Evropské retro.

Pokud by někdo označil výsledek summitu EU z minulého týdne jako „vítězství demokracie nad bruselskými byrokraty“, nebylo by mu možno vytknout žádnou demagogii. Byla to Evropská komise, která navrhla liberalizaci trhu se službami a byly to vlády Francie a Německa, které ustoupily tlaku z řad svých voličů a přijetí příslušné směrnice vetovaly. Jednalo se totiž o takový typ směrnice, kterou je nutno přijmou jednomyslně. Je nutno podotknout, že ani odmítnutí směrnice nebrání ostatním členským zemím otevřít vlastní trh nabídce služeb z jiných členských států přesně v režimu, který ukládala zamítnutá směrnice, ale trhy Francie a Německa zůstanou uzavřeny.Byla to opět Evropská komise , která se snažila přimět Francii a Německo k tomu, aby plnily závazky vyplývající z přijetí společné měny. To by ale vyžadovalo od tamějších vlád politickou odvahu přijmout různá nepopulární opatření a riskovat ztrátu volebních preferencí. Obě vlády zvolily snazší cestu ignorování svých smluvních závazků. Za cenu poškození společné měny a především důvěry v příští dohody, prosadily něco, co určitě nazývají svými národními zájmy.V této souvislosti je nutno uznat, že nejsou liché obavy francouzské vlády že jak liberalizace služeb, tak nepopulární reformy vnucované Francii jejími závazky v EU ohrožují přijetí ústavní smlouvy květnovým referendem. Pro situaci je symptomatické, že třetina členské základny jinak velmi pro-integrační francouzské socialistické strany se vzbouřila proti oficiální linii svojí strany a vyzývá naopak k odmítnutí smlouvy, protože její přijetí podle jejich slov „ by Francii znemožnilo v budoucnu zvrátit přílišné zaměření EU na ekonomický liberalismus“.Všechny tyto jevy v kostce by nám měly připomenout něco, co se bohužel z veřejného povědomí vytratilo - totiž že ekonomický liberalismus, kterému Evropa vděčí za svůj blahobyt, není vůbec něčím samozřejmým, co by požívalo automatickou a stálou podporu většiny obyvatel a politiků. Od založení EU v r. 1958 trvalo plných deset let než se dosáhlo alespoň odbourání všech vzájemných celních bariér a EU (tehdy EHS) dosáhla alespoň podoby celní unie. Další pětadvacet let trvalo než byl vytvořen alespoň základ jednotného trhu a až dodnes trvá úsilí, aby to byl skutečný trh bez překážek. Proti každému významnému uvolnění hospodářství z ochranářského područí států, celních a dalších bariér bojovaly v jednotné frontě síly komunistické levice a síly nacionalistické pravice. Jedině vzpomínka na předválečnou bídu a chaos, válečné hrůzy a potřeba spojenectví tváří v tvář sovětskému tlaku způsobily, že proti-integrační síly byly v kritických chvílích poraženy, byť za cenu neblahých ústupků (například tzv. společná zemědělská politika je jedním z nich).Výstražné vzpomínky na to, co opravdu byly nacismus a komunismus, však stále slábnou a desetiletí blahobytného míru otupilo alergií na nacionální demagogii. Jen tak je možné, že idiotská přirovnávání Bruselu komunistické Moskvě či dokonce nacistickému Berlínu jsou dnes traktována s vážnou tváří politiky, kteří se považují za středové.Události minulého týdne snad některým lidem otevřou oči. Předvedly názorně, co v hluku jiných událostí bylo předtím méně zřejmé: hrozba krátkozrakého egoismus států se jejich demokratizací neodstranila. Tato hrozba zda byla, je a bude.Co ale nikdy nebude je stoprocentní jistota, že Evropa neupadne vlivem těchto egoismů opět do chaosu a bídy, tak jako žádný stát není nikdy zcela bezpečný před vítězstvím demagogů a nastolením tyranie.Ani přijetí ústavní smlouvy nebude žádnou podstatnou změnou v tomto ohledu. Pouze o něco ztíží těmto silám chaosu jejich působení. Ti francouzští socialisté, kteří smlouvu o ústavě EU odmítají, mají pravdu.
28.3.2005