Je třeba se rozhodnout

23.7.2005
Smrt českého občana při teroristickém útoku v Egyptě zatím nejsilněji připomněla české veřejnosti válku, která ve světě probíhá.Masové vraždy pomocí bomb nejsou nic nového – a to ani v Evropě. Připomeňme si zcela zapomenutý teroristický atentát v Sofii v roce 1925. Výbušninami umístěnými v kopuli kostela Sv.Sofie chtěli bulharští komunisté zavraždit krále a celou vládu. Král i vláda vyvázli nezraněni, ale dalších123 lidí bylo zabito a další stovky byly zraněny. Ti ale nebyli cílem útoku a bulharští komunisté z tohoto důvodu museli považovat svůj útok za neúspěšný. V tom se jejich terorismus odlišoval od současného terorismu. Jeho terčem jsou zcela náhodní lidé a prvotní záměr je, aby jich bylo co nejvíc. Ale nikoliv proto, že by byli považováni za přímé a vědomé původce nějaké situace, kterou teroristé, resp. jejich duchovní náčelníci považují za nežádoucí. Důvodem jejich zavraždění je vytvořit tlak na mocenské struktury, které jim stojí v cestě k dosažení jejich nadvlády. V tomto konkrétním případě je touto překážkou současný egyptský režim a útok míří na významný zdroj příjmů Egypta – masovou turistiku. Chtějí, aby lidé přestali do Egypta jezdit. V případě vražd v Londýně bylo zase cílem pohrozit veřejnosti, že pokud nedonutí vlastní vládu vyklidit pole islamistům a jejich prioritám, pak bude muset žít ve strachu z nečekané smrti nebo zmrzačení.Zkrátka a dobře terorismus útočí na skutečného vládce dnešního světa – veřejnost v demokratických zemích a nikoliv na držitele vysokých vládních funkcí. Pro mnohé lidi může být překvapivé uvědomit si paradox spočívající v tom, že islamističtí teroristé mohou doufat v úspěch jenom proto, že v nejmocnějších a nejbohatších zemích jsou režimy založené na principech demokracie a lidskosti, které oni sami považují za rouhání. Je zřejmé, že kdyby se pokusili použít podobných metod proti skutečně brutálním režimům, kde obavy veřejnosti nemají žádný vliv na politiku vládců, s největší pravděpodobností by se o jejich pokusu řadový občan ani nedověděl. Zmizeli by v bezejmenných hrobech – pokud by vůbec měli odvahu se o něco pokusit. Zlo ale nikdy nemá žádnou logiku a proto nemá smysl doufat, že teroristé si tento paradox uvědomí a přestanou se svými útoky na nejsvobodomyslnější a nejohleduplnější země v dějinách. Jejich útok na naší civilizaci může zastavit jenom neprostupná zeď odporu. Pevnost této zdi ale závisí na nás řadových občanech a nikoliv jen na hrstce vládců a velitelů armád a tajných služeb. Má-li ale tato zeď být pevná, musíme odolat dvojímu pokušení.Tím prvním je propadnout schematickému odsouzení nebo dokonce nenávisti vůči všem vyznavačům islámu. Tím bychom se připravili o obrovský počet potenciálních spojenců v řadách muslimů v boji proti vražednému nihilismu islámistických teroristů. Sice bychom mohli i přesto náš boj vyhrát, ale za strašnou cenu: odrazili bychom nápor lidí posedlých nenávistí, ale něco z jejich ducha by v nás žilo dál.Tím druhým pokušením je propadnout iluzi, že si ústupky teroristům vykoupíme zpět onen báječný pocit devadesátých let, kdy se nám svět zdál nabízet stále bohatší budoucnost bez nebezpečí a obětí. Pokud bychom tak učinili a přestali například jezdit do Egypta, pak by náčelníci teroristů s uspokojením konstatovali: „Zbraň vyzkoušena – účinnost 100%“. Ústupky jakéhokoliv druhu by tedy byly nejen hanebnou zradou na všech obětech teroristů a na všech těch, kteří jsou připraveni jim čelit, ale nekonečnou hloupostí, neboť osvědčené zbraně se vždy zavádějí do běžného užívání.