Jde o víc než jen o Ukrajinu

Otištěno 27.9.2024 v Deníku N

Je zcela přirozené, že naši pozornost poutají věci, které se nás bezprostředně týkají. Záležitosti osobní, rodinné, v zaměstnání, v obci a v rámci vlastní země. Co se děje mimo vlastní stát zůstává na okraji našeho zájmu. Důvod nespočívá pouze v jazykové bariéře a v omezené kapacitě přijímat informace. Je zde fakt, že lidé nevidí, jak by mohli události za hranicemi alespoň teoreticky ovlivnit, a tak chybí podstatná motivace se o ně zajímat.  A mnohdy si ani neuvědomují, jaký vliv na jejich životy mohou události v zahraničí mít.

Přitom v dějinách vždy platilo, že i na ty největší mocnosti měly události v zahraničí často fatální vliv. V 13.století nebylo mohutnějšího státu na světě než tehdejší čínská říše Sung, přesto konsolidace početně stokrát slabších kmenů v zahraničí —v oblasti Mongolska — prosazená Čingischánem vedla k následující stoleté nadvládě mongolské dynastie nad celou Čínou. A jen díky tomu, že Čína nabízela mnohem lukrativnější cíl než tehdejší Evropa, jsme byli uchráněni pustošivému nájezdu mongolských vojsk a následné poroby.

Tento fakt slabého vnímání dějů za hranicemi je velkou komplikací především pro ty vlády, které jsou demokratické a o jejichž setrvání u moci tudíž rozhodují voliči. Vlády často jasně nazírají hrozby pro bezpečnost vlastních občanů vyplývající z událostí v zahraničí a jsou si vědomy, jaké kroky by proti nim měly být podniknuty. Tyto kroky jsou ale obvykle takové povahy, že popularitě vlády spíše škodí.  Obhajovat a vysvětlovat nepopulární opatření je činnost, do které se žádný politik nehrne. Pro vlády je mnohem pohodlnější zavírat před hrozbami oči a potřebná opatření odkládat, neboť se tím zároveň odkládá nutnost nepopulární kroky vysvětlovat.

A tak došlo k tomu, že od roku 2007 stále hlasitější projevy ruského revanšismu za porážku ve studené válce byly ignorovány způsobem, který bude historiky fascinovat. Konsolidace ruského sebevědomí nejenže nevedla v evropských zemích k posilování vlastních armád, nevedla ani k zastavení jejich klesající bojeschopnosti. A k dovršení pošetilosti si evropské země dokonce prohloubily svou vlastní energetickou závislost na Rusku.

Změnu přinesla teprve loupežná válka Ruska proti Ukrajině. Tu již nešlo ignorovat, přičemž představovala i pro běžného občana událost, která zatlačila do pozadí všechny jiné věci, které jsou jinak v centru jeho zájmu. Jsem přesvědčen, že v míře, v jaké je hrozba z Ruska u nás vnímána hraje významnou roli i historicky nedávná zkušenost s ruským imperialismem, kterou u nás na vlastní kůži zažilo několik generací. A vláda spolu s prezidentem setrvale odvádí dobrou práci při obhajobě svých kroků, kterými pomáhá Ukrajině, když připomíná fakt, že porážka Ukrajiny by vedla k vystupňováním agresivního nátlaku ze strany Moskvy na naši republiku. Neschopnost značné části ruského obyvatelstva rozloučit se s představou, že jejich vláda má právo nám diktovat, s kým uzavřeme, jaké smlouvy, se může změnit pouze v případě, že Rusko na Ukrajině neuspěje.

Přesto všechno bych se rád zmínil o jedné souvislosti mezi ruskou agresí a našim národním zájmem, která naopak není dostatečně připomínána.

Připomeňme si, že značná část světa zaujala vůči této válce neutrální postoj. Jedná se nejen o ty země, které se při hlasování v OSN o rezolucích odsuzujících ruskou agresi hlasování zdržují jako např Indie, Čína, Pakistán, ale i mnohé, které pro tyto rezoluce hlasují. I tyto země se totiž nepřipojují k sankcím, a tak pomáhají agresorovi ekonomicky. Zvláštní případ je pak Maďarsko, které se na jedné straně připojilo k sankcím EU, ale tím, že blokuje přepravu zbraní pro Ukrajinu fakticky pomáhá ruským agresorům jiným způsobem.

Tento „neutrální“ postoj však neznamená, že by jim bylo jedno, jak celý konflikt dopadne. Přesný opak je pravdou. Všechny tyto země s velkým napětím čekají, kdo nakonec vyhraje— zda Západ nebo Moskva.

Je tomu tak proto, že ve světě za hranicemi Západu vládnou bohužel zcela odlišné poměry než mezi státy, které jsou součástí Západu. Když si jeden stát Západu rozhodne modernizovat svoje tankové jednotky, jeho sousedy ani ve snu nenapadne, že by měli v reakci na to modernizovat pohraniční opevnění a protitankové zbraně. Tento stav nemá v historii obdoby a byl dosažen pouze v menší části světa. Jinde ale stále vládne tisíciletá tradice považovat ostatní státy za protivníky a hrozbu, kterou je nutné si držet od těla.

