Jak v převratném roce 1990 levice v Evropském parlamentu selhala

V únoru 1990 mne a kolegu Egona Ditmara vyslalo Koordinační centrum Občanského fora do Evropského parlamentu. Vyslání bylo podníceno pozváním ze strany frakce EP zvané Evropská demokratická aliance, která sdružovala poslance francouzských a irských středových stran. Našem úkolem bylo pomáhat v lobbování na podporu návrhu předloženému stranami pravého středu, který prosazoval poskytnutí finanční podpory nově vznikajícím politickým stranám v zemích střední a východní Evropy čerstvě osvobozených od komunistických diktatúr. Po návratu jsem napsal následující zprávu:

Kdo je naším skutečným přítelem?

      Politická mapa Evropy se v hrubých rysech ustavila koncem desátého století, kdy slovanští a maďarští vládcové přijali křesťanství, čímž se jejich země staly součástí evropské civilizace. Sounáležitost rozličných mocenských útvarů představovaná společným náboženstvím však nezabránila tomu, aby příštích deset století nebylo vyplněno konflikty a válkami. Důvody byly buď feudálně či národně kořistnické, náboženské či ideologické. Ideál sjednocené Evropy se zdál být - přes nesmělé náběhy k jeho uskutečnění v raném středověku - něčím zcela nereálným.

      Teprve dvě ničivé války dvacátého století a především pak dlouhodobá hrozba ze strany komunistického bloku donutily alespoň část svobodných států Evropy onen ideál postupně realizovat. Proces sjednocování byl a je složitý, neboť se při něm - v duchu základních hodnot evropské civilizace - přihlíží i k zájmům nejmenších národů, které mají právo veta. Nicméně v r. 1979 dospěl tento proces tak daleko, že voliči všech zemí Evropského společenství (12 zemí) měli možnost volit v přímých volbách své zástupce do Evropského parlamentu. Přestože jsou jeho pravomoce zatím dosti omezené, přdstavuje dosud  nejvýraznější výraz vůle evropských národů sjednotit se v podstatných věcech: respektování lidských práv, vládě zákona, svobodném tržním hospodářství a sociálním zabezpečení - při zachování vlastní identity.

      Poslanci zvolení v jednotlivých zemích se na půdě EP spojují s poslanci z ostatních zemí , kteří mají podobnou politickou orientaci a vytvářejí nadnárodní skupiny/frakce. Po posledních volbách v r. 1989 má EP následující složení:

    Socialisté (socialisté a sociální demokraté)                                                                      180

    Evropská sjednocená levice (italští komunisté + drobné levicové strany)                         28

    Levicová jednota  (neostalisnké komunistické strany)                                                       14

    Zelení                                                                                                                                  29

    Nezávislí                                                                                                                             10

    Duha (poslanci zdůrazňující práva samosprávných regionů)                                             14

    Evropská lidová strana    (křesťansko demokratické strany)                                             121

    Evropská demokratická aliance (francouzské a irské středové strany)                               22

    Liberální a demokratičtí reformisté (liberální strany)                                                         49

    Evropští demokraté  (britská konzervativní a španělská lidová strana)                              34

    Evropská pravice (extrémní pravicové stra Německa a Francie)                                        17

    Evropský parlament věnuje pozornost nejen záležitostem zemí ES, nýbrž i ostatního světa. Sleduje dodržování lidských práv po celém světě a při svých zasedáních často projednává příslušné zprávy a rezoluce. Neomezuje se však pouze na slovní projevy. V r. 1985 odhlasoval - hlasy levice i pravice - pomoc ve výši několika milionů dolarů nevládním organizacím v Chile včetně politickým stranám, které se tam tehdy vracely na politickou scénu po přestávce vynucené vojenským pučem z r.1973.

    Zdálo by se proto zcela přirozené, že obdobná pomoc bude poskytnuta i nově vznikajícíc politickým hnutím a stranám v bývalých komunistických zemích, ve kterých byl téměř všechen politický život vyhlazen před více než čtyřiceti lety. Takováto podpora by byla nejen lidským a obecně politickým gestem, nýbrž i zásadním příspěvkem k obnově našeho vědomí sounáležitosti k Evropě, který by i morálně posílil všechny demokratické síly v naší zemi. Evropský parlament by se tím unikátním způsobem znovu přihlásil k hodnotám, z nichž se zrodil.

    Bohužel se tak nestalo. Návrh stran pravého středu na zřízení tzv. evropského demokratického fondu v celkové výši 20 mil. US dolarů pro celou střední a východní Evropu (Chile -10 il. obyvatel, stř. + vých. Evropa bez NDR - 100 mil. obyv.) byl již v lednu zamítnut spojenýi silami komunistů, socialistů a zelených.  Při druhém pokusu o prosazení tohoto návrhu v únoru (EP zasedá jeden týden v každém měsíci) byli již přítomni dva zástupci KC OF (zahraničního oddělení), kteří přijeli na pozvání Evrospké demorkatické aliance.  Tito zástupci vysvětlili činnost a význam OF a dalších demokratických stran pro pokojný přechod k plné demokracii a prosperitě a zároveň i význam demokratických stran v ostatních zemích bývaleého komunistického tábora. Přesto i při tomto zasedání odmítli komunisté, socialisté a zelení zařadit otázku pomoci OF a dalším byť jen na pořad jednání. Při březnovém zasedání nebyl již žádný návrh ani podán, neboť bylo předem jasné, že si nezíská potřebnou podporu.

    Tato neústupnost zástupců evropské levice vůči rodícím se demokratickým silám - pomoc by přitom byla poskytnuta jak demokratické pravici tak i demokratické levici - je vskutku šokující. Jelikož jsem byl jedním ze zástupců KC OF (a zároveň své strany ODA - Občanské demokratické aliance) a strávil jsem v kuloárch EP ve Štrasburku několik dní, dovoluji si uvést svůj názor na motivaci postoje evropské levice: je to strach z vítězství demokratické pravice, pokud by jí byly poskytnuty příslušné prostředky na vlastní činnost a volební boj. Vidina nových poslanců z budoucích dalších členských zemí ES, kteří by změnili dosavadní většinu levice v EP v menšinu, byla tak děsivá, že je dohnala k zaujetí sektářského stanoviska zcela proti poslání Evropského parlamentu jakožto instituce. Domnívám se, že by naše strany demokratické levice neměly k tomuto postupu jejich sesterských stran západní Evropy zůstat  lhostejné.