Komunismus stále vedoucí?

(článek byl otištěn v MFD 29.11.2014)

      Dnes tomu bude 25 let, co byl z ústavy tehdejší ČSSR vypuštěn čl. 4:  Vedoucí silou ve společnosti i ve státě je předvoj dělnické třídy, Komunistická strana Československa, dobrovolný bojový svazek nejaktivnějších a nejuvědomělejších občanů z řad dělníků, rolníků a inteligence.

      Článek sám svým zněním představoval černou díru pro jakoukoli ústavnost, neboť jednoduše oznamoval, že vedle všech ústavou definovaných orgánů zákonodárné, výkonné a soudní moci existuje v ČSSR jakási skupina "nadobčanů" vybavená ještě vyšší mocí než je kterákoliv z předchozích. Text tohoto článku byla jednoduše vyhrůžka adresovaná dovnitř státu: navzdory všem článkům ústavy si s vámi budeme dělat, co chceme! Přestože se tedy nejednalo o žádný řádný článek ústavy v pravém slova smyslu, bylo jeho vyřazení v oněch dnech důležitým signálem konce komunistické moci, koncem její vůle dělat si s námi, co by chtěla. Naše vlast do té doby jakoby zalita do olova samoděržavné moci mohla opět plně žít!

      V následujících letech se již na první pohled proměnila zásadně:  Svobodné volby, svobodné sdružování, svoboda projevu, svobodné podnikání, cestování, čistší vzduch a řeky, města a obce plné barev a života, záplava ovoce a zeleniny v zimních obchodech, atd. atd.

      To všechno jsou ale v posledku jenom kulisy. K úplnosti obrazu je nezbytné se podívat na rozsah změn těch, kteří tyto kulisy zalidňují - na proměnu lidských bytostí, jejich myslí a srdcí. Významná změna v nich by se měla navenek projevit společenským tlakem podporujícím oproti minulosti ty či ony ctnosti nebo naopak odsuzující ty či ony neřesti. Pouze tento společenský tlak je důkazem, že ctnosti nejsou uznávány či nectnosti odsuzovány pouze formálně. Společenský tlak je nejen dlouhodobě účinnější než zákony, ale i nepostradatelný, neboť prostě nelze všechno náležité jednání přikazovat či regulovat zákonem.

       Zlo komunismu spočívalo především v tom, že podporoval tři neřesti - závist, neodpovědnost a lhaní. Podporoval je už z prostého důvodu, že byl na nich postaven.  Mocnou motivací pro podporu komunistických představ byla u mnohých lidí jejich závist, tj. zloba vůči bohatším- ať už majetkem či prostě nějakým úspěchem. Závist je tedy specifický druh zloby. Nebyla sice jedinou motivací pro podporu komunismu, to bychom některým lidem křivdili, ale byla rozhodujícím činitelem u mnohých. Jedná se o ten typ charakterové vady popsaný ve vyprávění o člověku, který raději než aby trpěl tím, že soused má dvě krávy, zatímco on sám jen jednu, si bude přát, aby jim všechny pomřely a oba pak na tom byli stejně - neměli žádnou.
      Komunistické rovnostářství a stejná totální závislost všech na státu coby zaměstnavateli aktivity závisti pouze přemístilo z veřejné sféry na pracoviště nebo na sousedy v domě či ulici, ale v žádném případě závist nestigmatizovalo. Naopak - zloba vůči nerovnosti byla trvale povyšována na hlavní pozitivního hybatele dějin ke šťastným zítřkům.

      A závist se znovu plnou silou vrátila na veřejnou scénu po revoluci a - což je veliké neštěstí - dokonce získala velkou šanci vydávat se za spravedlivý hněv díky tomu, že někteří lidé velmi zbohatli "nejasným" způsobem. Potkávám dodnes lidi, kteří si nepřiznávají, že jejich zloba vůči bohatším lidem je mnohem více napájena závistí než pobouřením nad nepravostmi. Neochota úřadů zveřejňovat příjmy úředníků poukazem na možnou závist je snad nejjasnějším veřejným přiznáním, že závist má v naší společnosti stále vstřícné prostředí.

      Neodpovědnost za vlastní osud a osud druhých lidí byla lidem vštěpována hned dvěma způsoby. Za prvé zákazem vlastních samostatných politických, občanských, ekonomických a dalších aktivit, čímž schopnosti je podnikat v celých generacích zeslábly nebo zcela zakrněly. Za druhé nepřetržitou propagandou zdůrazňující, o co všechno se v reálném socialismu lidé nemusí sami aktivně starat: o práci, zdraví, rekreaci, bydlení, o stáří.  O to všechno se postará stát či, jak se říkalo, naše socialistická společnost, a tento stav je právě to, čím socialismus předčí kapitalismus.

