Jedna polemika o EU v časopise RC Monitor

Velký zbojník
Vít Cigánek, RC Monitor 14, 23.srpna 2007
                      
Je to velmi časté téma v médiích – kolik dostaneme na co peněz z Evropské unie. Dále se také někdy mluví o tom, že čerpání prostředků je složité, je třeba to umět, nejlépe bude vyškolit na to odborníky, kteří budou mít dobývání peněz z EU jako svou profesi. Téměř vůbec už neslyšíme o tom, odkud čerpá sama Evropská unie (a je-li to pro ni také tak složité). Odkud má ty obrovské částky, jež rozdává těm, kdo to s ní umějí. Z jejích bohatých darů se realizuje mnoho projektů v naší republice.
Proč ale ty projekty místo toho nepodpoří finančně sama Česká republika? Zřejmě mimo jiné i proto, že peníze, které by na ně dala, musí odvádět do EU. Tento absurdní kolotoč se nám zatím jakoby vyplácí. Dáváme-li do EU méně než z ní dostáváme, měli bychom si pak ale položit otázku, kdo na nás doplácí a co za to bude chtít (nebo již nyní chce). Předpokládá se však u nás další růst životní úrovně a tedy i větší podíl našich  odvodů. Čísla se jednoho dne vyrovnají. Budeme-li dávat Unii stejné množství peněz, jako ona nám, musíme se samozřejmě ptát, k čemu to celé má být. Ale vývoj v naší zemi půjde jistě i nadále zdárně kupředu, takže brzy dospějeme ke kýženému stavu, kdy budeme muset dávat „Evropě“ víc než nám z našich
peněz bude vracet, čili budeme to pro změnu my, kdo budeme přispívat na nějaké ty chudší příbuzné.
Co tedy za to budeme chtít my od těch příbuzných? Ale co my bychom po nich měli co chtít! Přece Brusel co bude po nich chtít – za ty naše peníze! Inu, co by chtěl? Přece totéž, co chce již nyní po nás a po všech členských zemích: Plnění stále většího množství podrobných předpisů a lidskoprávních novot. Občas na nás také podá nějakou žalobu a uvalí sankce – i to stojí peníze.
Zdravá společnost naproti tomu ctí zásadu subsidiarity. Podle ní mají být jednotliví lidé a jejich uskupení i na té nejnižší úrovni respektováni, ctěni a uznáváni. A to v oblasti společenské, politické i finanční. Každý si má své záležitosti pokud možno rozhodovat sám, bez zbytečných zásahů z vyšších míst. A také si je má pokud možno sám financovat, proto mu má být ponecháno co nejvíc prostředků bez přílišných daní a odvodů vyšším celkům.
Bohužel je mnoho takových lidí, kteří nedokáží vidět věci ve všech souvislostech, jaksi v jejich celku, nedovedou je domýšlet. Hledí jen na jejich dílčí aspekty, jako třeba na to, že jedni mají hodně peněz a jiní by je potřebovali. Proto by chtěli ty peníze dostat z kapes těch bohatých stůj co stůj, aby mohly být jiným přiděleny. Čím víc se bohatým vezme, tím líp. A to se stále víc uplatňuje i na mezinárodní úrovni, alespoň v rámci Evropy. Připomíná to zbojnické legendy. Takový Juro Jánošík prý také bohatým bral a chudým dával. Jenomže ono to s ním bylo ve skutečnosti poněkud jinak – on bral spíše těm, kdo se těžko mohli bránit. Provozoval zkrátka jedno nekalé řemeslo...
Tak je to s každým, kdo chce přerozdělovat bohatství i proti vůli nebo bez vědomí jeho oprávněných vlastníků. Ať je to třebas i nadnárodní celek. Může se o něm říkat, že je tím největším dobrodincem a přítelem lidu, jeho obhájcem, zastáncem jeho práv. Jsou to však pouhé legendy, byť denně hlásané v médiích.
 
