Předneseno 9.4.1999, Klášter Teplá, X.Marianskolázeňské rozhovory, pořádané Ackermann Gemeinde a Křesťanskou akademii. 

 Pod slovem duchovní základy naší civilizace rozumím soubor myšlenek či existenciálních vzorů, který způsobil, že se v základních věcech vyvíjela tak, jak jí dnes známe.

       Každá civilizace má svoje principy. Nedovedu si představit civilizaci, která žádná základní principy nevyznává, i když stupeň uvědomění si těchto principů či stupeň artikulace těchto principů může být velmi rozdílný. Je pravda, že si dovedu představit člověka, který by byl alespoň po dlouhá období svého života aktivní, aniž by pro svoje jednání potřeboval vědomě před sebou samým artikulované principy svého jednání, resp. aniž by potřeboval udělat reflexi svých motivací. Civilizace je však definovaná svým specifickým řádem, do kterého uspořádává lidské vztahy a do jehož rámce uzavírá jednání velkého množství lidí nejrůznější intelektuální a morální úrovně.  Do prostředí takto rozmanitých lidských motivací ale může vnést řád pouze něco, co je jasně artikulováno a tak schopno přidělovat jednotlivým motivacím či zájmům pořadí – a to pořadí důležitosti a přípustnosti. A nejen přidělovat pořadí, nýbrž se i zřetelně vztáhnout k nejhlubším motivacím všeho lidského jednání – touze přežít, touze mít se dobře, touze po nesmrtelnosti. Bez přímého vztahu k těmto motivacím – byť třebas jen v podobě hrozeb ujmy na těchto motivacích v případě nerespektování – by uvedené principy neměly žádnou účinnost, neboť by byly ignorovány jako něco bezvýznamného. A z těchto artikulovaných principů jsou pak odvozeny představy o tom, kdo a jak má vládnout, kdo a jak má rozsuzovat střety zájmů jednotlivých lidí a skupin a kdo a jak má koho k čemu vychovávat.

     Pokusil jsem se vytipovat ty principy, které byly podle mne určující pro charakter naší civilizace, aniž si mohu činit nárok na úplnost.

   1.Princip

Člověk je živočich, ale ne jenom živočich. Člověk má větší cenu než vrabci, člověk má větší cenu než celý svět. Jeho život je mystérium, jehož význam nejsme schopni obsáhnout, ale které míří do věčnosti, mimo čas a mimo smrt. Člověk byl povolán, aby miloval jako Bůh, aby v úběžníku věčnosti byl jedno s Bohem v nekonečné radosti, aniž se rozplynul v nějaké Nirváně.

      To je dnes radikálně zpochybňováno. Lidský život je „zbezceňován“ ze dvou stran, jakoby svírán z obou svých stran – počátku a konci – nicotou. Potrat je něčím přijatelným (je dnes zločinem zabít psa, který překáží či obtěžuje majitele, ale není zločin zabít nenarozené dítě, které obtěžuje) a euthanasie začíná být též něčím zcela přípustným k diskusi. Jakkoliv se jedná o problém jiného řádu ve srovnání s potraty či euthanasií, je třeba se zmínit i o pornografii. O ní se dnes se diskutuje tak, jakoby problém byl pouze v tom, že někteří lidé se ještě neoprostili od nějakých prudérních přežitků či pokrytectví. Skutečnost, že záplava odosobněné nahoty jednoduše otupuje naše vědomí, že nejsme jen zvířata s abstraktním myšlením, o tom už neslyšíme.

2.Princip

Člověk si sám nestačí. Člověk je zcela nesoběstačný a ve věci své věčnosti totálně závislý na Bohu. Bůh je mírou všech věcí, nikoliv člověk. A podle této míry je člověk nekonečnou cenností, která téměř nekonečně hluboko padla.

 Z toho plynulo, že ne vše, co je člověku možné, je také dovoleno. Schopnost člověka něco udělat nebyla automaticky pojímána jako dovolenost takového jednání. Na otázku: A proč ne? byla odpověď: Bůh to zakázal!

   Dnes je tomu zcela jinak a jsme tudíž svědky fantastického paradoxu, že ač majestát člověka co by bytosti povolané k nepředstavitelné věčnosti ztratil obecné uznání, tj. majestát člověka se nekonečně propadl, je člověk vyhlašován za míru všech věcí. I všechna lidská práva se odvozují od jeho majestátu, který je často velmi agresivně hlásán, ačkoliv je zároveň často týmiž hlasateli rozpouštěn v relativismu.

    Je-li člověk mírou všeho, ocitáme se ovšem ve slepé uličce.

