Evropská unie - její základ a smysl

Pokud přemýšlíme o dobrém uspořádání lidského soužití, měli bychom vycházet z reálných faktů doložených nejen „velkými“ dějinami, ale i naší osobní zkušeností. Tím prvním faktem je, že bez řádu prosazovaného v případě nutnosti i silou je člověk člověku vlkem a že v takovém případě nelze vůbec doufat v udržení jakékoliv civilizace a rozvoje. Toto poznání je velmi staré a vysvětluje, proč lidé vytvářeli státy.
Za druhé ale platí, že státy bez náležitého vnitřního uspořádání uvnitř sebe jsou často velkou měrou tyranem a překážkou společenského dobra. Státy byly často „vlkem“ vůči většině svých „poddaných“. Nářky nad špatnými vládci jsou slýchány od velmi dávných dob a všude lze nalézt projevy lidské touhy po spravedlivém vládci. Avšak teprve v posledních staletích se (někde) lidé dopracovali k myšlence, že nestačí jen doufat v nadlidsky dobré vládce schopné odolat pokušením svoji moc zneužít, nýbrž že řešení představuje pouze rozdělení moci státu do několika institucí vytvářejících vzájemnou protiváhu a kladoucí vzájemné meze jako je ústava, nezávislá soudní moc, hospodářská a politická svoboda či pluralita.
Systém aliance a protialiance k vyvážení nestačíVe dvacátém století se lidem v Evropě dostalo poznání třetí pravdy, a to že k odvrácení ničivého působení státních útvarů nestačí pouhá vnitřní omezení, pokud vzájemné vztahy mezi jednotlivými státy budou volnou hrou jejich mocenských soubojů, ve kterých je dovoleno vše, co je jinak uvnitř těchto států považováno za zločin. Až do 20. století se v Evropě za jediný prostředek k udržení mezinárodního míru považovalo vytváření nejrozmanitějších aliancí a protialiancí jednotlivých států, které se měly držet vzájemně na uzdě. Tato uspořádání se však čas od času zhroutila. Ani rozvíjení mezinárodního obchodu ani postupující demokratizace, rozšiřování vzdělanosti a vlády práva nepřinášely v tomto směru žádnou pozitivní změnu. Naopak, demokratizace a technický pokrok vlivem vzdělanosti a obchodu způsobily, že války ve dvacátém století byly mnohem ničivější co do majetkových a morálních škod než války předchozích staletí.
Něco se muselo změnitPo druhé světové válce bylo rozumným lidem jasné, že se musí něco zásadního změnit na uspořádání Evropy, neboť další válku by už nemusel náš kontinent vůbec přežít. Tím se otevřela cesta k přijetí takového uspořádání, které mohlo zkrotit přirozenou vnější rozpínavost a bezuzdnost států předivem reálně vymahatelných dohod a reálnými pravomocemi vybavených nadstátních institucí (analogicky jako v případě omezení bezuzdnosti a rozpínavosti lidských jedinců pomocí zákonů a „nad-individuálních“ institucí státu) a zároveň zajistit, že mezistátní vztahy již nebudou výlučnou doménou státních aparátů, nýbrž že v nich budou hrát podstatnou roli vztahy mezi individuálními občany a jejich sdruženími, podnikateli, obcemi a regiony. Právě toto předivo vzájemných vztahů nejenže odstraňuje nejrůznější předsudky, ale vytváří pocit vzájemné závislosti a sounáležitosti, což je jedinou spolehlivou zárukou toho, že ona stavba dohod a institucí se bude těšit dostatečné podpoře. Nemluvě o tom, že odstranění nejrůznějších bariér pro podnikání umožnilo historicky bezprecedentní blahobyt.
EU = kompromis, ale...Evropská unie je právě takovým uspořádáním. Není dílem dokonalým, ale jen proto, že žádné uspořádání provozované lidmi nemůže být dokonalým. Je produktem dlouhá desetiletí probíhajících úporných mezistátních i vnitrostátních politických debat a konfliktů. Je tudíž kompromisem. Nemá však žádné historické obdoby co do míry, ve které se jí podařilo na kontinentě zbroceném krví a zatmělém nenávistí ustavit prostor svobody a prosperity. EU neruší „národní státy“ jako základní jednotky tvorby politické vůle, ale nutí je řešit vše vzájemným vyjednáváním, dohodami a jejich dodržováním. Aby však tomu tak bylo, musely být v EU k národním státům přidány ještě další instituce tvorby a vykonávání politické vůle – Rada, Evropský parlament a Evropská Komise - a samozřejmě i nadstátní moc soudní v podobě Evropského soudního dvora s reálnými pravomocemi vůči všem hráčům v EU (tj. národním státům, Radě, Komisi a EP). Na Evropské unii je co zlepšovat, tak jako je co zlepšovat na České republice.
Málo křesťanská Evropa? Zdá se být realitou.Někteří křesťané vytýkají Unii, že se nehlásí ke křesťanství. To je pravda. Je to ale způsobeno tím, že se k němu nehlásí většina států, které ji tvoří – včetně České republiky – a že praktikující křesťané jsou snad ve všech členských zemích již menšinou. Právě tento fakt určuje jaký duch převládá ve veřejném prostoru a nic by se na tom nezměnilo ani tehdy, kdyby všechny ústavy členských států – včetně navrhované „ústavy EU“ – obsahovaly výslovné poukazy k Bohu. Útoky proti lidské důstojnosti v podobě přístupu k potratům a eutanázii, útoky proti manželství a řada dalších projevů morálního a kulturního nihilismu nemají přeci svoji příčinu či inspiraci v uspořádání mocenských institucí v Evropě. Stejně tak platí, že žádná změna v tomto uspořádání tuto vlnu nezastaví. Jediné, co může způsobit obrat k lepšímu, je obrácení lidí. To je úkol nás křesťanů.
Evropě dlužíme dobrý apoštolát! Tento úkol nesplníme, pokud podlehneme pokušení vysvětlovat chování lidí, kteří jsou nositeli – často pasivními – protikřesťanského ducha, jejich egoismem a touhou po snadném životě. Situace je totiž mnohem vážnější. Mnoho z nich se nikdy nesetkalo se srozumitelnou a přesvědčivou perspektivou jiného života, která by zároveň přitakávala všemu, čeho si právem cení: svobody od mocensky vynucované konformity a osvobození od strachu z hladu a bídy. Zatím jsme takovémuto pozitivnímu apoštolátu velmi dlužni. Tak např. útoky proti konzumnímu způsobu života, které jsou tak oblíbené v některých křesťanských kruzích, vyvolávají u těchto lidí představu, že křesťané dávají přednost poměrům, ve kterých pro většinu lidí byl život stálý a často neúspěšný boj o kousek chleba. Naučme se proto jak tyto lidi přesvědčit, že by se neměli spokojit s tím co mají a že by měli začít pátrat, po něčem mnohem lepším. Tudy vede cesta k obrácení Evropy a pokud budeme s pomocí Boží úspěšní, pak se bude zařazení odkazu ke křesťanství do evropské ústavy vnímat zcela jinak. Možná jako zbytečné.
Otištěno v časopise  RC Monitor