KOMENTÁŘE
Reakce na článek „Velký zbojník“
Pavel Bratinka, RC Monitor č.16,  27.září 2007
 
     Musím říci, že komentář „Velký zbojník“ (RC Monitor č. 14) ve mne vyvolal pocit tragikomična. Byl napsán v duchu „Kdo chce psa bít, hůl si vždy najde“. Tím psem je Evropská unie. A tou holí? - Přerozdělovací politika v EU, kdy bohatší státy přispívají chudším na jejich rozvoj.Rozdělovat se s chudými je od počátku křesťanství považováno za ústřední ctnost a naopak neochota toto činit je v Evangeliu odsuzována těmi nejtvrdšími slovy. A tak bychom mohli čekat, že pokud křesťanský autor bude EU něco vytýkat, tak snad spíše to, že přerozděluje málo, tj. že bohatší státy jsou přece jenom velcí lakomci. Ale kdepak.Přerozdělování je přirovnáno ke zbojnickému řemeslu – prostě k lupičství! V závěru této části textu je pak varování do
budoucna, že přijde čas, kdy budeme na chudší státy přispívat i my a nebudeme od těch chudších moci nic chtít nazpátek.
      Věru slova, která určitě Evropskou unii v očích křesťanů musí poškodit. Tolik ke komické části. Tragické ale je, že autor přejímá absurditu hlásanou denně běžnými médii, a faktické absurdity by se ale v RC Monitoru objevovat neměly. Mám na mysli tezi, že existuje nějaký „Brusel“, který si vymýšlí stále větší množství podrobných předpisů a lidskoprávních novot a nutí nás a všechny ostatní členské země je dodržovat.
      Jaká je pravda? Všechny důležité předpisy jsou výsledkem jednomyslného rozhodnutí či dohody všech členských států a ve většině případů i Evropského parlamentu. Základní smlouva o EU, která je mezinárodní smlouvou mezi členskými státy, přitom zřizuje a pověřuje Evropskou komisi (EK) a Evropský soudní dvůr (ESD) dohledem nad dodržováním přijatých rozhodnutí. Jinými slovy: „Brusel“ (tj. EK a ESD) nutí členské státy, aby plnily závazky, které samy přijaly. Tím „Brusel“ plní úkol, kterým ho členské země pověřily. Pokud bychom stavěli na předpokladu, že autor toto všechno ví, pak musíme učinit závěr, že autor je nespokojen s tím, že se po někom chce, aby dodržel vlastní slovo nebo aby plnil svoje úkoly.
To by ovšem bylo tragické a tak doufám, že autor pouze stavěl na dezinformacích o EU běžně hlásaných v médiích.
      Závěrem bych chtěl vyjádřit svoje znepokojení nad tím, kolik křesťanů se dopouští omylu spočívajícího ve spojování věcí, které spolu vůbec nesouvisejí, jenom proto, že se dějí současně. Specifická moderní zla, jako je rostoucí společenský souhlas s potraty a eutanázií, banalizace sexu, morální relativismus a agresivní ideologie egoismu a vykonstruovaných práv jsou jevy, jejichž kořen nemá nic společného např. ani se vznikem Československa v roce 1918, ani s poválečným rozhodnutím evropských národů vybudovat pevné institucionální základy své spolupráce, které vyústilo ve vytvoření Evropské unie. Jejich kořenem je přeci převládající duchovní slepota vůči Božímu záměru s člověkem. Nakolik je tato slepota zaviněna
těmi vidoucími, kteří svoje světlo nejsou schopni dostatečně zvěstovat, – toť legitimní otázka, o které by se mělo debatovat. Útoky na EU založené na nepravdách, nesmyslech nebo dokonce na označení dobra za zlo jsou v nejlepším případě cimermanovským krokem stranou od problému.
 