Neboť kdo a podle čeho rozsoudí střet dvou lidí o tom, co je jejich právo, když dnes je člověk mírou všech věcí a hodnot. Jak může být rozsouzen spor dvou jedinců – dvou svrchovaných měřítek? Na jaký majestát se odvolají ti ostatní při rozsuzování sporu. Na (nás mnógo) zákony? Zákony v dnešním pojetí, včetně samotných lidských práv ale nejsou považovány za nic jiného než za projev vůle těch, kterých je většina. Většina musí uvést nějaký důvod – pokud nechce říci: prostě to tak je a hotovo.

 Zákony, které zakazují určité činy, jsou dnes odůvodňovány tím, že uvedená činnost někoho poškozuje. Jako měřítko k rozsouzení sporu mezi dvěma svrchovanými majestáty se tedy používá zásada, že jeden majestát končí tam, kde by jeho uplatňování umenšovalo či poškozovalo majestát druhého.

Proč je ale poškozování něčím špatným. A odkud víme, že zloděj netrpí strašněji než okradený tím, že se mu nepodaří něco ukrást nebo následným trestem, …. Někde se samozřejmě tento řetězec relativizování každé odpovědi na nové a nové proč nebo proč ne musí zastavit! Ale společnost, která propadla této schizofrenii o na jedné straně neoprávněnosti všech absolutních soudů o hodnotě člověka a zakotvení jeho hodnoty v něčem vyšším než je člověk a o na druhé straně dovolenosti žádat nové a nové nároky na druhých pro realizaci sebe sama a odstraňovaní všech tabu– taková společnost si právě zakazuje vytyčit absolutní hranici.

   Slepá ulička se netýká ovšem jen odůvodnění zákazu určitých činností .Společnost se musí často dohodnout na věcech, které mohou tvrdě dopadnout na druhé. I v tomto případě musí být schopna rozhodnout, že něčí nároky musí ustoupit jiným nárokům a opět vyvstává problém, o co takovéto rozhodnutí opřít.

    Toto vytěsnění absolutna z veřejné sféry do soukromé se vyjadřuje módním způsobem, a sice že dnešní společnost nemá oproti minulým žádnou vertikálu. To je ovšem nesmysl. I dnes provádí společnost nesmlouvavé soudy, tj. má vertikálu, ale tato vertikála je považovaná pouze za plod většinové dohody. Dohoda o vertikále je prostě věcí dneška, která může být zítra zcela jiná. A všeobecný relativismus nám údajně zajistí, že tato změněná dohoda o vertikále nezplodí nic tyranského či nelidského.

    Faktický stav je dnes takový, že se těšíme často historicky nevídané svobodě a zároveň i opečovávání ze strany státu a společnosti, ale všechno je to zároveň čím dál více jakoby na vodě. Např. svoboda slova stojí mnohem méně na vědomí, že k pravdě, která je Životem věčným, se lze dostat pouze uznáním důstojnosti druhých, které přikazuje, abych jim nebránil říkat i lži či nesmysly, jako spíše na přesvědčení, že nikdo nemá právo být o svoji pravdě přesvědčen, protože se jí buď nemůžeme dobrat nebo žádná není. Jaký osud stihne svobodu slova v okamžiku, kdy se v takto bezduché společnosti zase rozšíří nějaká ideologie, že se pravda už konečně našla a tkví v tom a v tom zaručeně a konečně objektivním poznání - na to je hrůza jen pomyslet. Jiný příklad. Nikdy v dějinách nebyla vydávána taková část zdrojů na péči o staré lidi. Jednak proto, že lidé se dříve mnohem častěji než dnes stáří prostě nedožili, jednak pro to, že technologický pokrok podstatně zvýšil účinnost a ovšem i nákladnost lékařské péče. Tento přesun zdrojů v jejich prospěch je však doprovázen zatím zastřeným ale stálé sílícím přesvědčením, že cena lidského života je proměnlivá a závisí na a) výkonnosti a b) schopnosti si užívat a c)nepřítomnosti utrpení. Jinými slovy, nevýkonný a nemocemi stíhaný člověk je málocenný či bezcenný a má právo se takto cítit. Kdesi zatím vzadu za tímto první šikem názorů, pochoduje druhý šik, jehož slogan je, že takovýto člověk je přímo škodlivý, neboť kazí druhým pohodu a ještě navíc spotřebovává zdroje pro svůj nekvalitní život.

3. Princip - Trojice

Bůh je Společností par excellence, je vztahem osob, je Trojicí. Bůh je pluralita. Žádná z Osob Nejsvětější Trojice není větší než druhá.

