a efektivnosti. Cizí investice byly tabu. Suroviny a energie a půjčky byly v podstatě na politicko-korupční příděl. Investice byly směřovány spíše politicky (stavby socialismu, pracovní místa) hodnotných projektů než podle toho jaký přínos přinášely hospodářskému růstu. Státní sektor byl „přelidněn“ sinekurkami přidělovanými čistě politicky a nikoliv podle schopností něco řídit.

Nepopírám, že hinduistická mentalita, která brala bídu jako trest za hříchy minulých životů a tedy něco, co nelze změnit, hrála svoji roli. Ale jenom proto, že tomu tak v poměrech nepřátelských jakémukoli soukromému podnikání skutečně bylo. Dnešní hospodářský růst je ale důkazem, že to není nepřekonatelná demotivační síla.

Bude zajímavé pozorovat, zda ta strašlivá víra, že lidé z vyšších kast jsou ontologicky hodnotnější, tj. „übermensch“, odolá náporu svobody podnikání a postupu meritokracie. Asi uslyšíme velký pokřik proti tomu, že globalizace ničí místní kultury a nivelizuje všechny rozdíly a bude zajímavé, jak se k tomu postaví západní levice jindy tak brutálně rovnostářská.

K věci práva národního sebeurčení versus imperialismus:

Nevidím žádný důvod automaticky fandit každému boji nějaké komunity/státu za samostatnost vůči nějakému imperiu či prostě státu, ve kterém většina patří k jinému etniku. Kritériem je, zda vítězná obrana proti imperiu či vítězný boj za nezávislost vedla/vede ke zlepšení situace jednotlivých lidí. V tomto ohledu  například římské imperium přinášelo nesrovnatelně lepší život než existence v kmenových jednotkách, kde byl člověk vydán napospas vlastním náčelníkům a nekonečným vzájemným válkám. Pax Romana byl oproti tomu, co přišlo po jeho zhroucení pod náporem barbarských Germánů, zářným věkem. Když chtěl místní židovský náčelník dát zbičovat svatého Pavla, stačilo aby se jako římský občan odvolal k císaři a bylo po ptákách. Proto se také dalším staletím říká „věk temna“.

Je velmi poučné si přečíst podrobné dějiny vlády Karla Velikého. Tohoto stvořitele francké říše, z jejíhož rozpadu se zrodila Francie a Německo (+Nizozemí, Belgie a Lucembursko), neměli nacisté kupodivu vůbec v oblibě. Proč? Protože reagoval na loupežné výpady Sasů invazemi na jejich území, zakládal tam misijní střediska (pro šíření židovského humanistického jedu podvracejícího bojovnost a nelítostnost) a zaváděl svůj zákoník. Oproti s zvyklostem Sasů, kteří trestali smrtí téměř všechno, byl tento zákoník skoro Evropskou úmluvou o lidských právech. Sasové však opakovaně povstávali v boji za své kmenové sebeurčení a pálili a vraždili a pálili a vraždili. Po 25 letech došla Karlovi trpělivost: 4 000 zajatých Sasů dal pobít a část saského obyvatelstva deportoval do jádra svojí říše. Jeho církevní „poradci“ mu vyčítali, že Sasy křtí železem a nikoliv vodou. To byla z určité části pravda. Mám ale kvůli tomu sympatizovat se Sasy?

Mimochodem říše Franků byla pozoruhodná jedním faktem, který dnes sice znají jen někteří historici, ale který byl pro další dějiny Západu rozhodující. Byl  totiž jediným státním útvarem na troskách Říma, který nebyl ariánský. Ariánství je jakási západní obdoba byzantinismu. Zachránil primát papeže nad světskými vládci, tj. v dobách politického chaosu zachoval v Evropě tradici, že o tom, co je dobro a zlo nemůže rozhodovat světský vládce jenom proto, že má dost zbrojnošů. Dnes se snažíme svými listinami práv a svobod různým způsobem odejmout vládcům – včetně lidu samotného – právo rozhodovat o dobru a zlu. Chápeš ale jistě, že to je obrana velmi křehká – svěřujeme tu ochranu do rukou toho, před kým by měla ta ochrana fungovat!

 V případě Jugoslávie bylo zřejmě, že byla založena ve stejném okamžiku a ze stejné motivace jako Československo: „My jsme tak nějak všichni slovanští bratia a terazky jsme svrhli německé/maďarké okovy a budeme žiť svobodně“  V obou státech to začalo skřípat pár let po jejich vzniku. Československo bylo díky Bohu uchráněno během vzájemných řeží. Ne tak Jugoslávie. Jedině tlak sovětského impéria a vnitřní diktatura (víceméně zavedená již před válkou) jí držely pohromadě. Slovinci a Chorvaté začali trhat stát jako první,  a to podél jeho vnitřních politických hranic. A byli to Srbové v Krajině, kteří jí začali trhat podél  hranic etnických (pod heslem „všichni Srbové do jednoho státu“). Vyhánění Chorvatů z Republiky Srbská krajina pak bylo předzvěstí toho, co srbské milice rozjely v BaH s mnohonásobně větší brutalitou na jaře 1992. Kdo se pak může divit, že Albánci – kteří jsou ještě více v zajetí klanové mentality než Srbové a naprosto jiného jazyka – chtějí také mít svůj stát a od Srbů dál.

V BaH byl mimochodem mír pouze pod nadvládou Osmanské říše (i když bych tam žít nechtěl) a pak pod C.a K. okupací. Krvavému rozpadu Jugoslávie se dalo zabránit pouze tehdy, pokud by evropské mocnosti natočily v r. 1990 na Jugoslávii svá děla a suše sdělily, že pokud se opravdu tak nesnášejí, tak ať  začneou pěkně v klidu jednat o rozdělení, ale že Evropa ustřelí každou ručku, která by začala mávat kvérem. V Evropě však díky dvěma a půl generacím míru a konsensuálního vyjednávání vymizelo jak v elitách tak mezi lidem (a mezi žurnalist ještě více) povědomí, že mohou existovat situace, kdy je nutno hrozit zbraní a případně i střílet.  Evropa zvolila proto pohodlnou cestu „my nic, my humanisté, my nesnést pomyšlení, že by mohli zahynout nevinní“ a dnes proto máme nejen masové hroby nevinných, ale i tu šlamastyku s Kosovem. Jediná významná osoba, která volala již v r. 1992 po vojenském zásahu civilizovaných zemí  v Jugoslavií byla Thatcherová. Ale ta již byla v té době mimo politiku a měla navíc jak od levice tak establišmentu Foreign Office cejch válečného štváče.