K projevu prezidenta Klause v Mnichově

Červen 2004
Článek byl nabídnut ale nebyl otištěn
Projev prezidenta Klause v Mnichově o rozšíření EU se dotkl mnoha témat. Rád bych vyjádřil ke třem z nich. Význam rozšíření pro staré a nové členské země Rozšíření Evropské unie je vskutku historickou událostí prvořadého významu, neboť znamená stvrzení nadějí značné části Evropy, která se na přelomu 80 a 90. let osvobodila od komunismu a mocenského područí Moskvy. Byla to právě tato naděje, která učinila z členství v EU prioritu zahraniční politiky prakticky všech bývalých komunistických zemí a tím zabránila chaotickým mocenským střetům mezi těmito státy, pro něž existoval stejný - ne-li větší - počet motivací, jako tomu bylo v případě nešťastné Jugoslávie. Existence EU byla v očích obyvatel bývalých komunistických zemí důkazem, že byl nalezen reálný způsob, jak zajistit bezpečnost a blahobyt bez újmy na svobodě. EU se tak stala gravitačním centrem Evropy a tím, jak přitahovala jednotlivé země k sobě, je zároveň – jako vedlejší produkt – sbližovala navzájem. Každý, kdo zná historii 20. století v Evropě, to musí považovat za zázrak. Přínos tohoto faktu je vskutku nevyčíslitelný jak pro staré, tak i nové členské země, neboť jej nelze vyjádřit penězi. Význam vlastního aktu de-iure vidím v potvrzení, že příslib přijetí do EU nebyl pouhou cynickou vábničkou protřelých politiků, nýbrž reálným závazkem, který byl „odpracován“. To je samo o sobě velkým pozitivem.
Finanční a mocenský přínos pro Českou republiku
Co se týče bilance finanční, pak není pochyb o tom, že ČR bude čistým příjemcem několika desítek miliard korun ročně po dobu mnoha let, ale tento fakt je bezvýznamný proti skutečnosti, že bude mít statutárně zaručenou váhu při rozhodování v EU. Kdyby zůstala mimo, pak by na ní rozhodnutí EU dopadala stejně, aniž by je měla možnost ovlivnit. Význam jednání v bloku Nejedná se však jenom o dopady rozhodnutí EU, ale i o dopady rozhodnutí ostatních států světa a jejich uskupení. Ve světě probíhá celá řada jednání o podmínkách mezinárodního obchodu, tj. mimo jiné o podmínkách i pro české firmy, a o řadě dalších věcí. Váha EU je samozřejmě mnohonásobně větší než samotné České republiky o to větší je její schopnost dosáhnou vytčeného cíle. Žádný realisticky uvažující politik nemůže nevidět fakt, že v oblasti světové mezinárodní politiky platí pouze reálná mocenská váha a silný blok vždy přemůže slabý blok. A tyto bloky se formují i podle svých preferencí v oblasti obchodní politiky. Bylo by sice krásné, kdyby na celém světě se podařilo to, co se podařilo v EU – že totiž soupeření hospodářských politik jednotlivých států bylo nahrazeno soupeřením jednotlivých firem a podnikatelů na neosobním a anonymním trhu – ale od toho jsme ještě daleko. Ochranářství, subvence a porušování majetkových práv jsou ve světě něčím běžným a náprava tohoto stavu velmi obtížná a pomalá. Problém tkví v tom, že aliance sil stavějících se na odpor liberalizaci a la EU je velmi silná. Mnohým lidem se jeví tato liberalizace obchodu jako válcování konkrétních společností a jejich hodnotových preferencí anonymním rozhodováním trhu, tj. jako něco naprosto nedemokratického. K těmto je třeba připojit podnikatele neschopné odolávat konkurenci a konečně i nesčetné politiky, kteří slibují ochranu těm či oněm odvětvím ve svých zemích před konkurencí ekonomicky vyspělejších zemí, neboť tyto sliby jim zajišťují volební hlasy či jinou přízeň. Nad těmito bloky zájmů lze dosahovat alespoň dílčích vítězství pouze tehdy, disponujete-li velkou silou. Místní politici se pak mohou vymluvit, že tlak EU (a většinou i USA) byl příliš silný a učinit ústupky.

