Historický úkol nových členů EU

Diskuse, která se rozpoutala kolem schůzky tří největších členů EU, je velmi užitečná. Pomůže vyvrátit mýtus, že členské státy v EU přestaly být základními jednotkami rozhodování a že tudíž České republice hrozí v EU „rozpuštění“ na způsob kostky cukru ve vodě. Je pravda, že Evropská komise a Evropský soudní dvůr disponují určitými pravomocemi, jejichž konkrétní výkon není přímo závislý na tom, co zrovna v daném okamžiku chce většina členských států. Ve všech případech se však jedná o pravomoce, na nichž se předtím členské státy dohodly a to ve všech závažných případech jednomyslně! Existence Komise a ESD jenom znamená, že plnění uzavřených dohod mezi státy není v EU vydáno na pospas okamžitým potřebám politických garnitur. Jen toto institucionální zajištění uzavřených dohod jim může propůjčit majestát potřebný k tomu, aby mělo smysl nějaké dohody vůbec uzavírat. Politici státnického formátu nepotřebují žádné školení, aby pochopili, že bez tohoto zajištění by vůle států dospět k dohodám byla jen gestem okamžiku bez jakýchkoliv záruk pro budoucnost jejich vlastního státu.A teď konkrétně ke schůzce „Velké trojky“. Nikdo nemůže upírat právo uvedeným států mít nějaký názor na to, co by se mělo zítra stát v EU. Představa, že jen malé státy mají právo na takový názor a velké státy by je měly vždy poslušně následovat, je samozřejmě absurdní. Stejně tak je ale absurdní představa, že jen to, na čem se dohodnou Francie, Německo a Británie, může být v EU přijato. V EU platí určitý způsob rozhodování, který se uvedenou schůzkou nemění. Státy „Trojky“ nejenže nemají dost hlasů (pouze 87 z celkového počtu 321) v Radě, aby cokoliv prosadily proti vůli ostatních, ale nemají ani dost hlasů, aby cokoliv zablokovaly, pokud se rozhoduje nikoliv jednomyslně, ale tzv. dostatečnou většinou. Blokující menšinu nebudou mít ani v zatím hypotetickém budoucím systému navrženém na nedávném Konventu.Podle mého názoru existují dva motivy, které vedly k této schůzce:
1. Vnitropolitická potřeba presidenta Chiraca a kancléře Schrodera znovu vyzdvihnout roli svých států a samozřejmě svoji vlastní v EU. Británie byla přizvána především proto, že její mezinárodní váha díky jejímu zahraničněpolitickému angažmá už prostě neumožňuje ji vylučovat z takovýchto schůzek.2. Obavy z rozhodovacího chaosu po rozšíření EU. Celá řada otázek vyžaduje jednomyslné rozhodování, což bylo obtížné při 15 členských zemích, i když tyto sdílely společnou nekomunistickou minulost. Přijetí deseti nových států s pouhou patnáctiletou historii svobody a se stále živými vzájemnými resentimenty představuje příliš velkou nejistotu, než aby nebyla pociťována potřeba mít v zásobě nějaký záložní prostředek na případný společný postup v zájmu odvrácení ochromení institucí EU.
Právě tento druhý důvod ale zároveň ukazuje, kudy vede cesta k tomu, jak zabránit nebezpečí vzniku nějakého „direktoria“ 3 – 4 největších států. Nové členské státy se musejí co nejdříve naučit neformální, ale o to důležitější pravidla jak prosazovat svoje zájmy a představy při rozhodování v EU. Budou se muset rychle naučit rozpoznávat a odolávat pokusům o užití metody „rozděl a panuj“ ze strany velkých a zároveň přitom odolat pokušení vytvořit jakési „protidirektorium“ 15-20 menších států. Klíčem k tomu je osvojit si umění kompromisu tak, aby instituce EU nebyly ochromeny. Pokud se to podaří, přízrak „direktoria“, popř. dvoj- či troj-rychlostní EU zmizí.
20.2.2004