Prezidenti USA a naše dějiny

Otištěno v MFD 2.6.2007

        Dějiny Spojených států trvají již 230 let a za tu dobu stálo v čele této země celkem 43 prezidentů. Avšak až teprve dvacátý osmý prezident Wilson si svojí politikou trvající na národním sebeurčení národů Rakouska-Uherska vydobyl v českých zemích všeobecný zájem a popularitu. Před ním vnímala česká veřejnost Ameriku pouze jako oblast, kam míří vystěhovalci za lepším životem a o amerických prezidentech měla jen nepatrné povědomí Existenci tří následujících prezidentů Hardinga, Coolidgeho a Hoovera zaznamenala česká veřejnost  rovněž jen velmi okrajově, byť Hooverova hospodářská politika následující po krachu americké burzy podstatným způsobem přispěla ke světové hospodářské krizi se všemi jejími tragickými důsledky.  Teprve 32 prezident Roosevelt se stal známým v každé české domácnosti a to díky roli USA v 2.Světové válce, která postihla naší zemi způsobem, který nemohl ignorovat ani lidé, kterým je jinak politika ukradená. Popularita tohoto prezidenta u české veřejnosti spolu s jeho naivní politikou vůči Stalinovi způsobila, že v Praze existovala Rooseveltova ulice nepřetržitě po celou dobu komunistické diktatury. Jinak se toto období vyznačovalo nepřetržitou nenávistnou propagandou proti Americe, kterou komunisté na celém světě právem vnímali jako jedinou překážku na cestě ke světovému panství. V té době vnímání USA u nás bylo více méně závislé na tom, jaký poměr k vládnoucímu režimu daný člověk zaujímal. Konkrétní vnitřní nebo zahraniční politika toho kterého amerického prezidenta měla na rozložení sympatií nebo antipatií u nás jen nepatrný vliv. Situace přestala být takto schématická až v devadesátých letech minulého století, kdy bylo konečně možno získávat věcné informace a vést normální diskusi o americké politice. Rozvoj informačních technologií otevřel i další předtím netušené zdroje informací o zemi za oceánem.  Přesto stále platilo a platí, že jsou to z 99% zahraničně politické kroky, které rozhodují o obrazu amerického prezidenta v české veřejnosti a nikoliv jeho vnitřní politika. Z hlediska přitahování zájmu české veřejnost náleží  prezidentovi Bushovi mezi všemi americkými poválečnými prezidenty prvenství, neboť kombinace mezinárodní situace a jeho vlastních rozhodnutí způsobila, že český občan i s jenom povšechným zájmem o dění je snad denně konfrontován s událostmi, ve kterých jsou USA přítomny.  Návštěva amerického prezidenta je vhodnou příležitosti připomenout některá velká fakta, která jsou často opomíjena.

        Častou stížnosti i mnoha politiků s demokratických zemí je, že současný svět není v pořádku, protože existuje pouze jediná skutečná supervelmoc, které chybí protiváha. Mnozí z těchto politiků se nijak netají přáním aby se Čína, popř. Indie staly co nejrychleji dalšími supervelmocemi a unipolární svět skončil. Ačkoliv se příznivci tohoto pohledu sami řadí mezi tzv. „realisty“, realitu ignorují. Žádná americká vláda není v situaci, kdy by mohla bezesporu dominantní potenciál USA využívat podle libosti. Každá se musí utkat s velmi mocnou protiváhou – vlastní domácí veřejností. A obzvlášť vláda tohoto republikánského prezidenta musí čelit mocné alianci vnitřních protivníků – alianci, která již ovládla Kongres Hlavní voličsky významné skupiny – kromě tradičních voličů demokratů - jsou

A) Lidé, které dráždí Bushova náboženská víra a jeho postoj k potratům, euthanásií, k uznávání svazků homosexuálů a výzkumu, při kterém jsou zabíjeny lidské zárodky. Fakt, že se Bushův postoj v těchto věcech nedá vysvětlit oblíbeným poukazem na jeho propojení s vojensko-průmyslovým komplexem, podráždění jenom zvyšuje.

B) Voliči, kterým vadí jeho podpora liberalizaci mezinárodního obchodu, protože ohrožuje jejich pracovní místa

C) Voliči, kterým vadí jeho vstřícný postoj k ilegální imigraci

D) Voliči, kteří odmítají americkou přítomnost v Iráku

K těmto zástupům je nutno připočíst sice méně početné, ale za to hlasité a výmluvné odpůrce z řad podnikatelů (důvod B) a uměleckých a intelektuálních elit (důvody A, B a D + zelené důvody). A k tomu jako bonus odpůrcům je nutno přiřadit bývalého amerického prezidenta Cartera, jehož neustálé nadbíhání všem možným nepřátelům USA z něho činí svého druhu rekordního exprezidenta

      Hlavní americká media – tj. o čem mluví a jakým tónem a o čem naopak nemluví – jsou velkou většinou protibushovská. To je dáno jednak profesně – dobrá zpráva není zpráva, tou je pouze zpráva špatná – a jednak politickým zaměřením samotných žurnalistů, kteří jsou obrovskou většinou příznivci demokratů.

