EU jako praktické dílo.

EU jako praktické dílo.

4.5.2006 

Článek „Velký pád evropské vrchnosti“ otištěný k dvouletému výročí vstupu naší země do EU je názorným příkladem chaotických dezinformací, které jsou na adresu této formy spolupráce v Evropě často pronášeny.

Svoboda pohybu zboží, služeb, kapitálu a lidí po Evropě, kterou se podařilo dosáhnout, nemá historickou obdobu. Byla vytvořena postupně během dlouhých desetiletí metodou pokusů a omylů. Na tuto svobodu se může výrobce, investor nebo pracovník spolehnout pouze proto, že je dána řadou mezinárodních smluv a společných rozhodnutí evropských států, které se staly součástí práva EU. Na obranu těchto smluv proti pokusům politiků je porušit a tuto svobodu omezit byly z jednomyslné vůle členských států zřízeny instituce jako jsou Evropská komise a Evropský soudní dvůr.

Je pravda, že svoboda není úplná. Český podnikatel sice může svoje služby poskytovat i ve Francii, ale musí přitom dodržovat francouzské mzdové a jiné předpisy. Evropský zákon (směrnici), kterým by se všechny členské země zavázaly, že napříště nebudou od podnikatelů ve službách vyžadovat splnění domácích předpisů, Francie odmítla podpořit. Protože se jednalo o směrnici, k jejímuž přijetí bylo třeba jednomyslnosti, francouzské veto stačilo k jejímu odmítnutí. Na druhé straně nic nebrání ostatním státům, aby vnitrostátními rozhodnutími otevřely svůj trh se službami naplno, tj. aby nevymáhaly plnění těch domácích předpisů, které fakticky zahraniční konkurenci vylučují. V celé EU vyjma Francie by pak v sektoru služeb působila plná konkurence. Důvody francouzského rozhodnutí byly čistě vnitropolitické. Vládnoucí francouzské politické strany se obávaly ztráty popularity vyplývající z nespokojenosti francouzských pracovníků služeb nad nepříjemnou konkurencí polských, českých, slovenských atd. pracovníků.

Uvedl jsem tento příklad záměrně. Ukazuje názorně, jak by to se svobodným trhem dopadlo , kdyby byly zrušeny všechny nadstátní instituce EU jako je Evropská komise a Evropský soudní dvůr. V reálném svobodném trhu, ve kterém si mohou lidé navzájem konkurovat, existuje stálý tlak na politiky, aby mocenským zásahem chránili tu či onu skupinu podnikatelů nebo pracovníků před konkurencí z jiných zemí, která jim bere zákazníky. Volby nejsou nikdy daleko a demagogů připravených apelovat na tzv. „obranu národních zájmů“ je vždy dost! Jen díky tomu, že politici jednotlivých členských zemí tuto možnost v EU již nemají, zůstává lidská svoboda podnikat v EU zachována.

Příklad rovněž ukazuje, že zásada jednomyslnosti rozhodování o důležitých otázkách má svoje negativa a snižuje akceschopnost EU jako celku.

Jako každý lidský výtvor, může i EU zaniknout. K tomu by stačilo, aby jednotlivé státy z EU vystoupily, popř.aby jí změnily v něco tak irelevantního jako je již existují OBSE.  Zánikem institucí EU se Evropa vrátí k plné nadvládě hlavních mocností: Německa, Francie, Británie a … Ruska. Dokud voliči ve všech těchto zemích budou i nadále ve své velké většině podporovat liberální politický a hospodářský řád, pak zůstane svoboda v Evropě samozřejmě zachována i po rozpadu EU. Žádný malý stát si pak nedovolí ochranářská opatření namířená proti těmto velkým zemím, neboť odvetná opatření by byla okamžitá a drtivá. Nicméně stačí jedny volby v jedné z těchto zemí proti liberálnímu řádu a dominovým efektem protireakce, kterému již nebudou čelit žádné instituce EU, může svoboda  zmizet z celé Evropy.

Zničení Evropy může rovněž přijít z vnějšku. Společná zahraniční a bezpečnostní politika EU není dodnes ničím jiným, než po čem volá autor uvedeného článku jako po ideálu: ad hoc spoluprací té či oné skupiny států. Proto je EU z vojenského hlediska trpaslíkem závislým na dobré vůli amerického superstátu poskytovat mu ochranu. To ale nemusí trvat věčně. Je proto nejvyšší čas postoupit v integraci dále.

Důvody pro EU v kostce.

Základní motivací pro politiky, kteří stáli u zrodu EU, byla předchozí zkušenost dvou ničivých válek mezi evropskými státy. Ta první ukázala, že soužití států, z nichž každý byl zároveň svým jediným soudcem, pouze na základě ad hoc uzavíraných spojenectví dříve nebo později končí válkou. Ta druhá ukázala, že konstrukce mezistátních vztahů vytvořená v po první válce a založená pouze na politických ujednáních a naprosto bezzubých kontrolních mechanismech, rovněž selhala ve svém základním úkolu – zajištění míru.