Toto dogma bylo nekonečným pramenem svobody Západu,neboť toto dogma zatarasilo všechny cesty k teokracii čiutopiím „vlády Boha na zemi realizované v čase mocenskoindoktrinačními prostředky“. Toto dogma, které postavilo Bohočlověka Ježíše Krista na roveň Otci, dalo západnímu křesťanství lidskou dimenzi, aniž jej zploštilo do podoby pouhého humanismu.

    Vydalo by na samostatnou přednášku vylíčit, jak různé katastrofy dějin Západu jsou vlastně jen praktickým projevem inspirací vzniklých rozpadem tohoto dogmatu, když duchovní energie, jejichž úběžníkem jsou jednotlivé Osoby Trojice, se osamostatnily a zešílely.

4. Princip - Oddělení duchovní a světské moci

    K základům evropské civilizace patří existence duchovní moci odvolávající se na Božské založení a oddělení této moci duchovní od moci světské. Stát či společenské struktury nebyly nejvyšším arbitrem rozhodování o tom, co je dobré a zlé jako je tomu dnes. Vládci – a nejednalo se samozřejmě pouze o monarchické vládce - zase měli celou řadu vlastních pravomocí, které nebyly zpochybňovány. Toto rozdělení bylo v západním křesťanství přítomno od počátku jeho politické role. Rovnováha nebyla bez konfliktů. Princip Cuius regio eius religio byl počátek úpadku, neboť svěřilo rozhodování o dobru do rukou světským institucím.

    Dnes je snaha toto rozdělení obnovit prostřednictvím ideje nezcizitelných základních lidských práv, což není než moderní podoba podřízení státu a společnosti Bohu. Tak jak Bůh dal meze státní moci a lidským choutkám, doufají dnes mnozí, že majestát lidských práv je hrází proti bezuzdnému státu či bezuzdným choutkám druhých.

   Avšak opět je zde tragický paradox, neboť za nejlepší garanci před tyranii je považován relativismus, tj. myšlenka nepřípustnosti nějakého pevného nezviklatelného názoru. Tento relativismus se považuje za nejlepší očkovací látku proti moru fanatismu a tyranie. Jenomže toto sérum nemá selektivní účinky, neboť lidi odzbrojuje i při obraně právě těch základních práv. Sérum totiž ničí i schopnost fanaticky hájit i svobodu. Podobá se léku, který ničí rakovinu tím, že ničí veškerý život. Shrňme tento paradox: Každý má právo mít vlastního Boha, ale nesmí v něj zase věřit příliš silně, a nesmí samozřejmě ani silně věřit v to, že každý má právo mít vlastního Boha, tj. nesmíme příliš fanaticky čelit fanatikům.

     V předmoderních dobách bylo tedy rozhodování o dobru a zlu v rukou církevních institucí. Tyto instituce byly před zvůlí a náhodným rozhodováním chráněny nikoliv relativismem, nýbrž jednak určitým závazným textem, jednak vlastními předchozími výroky a naakumulovanými duchovními tradicemi a vlastní vnitřní pluralitou.

     Dnes jsme touto institucí, která rozhoduje o tom, co je dobré a zlé, my všichni občané – my určujeme, co bude dovoleno a za co bude naopak doživotní trest. Jsme samozřejmě přesvědčeni o samozřejmosti svých náhledů na to, jaké jednání nebo jaké řeči musí být potrestány neboť jsou škodlivé. Jsme podílníky jak duchovní moci tak moci světské, neboť obě jsou totožné, a zároveň jsme jejich poddaní, neboť musíme poslouchati vlastních zákonů, nad nimiž nebo za nimiž vyšší autority není.

      Došlo tedy k totálnímu splynutí moci duchovní a světské.

     O koho či o co ale opíráme naději, že se nestaneme sami sobě superinkvizitorem, supertyranem? Že se většinový názor nepřekotí do nějakého destruktivního směru? Dvacáté století je velmi výhružným příkladem toho, že sekularizace a vyhnání Boha do čistě soukromé sféry není vůbec žádnou garancí před zločiny, nýbrž naopak-došlo ke zvěrstvům, před nimiž by v hrůze couvli i ti nejzaslepenější fanatici středověku, neboť by měli pocit, že potkali samotného Knížete temnot.

     Není ale pochyb, že příklon k relativismu byl a je často motivován upřímnou vírou, že je to nejlepší protilátka proti tyranii a že zároveň nejlépe odpovídá i modernímu vědeckému přístupu ke světu, který se v tolika směrech osvědčil.

