K výročí narození Donalda Reagana.

(Předneseno na vzpomínkovém shromáždění  v Senátu Parlamentu ČR  9.2.2011)

Historický význam Ronalda Reagana pro svět spočívá v tom, že věděl jak porazit komunistické impérium. Reagan pochopil, jaké mocenské silokřivky drží komunistický režim pohromadě a všechny jimi ovládané lidi – včetně nejvyšších funkcionářů – v područí a vedl úder přesně k jejich roztrhání. Nenechal se přitom zviklat zástupy akademiků sovětologů, novinářů a diplomatů, kteří lomili rukama nad jeho podle nich nebezpečným zjednodušováním problémů, primitivním antikomunismem a válečnickým štvaním .

Co to bylo za silokřivky?  Vzhledem ke krátkosti času to vysvětlím velmi schematicky. Jsem samozřejmě připraven někdy jindy podat vysvětlení podrobnější.

Komunismus se od svého počátku coby ideologie deklaroval jako nesmiřitelné nepřátelství proti soukromému vlastnictví výrobních prostředků. V jeho odstranění viděl řešení vší lidské mizérie. K tomuto základnímu článku komunistického kréda se ihned připojily dva další články. Článek druhý – kdokoliv tomuto vidění světa odporuje, patří ke zlu a musí být zničen. Článek třetí – pojmy jako pravda, svoboda, právo, lidskost, krása atd. jsou jen konstrukty a nemají co zviklávat lidí ve víře v prvé dva články.

Vlajka s tímto obsahem byla vztyčena v 1848 Komunistickým manifestem. Po dlouhá desetiletí se kolem ní shromažďovala jen malá skupina. Ale od samotného počátku bylo zřejmé, že má potenciál přitáhnout velmi různé typy lidí, kteří by se jinak nikdy nespojili: lidi se silným morálním cítěním pobouřené nad lidskou bídou, lidi propadlé závisti a nenávisti vůči úspěšnějším a konečně lidi fanatického založení s potřebou se něčemu bezvýhradně oddat. Dobré, zlé i ohavné.

Katastrofa první světové války – dnes již bohužel zapomínána – snížila autoritu hodnot, které do té doby většinu lidí – bez ohledu na jejich osobní situaci – odrazovaly od toho, aby ke komunismu cítili sympatie.  Z bezvýznamné obskurní sekty se náhle stala mocná mezinárodní síla a v jedné velké zemi Rusku se dokonce probila k moci. Prostřednictvím hrozných zločinů se u ní nejen udržela, ale postupně svojí nadvládu rozšířila nad velkou částí světa. Zároveň se stala řádově početnější. Do řad komunistických stran vstoupili nejen další fanatici, ale nespočetné zástupy těch, kterým tato účast nabízela buď relativní výhody, na které by nikdy nedosáhli v nekomunistických společnostech, nebo alespoň možnost pracovat v oboru, na který se cítili. Byli vždy v menšině, ale byli perfektně organizovaní. Odpor byl nemožný.

S postupujícím časem a vršením zločinů se zájem komunistů na pokračování systému nijak neoslaboval ani přes narůstající potíže.  Strach z toho, že by se museli ze zločinů odpovídat, nebo alespoň být konfrontováni s faktem, že většinu života sloužili zlu a idiotismu, jejich zájem spíše posiloval.

Ani v samotném politbyru nebylo myslitelné, aby někdo vstal a řekl: „Soudruzi, přiznejme si, náš systém je nelidský, je třeba ho změnit.“  Druzí soudruzi by totiž stáli před volbou – připojit se k povstání proti režimu a riskovat, že je ostatní označí za zrádce lidu a zničí, nebo naopak označit příslušného soudruha za reakcionáře nebo šílence a rozdělit si jeho prebendy mezi sebe. Je zřejmé, co by se asi stalo.  Argument nelidskosti či nesmyslnosti komunismu, v jehož jméně bylo prolito tolik krve, nemohl uvnitř ústředního politbyra ani v nižších politbyrech zaznít.

Vědomí společné viny, lidsky pochopitelná neochota si přiznat životní porážku a nevíra, že by ti druzí spoluviníci mohli mít více morální odvahy – to byly ty silokřivky, které držely systém pohromadě.

Existovala pouze a výlučně jediná situace, kdy nějaký zakuklený reformátor mohl otázku změny systému nastolit, a sice tehdy, když by se změna jevila jako nutná pro jeho záchranu. Pak bylo myslitelné, aby na politbyru někdo vstal a řekl: „Soudruzi, naše svatá věc míru, pokroku, světlých zítřků lidstva je ohrožena. Síly reakce a imperialismu se – v zoufalé snaze zabránit svojí nevyhnutelné porážce  -  stávají stále mocnějšími. Je proto povinností všech komunistů učinit náš systém výkonnější (rozuměj: naše ekonomika musí být schopna vyrobit zbraně schopné zabránit tomu, aby se nepřítel nestal nezranitelným). Musíme perestrojkovat “

Nutnou podmínkou k tomu ale bylo, aby nějaký nepřítel, který by se stával den ze dne silnějším, skutečně existoval.  A to právě zařídil RR. Bylo to nejen zvýšení vojenského rozpočtu, projekt star wars, podpora antikomunistických povstalců po celém světě, ale i bezvýhradné se přihlášení k ideám svobody z jeho strany a nazvání komunistického impéria pravým jménem evil empire – toto všechno vnímaly všechny vrstvy komunistického aparátu poprvé po mnoha desetiletích jako vskutku rostoucí existenciální hrozbu. Proto se skřípěním zubů nebránily změnám, o kterých byly přesvědčeny, že se nedotknou podstaty systému. Když přišly na svůj omyl, bylo již pozdě.

Zbytek je historie.