      A toto očekávání, že se stát o všechno postará, je stále velmi rozšířeno. U nejstarší generace je omluvitelné, neboť prostor pro uchopení života do vlastních rukou se jim otevřel, až když již byla daleko za zenitem sil. Ale u mladších ročníků je morálním selháním ohrožující budoucnost společnosti! Vždyť stát či společnost není než označení pro ostatní lidi, pro naše bližní. Pokud považuji za své právo požadovat, ať se o mne ve všem postarají, pak z nich činím faktické nevolníky vlastní osoby.
      Pokud by se tento postoj příliš rozšířil, pak by to skončilo katastrofou. Rozšíření postoje neodpovědnosti se projevilo mimo jiné nezájmem o reformu důchodového pojištění, odporem proti poplatkům za návštěvu u lékaře i odporem proti zavedení školného. Zvláštním a alarmujícím případem je pak neodpovědnost na poli politiky. S příchodem demokracie byl osud naší vlasti vložen do rukou voličů.  Výsledky mnoha voleb však vůbec nesvědčí o tom, že by si podstatná část voličů byla vědoma, že se při hlasování nemůže řídit pouze vlastní okamžitou náladou či vlastní osobní situací nebo pouze šarmem a výřečností toho či onoho leadera nějaké strany. Nesvědčí o tom, že by si postupně uvědomovali, že čím více budou náchylní se těmito pohnutkami řídit, tím více budou pokoušet politiky k tomu, aby apelovali na horší vlastnosti voličů a zcela ignorovali dlouhodobé zájmy společnosti. A již trvalá existence největšího bloku - (ne)voličů  - které ani sebemasivnější předvolební kampaň nepřiměje se dostavit k urnám, je - neváhám to tak nazvat - určitou formou emigrace, lhostejnosti k bližním, opuštění vlasti! Neodpovědnost par excellence. Přitom není pravda, že při volbách nebylo z čeho vybírat a že všichni politici jsou stejní. Nejsou.

       Nadvláda lži je poslední z této nesvaté trojice povýšené komunisty na oltář. Lidé museli samozřejmě mlčet k tomu, co považovali za hlouposti či dokonce zločiny, které byly přitom konány jejich jménem. Museli mlčet k veřejně vytrubovaným lžím. Jinak na ně čekal dlouholetý kriminál za pobuřování (až 5 let) nebo podvracení republiky (až 10 let).  Avšak neexistence svobody projevu nebyla ani zdaleka to nejhorší. Pokud jste nechtěli ohrozit svoje postavení nebo životní šance svých dětí nebo šanci na povolení k cestě do zahraničí, atd. atd., mlčení nestačilo. Museli jste aktivně a nahlas vyslovovat souhlas ba i nadšení nad věcmi, které jste považovali za ničemné. Příkladem za všechny budiž prověrky na počátku 70-tých let, kdy agrese a znásilnění naší vlasti cizí mocností jste byli nuceni vychválit jako "bratrskou pomoc". Museli jste se tak i aktivně a před svědky zapojit do převracení mravních pojmů.

      V takovéto situaci bylo pro mnoho lidí jedinou záchranou před stálou duševní trýzní utlumení
či celkové uspání citu pro pravdu a spravedlnost. Pro občany, kteří se neopírali o víru v Boha a konečnou spravedlnost, před níž nikomu nepomohou ani všechny armády světa, neexistovala  - až na heroické výjimky - žádná jiná cesta a nikdo je proto nemá právo za to odsuzovat!  Po revoluci to sice již nebylo třeba, ale ukázalo se, že ono dlouhodobé utlumení nemůže zůstat bez následků - mnoha lidem u nás se je nepodařilo beze zbytku zvrátit. Neznám totiž jiné vysvětlení pro skutečnost, že mnohým veřejným činitelům u nás tak dlouho - k úžasu vnějších pozorovatelů -  procházelo tolik podrazů, lží a nehorázností buď beze ztráty popularity nebo jen s jejím malým a dočasným poklesem. V jiných zemích přitom politici rezignovali na svoje funkce při přestupcích, které byly nicotné v porovnání s tím, čeho jsme byli svědky u nás.

       Závist a neodpovědnost existovaly samozřejmě dávno před komunismem. Ten je pouze prohlásil za ctnosti a tím jejich společenské dopady posílil. Cesta k nápravě spočívá v tom, že je přestaneme shovívavě tolerovat nebo dokonce podporovat. Zde mají nezastupitelnou roli všichni veřejní činitelé. A co se týče onoho útlumu smyslu pro pravdu a spravedlnost, zdá se, že zde pomůže jen výměna generací. A ta podle všeho již nastává, neboť ač nedávné události s červenými kartami spadaly do klimaticky nejpochmurnějšího období podzimu, působily jako slibný jarní vánek.