Existuje identita Evropské unie?

     Identita člověka má vždy dvě stránky: to, jak nahlíží sám sebe, a to, jak se na něj dívají ti druzí. Pohled a vnímání druhých se samozřejmě odvíjí od toho, jak daný člověk jedná a jak jeho jednání dopadá na zájmy druhých. 

     Analogicky lze postavit praktickou definici identity nějakého společenství. Skupina-společenství lidí má vlastní identitu v té míře, v jaké se její členové jsou schopni shodnout na společném jednání vůči sobě navzájem a vůči ostatním. Pokud nejsou schopni se uvnitř skupiny dohodnout kdo bude co, kdy a jak dělat nebo nedělat v nějakém zájmu skupiny, pak zřejmě neexistuje nic, co by je drželo pohromadě a okolí je jako skupinu nezaregistruje. Zůstanou jen aglomerací individuálních identit.

      Identita českého státu i dalších členských zemí EU je nepochybná. Obyvatelé většiny těchto států již dlouhá staletí vykazují schopnost se navzájem dohodnout a jednat vůči jiným subjektům jako celek. Jejich identita není tedy pouhou proklamací, ale něčím skutečně reálným.

      Pro úplnost je ale třeba konstatovat, že identita daného celku však není jedinou identitou, kterou lidé uvnitř něj pociťují. Různé názorové a zájmové tábory jsou projevem dalších identit a spory mezi nimi mohou v krajním případě celek rozvrátit a vést k vytvoření nových identit. Příkladem jsou rozpady říší a států v 20.století. Žádná identita není něco daného samo sebou navěky a bezpracně.

      Vyjdeme-li ze stejné definice identity, pak musíme konstatovat, že EU již vykazuje obě složky identity. Již několik desetiletí jsou členské státy schopny dospívat v různých otázkách k dohodě. Výsledkem těchto dohod je reálný společný prostor pro lidské aktivity, který je spravován ve značné míře společnými institucemi. Ruku v ruce s tímto vnitřním vývojem se rozšiřoval okruh záležitostí, ve kterých jednala EU vůči ostatnímu světu jako jeden celek prostřednictvím jednoho zastupujícího subjektu. Svět proto vnímá v mnoha ohledech EU jako jeden celek s nepochybnou identitou.

            Na druhé straně zůstává pravdou, že identita EU je stále mnohem slabší než identita členských zemí. Je to dáno tím, že skutečně významného stupně integrace bylo dosaženo ani ne před jednou generací. EU zatím prostě neměla čas založit samozřejmou tradici svojí existence, kterou disponují všechny její členské země a která vede k automatické loajalitě jejich obyvatel. 

            Avšak stále naléhavější potřeba společné zahraniční, bezpečnostní a obranné politiky staví otázku posilování identity EU do radikálně nové souvislosti: K provádění aktivní obranné politiky je nezbytná ochota k obětem. Tuto ochotu nelze ale očekávat bez již existujícího silného pocitu identity. Na druhé straně platí, že teprve ve společných akcích vyžadujících oběti se identita stvrzuje a posiluje. Je to začarovaný kruh.

     A právě v takovýchto situací typu začarovaného kruhu se ukazuje, zda je v daném společenství dost státníků potřebného rozhledu a charakterové pevnosti, aby tento kruh rozťali nasazením své politické budoucnosti ve prospěch toho, co je potřebné a správné, byť málo populární a málo srozumitelné. Státníků, kteří se neomezí jen na konstatování, že společná identita EU je slabá, ale začnou aktivně pracovat na tom, aby se to změnilo. Vzhledem ke způsobu rozhodování v EU bude lidí tohoto formátu zapotřebí v každé členské zemi. Je už nejvyšší čas. Kdo bude takovým státníkem v ČR?