Hra o duši demokracie

Červenec 1998

Nabídnuto MFD, ale neotištěno.

       Smlouva mezi ČSSD a ODS je napadána jako protiústavní. Považuji takový argument za nešťastný nikoliv pro jeho zjevnou nepodloženost, nýbrž proto, že pomáhají odvádět pozornost od skutečného jádra věci, které je znepokojující.

       Demokratický politický systém – nemá-li být fraškou – vyžaduje, aby občané mohli rozhodovat o tom, co budou mocenské struktury státu dělat. Musí mít proto možnost volit mezi různými politickými programy. Počtem svých hlasů pak dají jednotlivým programům jejich mocenskou váhu. Protože k mocenskému rozhodování ve státě je třeba většiny v parlamentu, dochází často k dohodě několika mocenských bloků-politických stran na programovém kompromisu, který je přirozeně odlišný v některých položkách od programů jednotlivých stran. Tomuto programově podmíněnému mocenskému spolupůsobení několika stran se říká koalice. O tom, jak různorodé strany vstoupí do koalice, rozhoduje aritmetika – je třeba nadpoloviční většiny.

       Smlouva mezi ČSSD a ODS z tohoto hlediska není koalicí – je totiž něčím mnohem silnějším, a sice mocenským sloučením obou stran cestou naprostého pohlcení ODS, neboť

 1.     Mocenská váha politického programu ODS – a v politice státu je jen toto rozhodující – je na další čtyři roky vynulována. Ať bude totiž vláda ČSSD tropit hlediska programu ODS sebeabsurdnější věci, mocenská váha ODS nebude proti ní použita

2.     Mocenská váha politického programu ČSSD je posílena o hlasy ODS chránící vládu ČSSD před odvoláním (smlouva obsahovala slib, že poslanci ODS se nepřipojí k žádnému pokusu o vyslovení nedůvěry vládě ČSSD – pozn. pro mladší generaci, která událost již nepamatuje), neboť smlouva nijak nebrání ČSSD prosazovat v parlamentě svoje předlohy zákonů pomocí poslanců KSČM a KDU-ČSL.

        Z hlediska fungování demokracie v naší zemi došlo tedy k tomu, že občané volící politiku ODS ve skutečnosti podpořili politiku ČSSD, resp. stabilitu uskutečňování programu ČSSD a klid pro její práci. Kdyby se toto mělo stát normou, pak by se z naší demokracie stala fraška, aniž by bylo nutno Ústavě zkřivit vlas. Články I. a II. Smlouvy jasně svědčí o ambici obou stran dosáhnout toho, aby se toto normou stalo.

       Celá záležitost má navíc k tomu ještě vskutku masivní morální rozměr. ODS zmobilizovala svoje voliče dramatickým voláním „Zeman před branami! Pojďte všichni s námi mu zabránit dobýt město!“

       A nyní ODS použila svojí mobilizací dosaženou sílu nejen k tomu, aby Zemanovi otevřela brány, nýbrž dokonce k tomu, že tuto sílu dává (mobilizuje?) Zemanovi k dispozici jako tělesnou stráž proti útokům zbývajících protivníků. Nevím kolik voličů ODS to považuje za zradu na sobě a ani mne to až tak nezajímá. Co by však mělo znepokojovat všechny lidi, kteří chtějí žít ve slušné společnosti, je prostý fakt, že se jedná o zradu na slovech, na jejich významu, na jejich smyslu. Je tragické, že z mnoha stran se ozývají hlasy, které to všechno jménem politického realismu schvalují, a naopak těm, kteří proti tomu protestují, spílají do ideologických zaslepenců či fundamentalistů.

       Někde jsem četl, že již Konfucius prohlásil, že když slova ztratí svůj význam, pak brzo poté lidé ztratí i svobodu. Našim „realistům“ to asi bude připadat jako nesmyslná obava akademického intelektuála. Navrhuji jim proto, ať se alespoň zamyslí nad tím, jaké důsledky pro nás všechny by tato „morálka“ mohla mít, kdyby ji přijali za svou podnikatelé, bankéři, policisté, soudci.. . Jsou opravdu ochotni nazývat člověka, který se dožaduje zpět svého vkladu v nějaké bance ideologickým fundamentalistou jenom proto, že uvěřil slibům banky a trvá na jejich dodržení?