5. Princip - Kdo zachrání svůj život, ztratí jej, kdo jej obětuje pro mne, nalezne jej.

      Za ústřední událost naší civilizace bylo až do posledního století považováno to, že Bůh se stal člověkem a tento jeden člověk se naprosto vydal Nicotě a Smrti a díky tomu získal pro celé lidstvo nesmrtelnost a nápravu věcí. Věřilo se též, že bez tohoto činu by všechno směřovalo do Nicoty. Věřilo se též, že bez odhodlání podstoupit totéž, tj. ztratit či obětovat život pro dobro nemáme šanci. Šanci na co? Na věčnou blaženost,(rozkoš), na věčné těšení se z nádhery, jakou oko živoucího nikdy nespatřilo – život věčný, oheň jasný Ducha Svatého. Toto jsou slova, která dnes již mnohým z nás zní ztřeštěně. Běžte s pánembohem s nějakými věčnostmi, stačí, aby člověk mohl v klidu žít. Žít a nechat žít, to přece stačí!

          Nestačí! Resp. celá naše civilizace stojí na tom, že téměř denně musí spousta lidí obětovat kus nějaké životní potřeby či potlačit to, co by zrovna chtěli dělat nejvíce a co je samo o sobě dobré, v zájmu toho, aby se naše civilizace nerozsypala. Musíme plnit svoje pracovní povinnosti, starat se o děti či nemohoucí, stále se něco nového učit, plnit sliby, když se to nejméně hodí, nasadit svoje zdraví či život při ochraně slabších, nelhat a proto třeba ztratit svoje postavení, nepodvádět a proto nemít na uskutečnění třeba velmi ušlechtilé věci a ano, být ochoten umírat při obraně vlasti a svobody, odmítnout falešné jistoty a rozhřešení a dál se zmítat v neklidu a v napětí volby mezi věcí špatnou a jinou horší, zajímat se ne jen o věci tady a teď, ale i o zítra a jinde, ač se to nemusí vyplatit. Znovu a znovu je nutno trochu méně žít nebo vůbec nežít, aby někdo nebo něco jiného přežilo nebo žilo více.

        Tato závislost civilizace na ochotě dostatečného počtu lidí obětovat kus či celý svůj život bez jistoty kompenzace není než viditelným – ne pouhým obrazem či didaktickým poukazem – ale přímo rozměrem skutečnosti vzájemné závislosti lidí v řádu spásy. 

      Pokud se ptáme po jediné logické základně ohromné spousty věcí, které jsou považovány za samozřejmost, pak musíme dojít k závěru, že dnešní společnost je stále ještě nesmírně křesťanská. Zároveň ale většina lidí tento základ ignoruje nebo popírá, což otevírá prostor pro postupnou a plíživou destrukci i těch věcí, kterých si i tato většina váží, tj. otvírá se cesta k odlidštění civilizace. A to ne proto, že by ubývalo ochoty se obětovat, ale proto, že lidé zbavení naděje pro sebe i pro druhé , která by přesahovala svět teď a tady, přijímají způsob života a myšlení, který odbarvuje a zmrtvuje všechny jejich dny a příběhy.

    Je zřejmé, že k tomu, aby se člověk choval dobře a obětoval se pro druhé, nepotřebuje věřit ve věčný život, věčný trest nebo věčnou odměnu. Láska je možná kdykoliv a kdekoliv za všech okolností, v rámci jakýchkoliv společenských tradic. Duch Svatý vskutku vane kam chce. A bylo by vskutku strašlivým - ne-li přímo rouhavým - počínáním doufat v opětné posílení křesťanství z toho důvodu, že to zajistí mnohem lepší morální průměr lidského chování a tím i fungování a životaschopnost naší civilizace. Volali bychom po víře v Krista pro to, aby zajistil a pojistil náš pozemský život.

    Naše poselství lidem nemůže být: pokud neuvěříte, zvýší se pravděpodobnost, že vám ukradnou auto, znečistí váš oblíbený potok, nebo vám zkrátí život v nemocnici – i když je to pravda.

   Naše poselství musí být: uvěřte, neboť pak budete skutečně žít, poznáte skutečné dobrodružství i skutečný klid, poznáte skutečný smutek i skutečnou radost, přičemž radost bude mít poslední slovo.

    Podmínkou pro přijetí naděje a pro její udržení je však často ochota rozejít se s malými a útulnými jistotami svého života, tj. ochota v tomto smyslu umírat. Tuto ochotu bychom ti z nás, kteří jsou křesťany, měli inspirovat vlastní ochotou jít do konfliktu s duchem doby a čelit i jízlivému posměchu a nepřátelství. Neboť tak byla založena naše civilizace a nelze ji obnovit než toutéž odvahou.