Demokratický deficit – anonymita rozhodování
Stalo se módou mluvit o demokratickém deficitu rozhodování EU a odcizenosti jejích rozhodovacích struktur od obyvatel. Abychom ale byli realističtí a spravedliví, podívejme se jak vypadá situace u nás v České republice. Ptejme se, kolik lidí u nás se zajímá o program schůze Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR zahájené 15.června? Který sdělovací prostředek alespoň uvedl, že Sněmovna má na programu celkem 128 bodů? Proběhla nějaká veřejná demokratická diskuse alespoň o některých z těchto bodů? Např. o bodu 75: Vládní návrh, kterým se předkládá Parlamentu České republiky k vyslovení souhlasu návrh na ratifikaci Smlouvy mezi Českou republikou, Polskou republikou a Spolkovou republikou Německo o výstavbě silničního spojení v Euroregionu Nisa, v prostoru mezi městy Hrádek nad Nisou v České republice, Bogatynia v Polské republice a Zittau ve Spolkové republice Německo. Byla nějaká veřejná diskuse o tom, jaké stanovisko měla česká delegace zaujímat při jednání o textu dohody samotné? Že je to příliš technické a nezajímavé? To ale bohužel platí o velkém množství věcí, o kterých musí dnes vlády a parlamenty rozhodovat. Ale co takhle bod 1: Návrh zastupitelstva hlavního města Prahy na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů . To se alespoň na první pohled týká velkého počtu lidí vlastnících automobily a platících pojištění. Nepatřím k politicky pasivním lidem, ale o tom, že se takovýto návrh existuje jsem se dozvěděl až z programu sněmovny. O žádné veřejné diskusi o tomto návrhu nevím. Nikdy bych se ale neodvážil tvrdit, že rozhodování Poslanecké sněmovny se vyznačuje demokratickým deficitem. Nic totiž nebrání tomu, aby zástupci různých zájmů denně dávali najevo, co si o té či oné záležitosti projednávané parlamentem myslí. Pokud mlčí, pak rozhodnutí poslanců podle jejich nejlepšího vědomí a svědomí nevykazuje žádný demokratický deficit ani není anonymní! Složitost našeho světa prostě vede k tomu, že rozhodování o mnoha záležitostech je svěřováno delegovaným zastupitelům. Alternativou k tomu je 128 referend v České republice jenom v červnu letošního roku.
 
V EU tomu není jinak. Ve všech důležitých věcech hraje klíčovou roli přímo volený Evropský parlament. Aby se cokoliv důležitého schválilo, musí dojít ke shodě mezi zástupci vlád členských zemí v Radě EU a Evropským parlamentem. Nic nebrání tomu, aby poslanci národních parlamentů vedli rozpravy o tom, jaké stanovisko má jejich vláda zaujmout v té či oné věci v Radě EU. Nic nebrání tomu, aby politické strany, které postavily kandidáty ve volbách do Evropského parlamentu, velmi pozorně sledovaly hlasování těchto poslanců a v případě potřeby jejich chování veřejně pranýřovaly či naopak vyzdvihovaly. Nic nebrání veřejnosti, aby dělala totéž. Sám vím o několika bodech, které bude projednávat Evropský parlament na podzim tohoto roku a kde se určitě nedávno zvolených 24 českých poslanců rozdělí na dva těžko smiřitelné tábory. Mělo by být v zájmu nás všech, abychom jejich postoje znali, neboť výsledné hlasování bude mít dopad na zájmy České republiky. Je jen škoda, že voleb do EP se účastnilo pouhých 29 procent oprávněných voličů. Svědčí to o závažném informačním deficitu týkajícím se významu EU. Za ten však ani Evropská komise ani ostatní členské země EU vskutku nemohou. Je to čistě věcí domácích politiků a sdělovacích prostředků!