 
Odpověď autora
Vít Cigánek, RC Monitor 16, 
 
      Vyvolal-li článek o přerozdělovací politice EU v někom pocit tragikomična, je to v pořádku, neboť právě tento pocit, bohužel, odpovídá realitě. Bylo by velkou chybou směšovat socialistický neosobní mechanismus přerozdělování s křesťanským ideálem pomoci nuzným. Pomoc v křesťanském pojetí je vždy dobrovolná a spočívá v tom, že chudému se určité prostředky k životu prostě dají, pokud je skutečně potřebuje. Rozhodně nemusejí chudí část svých peněz ještě někam odvádět, aby je pak pracně dobývali zpět, jako je tomu u států Evropské unie. A je také otázkou, nakolik ty „chudší“ státy EU ony subvence opravdu potřebují. Myslím, že by finanční pomoc spíše potřebovaly některé země Afriky, nebo Asie, jež jsou doopravdy chudé. (Ovšem ne tak, aby musely samy své peníze nejdřív někam odvádět.)
      Další zásadní rozdíl je v tom, že ke křesťanské pomoci jsme nabádáni, ale je vždy ponecháno na našem rozhodnutí, nakolik ji poskytneme. Kdežto peníze odváděné do EU pocházejí z našich daní a ty přece dobrovolné nejsou. A občané, plátci daní, by většinou s takovým zacházením se svými penězi těžko souhlasili, byli by jistě spíše pro to, aby zůstaly v naší republice. Otázkou je ale i to, nakolik dobrovolně k celému byrokratickému mechanismu přistoupily samotné vlády členských zemí. To se už zdaleka netýká jen financí, ale i všelijakých těch předpisů, závazků a dohledu nad tím vším. Je normální, že někdo pověří jiného dohledem nad svými podřízenými. Ale těžko bude někdo dobrovolně žádat o dohled nad sebou samým. Nejen o kontrolu toho, co dělá, ale o skutečný dozor spojený s tresty. O něco takového by stál snad nějaký
masochista. Státy mají naopak vždy přirozenou snahu o co největší nezávislost a samostatnost. Ta je často velmi omezována, což však, jak ukazují dějiny, nebývá  jejich vůle, ale kvůli tlakům zvenčí. Nejen snaha států o omezení vlastní svrchovanosti je velmi podivná, ale i ona jednomyslnost v této věci. To ale nakonec dobře známe z dob socialismu, kdy se také hlasovalo zpravidla jednomyslně, také bývali všichni pro. Však se tehdy mezi lidmi objevilo rčení, že je něco „dobrovolně povinné“.
 
 
 
Můj povzdech
Neodeslán a proto i neotištěn.
 
    Odpověď na odpověď jsem již neposlal, neboť skutečně účinná polemika by v tomto případě musela mít prostor debaty ústní na živo. Jen tak je možné zastavit řečníka po jeho prvním absurdním výroku a trvat na tom, že nejdříve se musí debatovat o tomto jeho výroku a dál se nepůjde. V psaném textu může pisatel řetězit věcné nepravdy, neexistující kauzality a případně i morální absurdity jedny na druhou bez přerušení Tím ale získává výhodu. V prvním případě je totiž usvědčen z nepravdy či absurdity hned u prvního svého takového výroku.  Pokud pokračuje a řekne další nepravdu, pak je mu zrcadlo nastaveno opět. Atd. atd. V případě psaného textu však za všechny nepravdy zaplatí jen jednorázově. Přitom však vůbec neplatí, že při této „jednorázové“ platbě se sečtou všechny ostudy za jednotlivé nepravdy dohromady. Je to fakt daný psychologickým a emočním ustrojením lidí.
     Schematických příkladů řetězení všech hříchu proti pravdě, logice a morálce na minimálním prostoru lze vymyslet „neurekom“. Zde je jeden
 Jak všichni víme, v Čechách nejsou žádné řeky. Z toho plyne, že křižovatky se mohou projíždět na červenou!
     Nechť si čtenář sám ujasní, s čím by začal polemizovat nejdříve. Velmi rychle ale zjistí následující nepříznivé skutečnosti.

• Jednotlivé lži či popření logiky se pouze nesčítají, ale navzájem násobí či umocňují.  
• V daném okamžiku může vždy polemizovat jen s jednou nepravdou (nelogičností nemorálností) čímž nechává ostatní jakoby nezpochybněny bez ohledu na míru jejich absurdnosti. Jinak řečeno, nenajde slova či výrazy, kterými by napadl onen výrok jako celek.
• Jeho slova, kterými odsuzuje jednotlivé hříchy, postupně opakováním „slábnou“. 
• Nejsnadnější práce je s faktickou nepravdou, která je ale téměř nevinnou hrou proti „logice“ vyvozování a vyvozeném „závěru“. Člověk je tedy v pokušení zaútočit nejprve tímto směrem a na další nekonečně horší části výroku se vydat již s částečně vyčerpanou energií a „oslabenými“ slovy.