      A obdobně jako jinde ve světě v demokratických zemích, není nouze o oportunistické politiky, které láká vést se na vlně nespokojenosti a dělat gesta, která jim vynesou body byť za cenu dlouhodobého poškození svojí země

     Jednou z hlavních příčin, proč má Bush tolik rozhořčených kritiků, jsou bezesporu pokračující násilnosti v Iráku. USA tam hladce svrhly diktaturu, k čemuž Iráčany nepotřebovali, ale jejich veškerá moc nemůže zajistit, aby se Iráčané přestali pobíjet navzájem – tento cíl Američané bez Iráčanů dosáhnout nemohou. Jelikož cílem Bushovy politiky je demokratický Irák bez výbuchů, kritikové mluví o americké porážce.  Dá se dokonce tvrdit, že podle hesla každá hůl je dobrá, když chceme psa bíti, si mnozí kritikové přejí, aby jejich vlastní země v Iráku prohrála. Rezoluce Kongresu prosazované demokraty, které žádají datum odchodu z Iráku, musí být vskutku rajskou hudbou pro organizátory všech těch výbuchů na tržištích v Iráku. Signál, který jim Kongres poslal, je jasný – nemůžete sice porazit Američany na bojišti, ale můžete se při troše vytrvalosti dočkat , že jim do zad vpadnou vlastní politici. Tak jako se to stalo v případě války ve Vietnamu.

    Shrnuto: ať už někdo nemá nebo nebude mít rád americkou politiku, může si být jist, že bude mít vždy spojence uvnitř samotné Ameriky a tito spojenci mohou dokonce zvítězit a onu politiku změnit. Amerika má totiž protiváhu svojí síly sama v sobě. Její svobodný politický systém umožňuje, aby činy její vlády byly pod stálým soudem vlastní veřejnosti. To rozhodně nešlo říci o bývalém Sovětském svazu a u dnešního Ruska to zatím lze říci jen s přimhouřením obou očí. A v případě Číny to nelze říci ani náhodou. Pokud by se Čína za několik desetiletí stala supervelmocí aniž by se změnil její vnitřní režim, pak  teprve by všichni, kdo dnes spílají Spojeným státům – včetně mnohých jejich občanů – poznali, co je to opravdový imperialismus a arogance moci, která může jednat bez jakýchkoliv skrupulí. Zda by pak souhlasili nebo nesouhlasili s čínskou politikou by se stalo irelevantní. Islamističtí teroristé to již dávno vycítili a velkým obloukem se vyhýbají jakémukoliv útoku na čínské zájmy, byť je Čína nejméně náboženským státem na světě a tudíž podle jejich zvrácené ideologie by měla být jejich cílem číslo jedna.

   Zatím ale Čína supervelmoci naštěstí není a naše „politické“ životní prostředí stále závisí hlavně na ochotě Ameriky věřit, že její osud je spjat s osudem Evropy a že izolacionismus by byl jen oddalování konfrontace s chaosem

   Je škoda, že většina z těch, kteří budou v Praze demonstrovat proti prezidentu Bushovi, si neuvědomuje, že veřejně protestovat proti činům nějaké moci podle vlastního uvážení je výsada existující výhradně díky euroatlantické civilizaci. Aže tato civilizace přežila nápor totalitních sil jen díky Spojeným státům. Aby bylo jasno – nepovažuji Američany za lidi o nic lepší nebo horší, než jaké můžeme potkat v kterékoliv zemi. Kdybychom se zblízka podívali na jednotlivé Američany jednoho po druhém nalezli bychom stejné spektrum lidských charakterů od světců až po vyložené ďábly jaké bychom nalezli kdekoliv jinde. Co USA, ale i Českou republiku odlišuje od méně šťastných zemí, je to, že horší lidské vlastnosti a horší lidé nejsou u nás tak dobře vzájemně zkoordinovaní a zkonsolidovaní, aby zatlačili lepší lidské vlastnosti a lepší lidi do politické a hospodářské bezvýznamnosti.
     My i USA máme zkrátka mnohem lepší režimy, než má Čína nebo Írán, což se samozřejmě projevuje i v zahraniční politice. Ovšem chceme-li si svoje režimy udržet, pak bychom měli usilovat o to, aby se naše lepší režimy vzájemně zkoordinovaly a zkonsolidovaly, a tak zabránily těm horším získat ve světě hlavní slovo.