Pro státy mimo Západ bude pro jejich budoucí chování vůči němu rozhodující, kdo bude mít v této válce větší výdrž, větší vůli vyhrát.  A vzhledem k blížícím se prezidentským volbám sledují i to, zda USA zůstanou součástí Západu v mocenském slova smyslu nebo se stáhnout v záchvatu izolacionismu obdobně jako po první světové válce, kdy tak uvolnily cestu nástupu nacismu v Německu. [1]A podle toho, jak to všechno dopadne, se zařídí. Napříště se budou snažit vyjít vstříc vítězi, tj. tomu, kdo se ukáže — řečeno slovy teroristy bin Ladina – že je silnější kůň a naproti tomu budou ignorovat ty, kteří se ukázali jako slaboši.

Výsledek bude mít zásadní dopad na to, jak se k nám budou chovat v záležitostech, které jsou pro nás zásadní.  Položme si otázku, které to jsou!?

Migrace. Dostupnost a ceny surovin a energií. Boj s islámským teroristy.

Proberme to nyní podrobněji

Není pochyb, že Evropa představuje pro milióny lidí v chudých zemích velmi lákavý cíl. Životní úroveň Evropy je pro ně hlavní motivací, proč by rádi emigrovali do Evropy. Ale nejen ta. Od svých krajanů, kteří již toho cíle dosáhli, se dozvídají i o úrovni sociální podpory, která je v Evropě samozřejmostí a o které si přitom mohou ve vlastních zemích nechat jen zdát.

Zároveň nelze vyloučit motivaci mnohých vlád migraci z vlastních zemí povzbuzovat nebo dokonce organizovat. Jednak jako prostředek snížení sociálního napětí ve vlastní zemi a/nebo jako formu nátlaku na evropské země.

Evropské země však mohou přijímat pouze velmi omezený počet migrantů, aniž by to vytvářelo nezvladatelné problémy především s jejich hodnotovou asimilací. Říkám vědomě slovo asimilace a nikoliv integrace, protože bez hodnotové asimilace by migranti představovali rostoucí ohrožení ústavních principů přijímajících evropských zemí. Svoboda svědomí, resp. náboženská svoboda, rovnost mužů a žen i samotné principy demokracie jsou pro mnohé migranty z muslimských zemí nepřijatelné.

Počet migrantů bude ale možno regulovat pouze tehdy, pokud bude možno odmítnuté žadatele dopravit zpět do země původu. Jakou motivaci budou tyto země mít pro to, aby byly ochotny tyto své občany přijímat zpět, pokud se jim Západ předvede jako „slabý kůň“, neschopný prosadit svoji vůli? Žádnou!

Stejná mocenská logika platí i co se týče dostupnosti a cen surovin – sice především, ale nejen ropy a plynu. Ochota mnohých zemí co do množství a cen dodávek Západu závisí a bude záviset na jejich vnímání síly Západu a jeho odhodlání tuto sílu použít. Nemám na mysli jen krajní případ, kdy by tyto země byly v pokušení Západ vydírat, ale mnohem pravděpodobnější případ, že by byly pod tlakem nám nepřátelských zemí nebo teroristických entit a potřebovaly by účinnou ochranu ze strany Západu. Již teď je znepokojující, jak se daří Rusku i Číně stále více etablovat v Africe, často násilnými převraty, aniž by se jejich aktéři obávali protiakce z naší strany.

Třetí oblast, ve které by se rezignace na podporu Ukrajiny projevila, je boj s islámskými teroristy a s jejich otevřenými podporovateli. Již dnešní situace je alarmující. Když Francie v reakci na vraždu učitele islámským fanatikem reagovala určitými opatřeními omezujícími působení islámských kazatelů, dočkala se agresivní reakce Turecka a mnoha dalších islámských zemí. Naproti tomu ze strany všech těchto zemí vládne hrobové ticho vůči represivním opatřením Číny vůči ujgurským muslimům – opatřením, která zahrnují i „převýchovné“ koncentrační tábory pro statisíce muslimů. Jak si vysvětlit tento rozdíl. Jednoduše – Čínu se obávají oprávněně kritizovat, ale Západ se nebojí lživě obviňovat z toho prostého důvodu, že Čínu vnímají jako mocnost, která si bez odvety nenechá nic líbit, ale Západ vnímají shluk států, které hlavně chtějí mít klid a z nichž mnohé nechtějí být obviňovány z tzv. islámofobie.

Dnes jsme svědky, jak některé politické strany horují za mír za každou cenu. Brojí proti dodávkám zbraní a jiné pomoci napadené Ukrajině, aby jí tak donutily podrobit se moskevskému diktátu. Jinými slovy – je podle nich lepší být otrokem v míru než si udržet svobodu za cenu války.  Zároveň tytéž politické strany ale využívají strachu obyvatel z nezvládnutelné migrace nebo nespokojenosti s cenou energií, přičemž nikdo jejich voliče nevaruje, že v dnešním světě si vzýváním míru za každou cenu hrozbu takové migrace nebo růstu cen energií přivoláváte.

Je na čase začít veřejně připomínat, že bez zjevného odhodlání v krajním případě — byť s velkým smutkem—hájit zájmy Západu, tj. i České republiky, ozbrojeným bojem, budeme všemi dravci vnímáni jako snadná kořist.  Přestat podporovat Ukrajinu by bylo jasným signálem, že takové odhodlání neexistuje.