 V případě autorova článku o Zbojníkovi a jeho odpovědi na mojí reakci lze konstatovat následující:
  
1)      Podle autora rozhodnutí společnosti – prostřednictvím parlamentu – přerozdělovat peníze mezi jejími členy pomocí daní, nemůže křesťan považovat za něco chvályhodného, neboť po tomto rozhodnutí nemohou jednotliví členové společnosti odepřít platit daně a tudíž nikdo vlastně neplatí dobrovolně.  
Toto je vyložený nesmysl – nic nebrání člověku, aby i právní povinnosti vykonával dobrovolně a rád.
       Mnoho lidí rozumně uznává, že platba daní je potřebná a nemá pocit znásilňování svojí osoby, když je
odvádí.
 Podle autor i společnost, ve které se většina členů dobrovolně rozhodne pomáhat svým chudším členům výběrem daní od všech svých členů, nezaslouží žádného  ocenění, pokud někteří platí nedobrovolně, tj. neplatili by, kdyby se nebáli trestu.
Tento názor však není z křesťanského světa!  Uznání práva  vymáhat na členech společnosti určité příspěvky ve prospěch obecného dobra mezi něž patřila i starost o chudé a bezmocné byla považována za znak křesťanskosti od nepaměti. Uvedený názor pochází z extrémně libertariánské tábora, pro nějž je jedinec absolutní hodnotou a nemá vůči druhým žádné závazky. Jakékoliv nucení kohokoliv, aby přispěl na druhé, považují extrémní libertariáni za zločin.
 Přesto je zřejmé, že se autor nedopouští žádného prohřešku ani proti faktům a ani proti logice, když vyznává svůj názor – jenom by měl vědět, že se ocitá mimo půdu křesťanství

 2)      Autor by byl spíše pro pomoc chudým  zemím Afriky a Asie. Tam by asi „zbojnický“ princip, jinak zavrhovaný, nevadil. Budiž –obrat v  postoji během jednoho a téže tématu je sice velký prohřešek, ale chápu to jako jeho uznání, že potřebnost uvedených zemí je taková, že spoléhání na osobní charitu by nestačilo.
Stmívat se ale začíná jeho tvrzením, že by ony země nesouhlasily s tím, že  by musely nejdříve něco odevzdat a pak něco dostat.  To je  bezobsažný výrok. Záleží přece na rozdílu mezi dal a dostal. Dtto co se týče souhlasu či nesouhlasu našich občanů ve věci peněz plynoucích od nás do společného rozpočtu EU a z rozpočtu EU k nám.

 3)      Hustý soumrak rozumu a pravdy ale nastává v okamžiku, kdy autor vyjadřuje pochybnosti, že členské země rozhodují dobrovolně – „Otázkou je ale i to, nakolik dobrovolně…“. Neuvede přitom jediný příklad, kdy vlády členských států a Evropský parlament údajně rozhodly nedobrovolně o přijetí té které směrnice, nařízení nebo mezinárodní smlouvy. Jeho výrok má stejnou hodnotu, jako kdybych já vyslovil názor, že své příspěvky napsal pod nátlakem. Takovéto „názorování“ bez sebemenšího pokusu o důkaz, je už morálním selháním a diskvalifikací pro diskusi.