Zakladatelé EHS – Evropského hospodářského společenství byli přesvědčeni, že aby politické svazky měly šanci vydržet, musí se opírat o silné ekonomické svazky, o silnou provázanost ekonomik jednotlivých států – jinými slovy o společný trh výrobků, služeb, kapitálu a pracovních sil. Tímto krokem se zabijí dvě mouchy jednou ranou. Za prvé se podpoří ekonomický růst a zároveň se tím zabrání opakování katastrofických ekonomických otřesů jako byla krize třicátých let, kdy cyklické zhoupnutí kursů akcií v USA se vlivem razantního uzavírání vlastních trhů ze stran jednotlivých států proměnilo ve vleklou a beznadějnou mizérii s nedozírnými politickými důsledky. Druhým stejně blahodárným účinkem vytvoření společného trhu byla skutečnost, že napříště to byli podnikatelé a jejich firmy z jednotlivých států, které nyní soupeřily na trhu o zákazníky prostřednictvím svých nabídek zboží a služeb, a nikoliv mocenské aparáty jednotlivých států prostřednictvím svých ochranářských opatření a dotací ze státního rozpočtu zvýhodňující „národní“ firmy vůči cizím. Tím se odstranil podstatný zdroj vzájemných konfliktů mezi státy, resp. se významně zúžil prostor pro populistické a nacionalistické politiky budující si moc štvaním proti druhým státům či národům.

Vybudování společného, resp. jak se nyní říká „vnitřního“ trhu trvalo dlouhá desetiletí.  Přechod ze stavu, kdy byly státy odděleny vysokými cly a hradbou odlišných předpisů a povolení vztahující se na výrobky  a výrobu vůbec, zákazy převodu či vývozu valut, atd., do stavu neexistence jakýchkoliv překážek, nešlo uskutečnit najednou. I tak byly  postupné kroky – např. jenom zrušení vzájemných cel trvalo 11 let –  napadány populisty a nacionalisty. To, že tyto útoky nezastavily nebo dokonce nezvrátily dosažený stupeň liberalizace, vděčíme geniu zakladatelů EU. Ti vytvořili procedury a instituce, které jednak otupovaly ostří mezistátních konfliktů a jednak znesnadňovaly vzájemné podrazy a podfuky.

Bylo to za prvé princip nutné jednomyslnosti všech šesti původních členů EHS zajišťoval, že kroky byly formulovány tak, aby se žádný člen necítil „převálcován“. Za druhé – a z dlouhodobého hlediska se pro úspěch jednalo o nejdůležitější rozhodnutí – se všechny zakládající státy dohodly na vytvoření společného nepolitického (tj. byrokratického) orgánu zvaného Komise. Tomuto orgánu byla svěřena dvojí pravomoc – výlučné právo navrhovat legislativu a právo kontrolovat její plnění ze strany členských států. Uvnitř Komise pak spolu pracovali lidé ze všech členských států. Rozhodovací pravomoc pak patřila Radě, v jejíchž orgánech opět na různých úrovních spolu jednali zástupci všech členských států.

Svěřením výlučné role navrhování legislativy Komisi byla značnou měrou znemožněno přetahování mezi státy podáváním vlastních návrhů a protinávrhů. Výlučná pravomoc Komise (a Soudního dvora) vykládat smlouvy a další ujednání v podobě legislativy, na kterých se členské státy dohodly, zase znemožnila členským státům se vykrucovat ze splnění vlastních závazků vlastním výkladem a zároveň předcházela nevyhnutelným politickým nevraživostem, pokud by možnost výtek a protestů byla jen v rukou druhých států.

Shrnuto: vytvořením velkého počtu společných orgánů, ve kterých členské země spolu nepřetržitě jednají a minimalizací počtu hřišť, na kterých by se členské země nevyhnutelně veřejně přetahovaly, se podařilo vytvořit způsob soužití států v Evropě, který nemá nikde obdoby a nikdy ani neměl.

Je ovšem pravda, že na pozadí hrozných dějů první poloviny dvacátého století, se tento přerod Evropy jeví jako nevysvětlitelný, pokud bychom ho měli vysvětlit bez zásahu z vnějšku. Je proto nutno připustit, že vzpomínka na hrozné dějiny by nevydržela dostatečně dlouho na to, aby se podařilo EU dobudovat.  Velkou roli zde musel sehrát strach z komunistického impéria, které se jako rudý Tyranosaurus tyčilo na východním obzoru a trvale připomínalo evropským národům, jaká by je čekala alternativa, pokud se nedají dohromady.

Myslím si, že je to akt Prozřetelnosti, když v době narůstající ch pochybností o evropské integraci, se z východu Evropy opět hlasitě ozývá naprosto protikladná představa nejenom soužití mezi národy, ale celkového zaměření lidského života.