 4)      Tma ale houstne dále. Autor se diví, že by bylo možné, aby někdo souhlasil s tím, že by někdo měl nad ním mít dozor spojený dokonce s právem trestat. Uveďme příklady souhlasu:
 a)      Kdykoliv hrají lidé kolektivní sporty existují rozhodčí. Kolik asi lidí by bylo ochotno se zúčastnit sportovních utkání, kdyby nebylo rozhodčích a např. spory o ofsajd by si musela družstva rozhodnou sama mezi sebou – zřejmě pěstním zápasem
b)      Téměř všechny obchodní kontrakty nebo lidské spolky mají ustanovení o tom, jaká třetí arbitrážní autorita/soud/revizní/rozhodčí komise rozhodne v případě sporu
c)      Všechny demokratické/civilizované země mají policii, žalobce, soudy a žalářníky k dozoru nad tím, že se dohodnutá pravidla plní. Každý rozumný občan s tím nejen souhlasí, ale je ochoten platit daně k jejich vydržování a to i v případech, že se aktivity těchto institucí citelně dotknout i jeho
 Autorův podiv nad tím, že by někdo dobrovolně souhlasil s dohledem nad sebou samým, je tedy vlastně podivem nad tím, že by někdo dobrovolně souhlasil s vytvořením civilizovaného řádu. Věru nečekaná věc od křesťanského autora.
 Je ovšem pravda, že souhlas s dozorem nad sebou samým většina lidí vysloví za podmínky, že se dozor bude týkat i ostatních. Ale i tento projev „osvíceného“ sebezájmu je obrovským pozitivem. Je nerealistické čekat něco víc. Pouze výjimečně  mravní lidé si tuto podmínku nekladou a vstupují dobrovolně do náboženských řádů a podrobují se pro většinu ostatní společnosti nepřijatelně tuhému dozoru autorit včetně trestů. Podle našeho křesťanského autora se ovšem jedná o masochisty. Běžný katolík se podrobuje zpovědi a úkonům kajícnosti, které jsou v porovnání s klášterní disciplínou velmi mírné. Zřejmě je možné u běžných katolíku nalézt jen velmi slabě rozvinutý masochismus….. Obdivuhodné jednání světců i nedokonalé jejich následování je prohlášeno za projev psychopatie! 
 Hlavní motivací pro členské země k vytvoření arbitra nad dodržováním mezinárodních smluv, které mezi sebou uzavřely, byla samozřejmě snaha dosáhnout stavu, kdy se bude možno spolehnout na jejich dodržování ze strany druhých zemí. Členské země prostě ustanovily nad svými střety rozhodčí. Nad touto schopností vedení členských zemí nahlédnout, že tento stav je v dlouhodobém zájmu všech obyvatel EU, se musí každý člověk dobré vůle radovat. To, že na krátký čas v dějinách přestaly v evropských zemích dominovat síly oddané pýše, zbožňování vlastní síly, vlastních výbojů a umenšení všech ostatních zemí, pro něž by myšlenka nějakého rozhodčího byla rouháním, musíme být Bohu vděčni.
 Jelikož autor je katolíkem, musím mu připomenout, že je vskutku odvěkým učením katolické církve, že autorita králů/států musí být omezena jen na určité věci. Snahu o omezení moci států sdílí i mnoho obyvatel evropských států – byť často to vyjadřují pomocí doktríny lidských práv. Evropská integrace znamenala dvě věci: Jednak omezení moci států zacházet s lidmi podle své libovůle. Zároveň ale všude tam, kde potřebnost státní regulace je stále nebo nově uznávaná (např. v ekologii), znamená integrace společný přístup k věci tak, aby obyvatel EU se nemusel střetávat s 27 byrokraciemi a 27 odlišnými regulacemi, nýbrž jen s jednou.
 
5)      S úplnou temnotou, resp. nepřítomnosti jakýchkoliv ohledů na pravdu a rozum se setkáváme v následujících autorových větách:
„Nejen snaha států o omezení vlastní svrchovanosti je velmi podivná, ale i ona jednomyslnost v této věci. To ale nakonec dobře známe z dob socialismu, kdy se také hlasovalo zpravidla jednomyslně, také bývali všichni pro. Však se tehdy mezi lidmi objevilo rčení, že je něco „dobrovolně povinné“.
Toto měla totiž  být odpověď na moje upozornění, že stačí veto jednoho státu, aby rozhodnutí EU nebylo přijato!
Pokud by se debata odehrávala v živém vysílání a autor by pronesl tyto věty, moje odpověď by byla: Přestaňte blbnout na kvadrát, nebo odtud odejdu.