Lekce k zamyšlení.

(Napsáno 16.4.2006, nabídnuto a neotištěno)
V komentáři „Polská lekce vlastenectví“ (MFD 13.4.) jsme vybízeni k tomu, abychom si vzali příklad z vlasteneckého chování polské vlády. Její vlastenectví mělo spočívat v tom, že překazila nákup polské banky zahraniční bankou v zájmu ochrany pracovních míst v bankovnictví a byla ochotna jít v této věci do sporu s Evropskou komisí.
Zkusme ale hodnotit postup polské vlády z věcného hlediska a položme si otázku, zda je v našem zájmu.
Za prvé je zřejmé, že svým jednáním Polsko porušilo Smlouvu o EU ve dvou bodech: ustanovení zaručující svobodu pohybu kapitálu a ustanovení o svobodě zakládání podniků. Pod touto smlouvou jsou podepsáni představitelé všech členských zemí EU. Je to tudíž i smlouva mezi Polskem a Českou republikou. Z toho plyne, že Polská vláda svým jednáním porušila i smluvní závazek vůči České republice. A Evropská komise nekonala nic jiného, než co jí Polsko a Česká republika ve Smlouvě o EU uložily jako povinnost.
Ptejme se, zda je skutečně v našem zájmu chválit a obdivovat porušování závazku vůči naší vlasti ze strany cizího státu? A ptejme se také, komu bychom měli držet palce ve sporu Polsko versus Evropská komise?
Za druhé polský postup představuje čirý protekcionismus. Jeho výsledkem budou zbytečně vysoké náklady v polském bankovnictví. Evropské unii je z mnoha stran vyčítáno, svůj vnitřní trh chrání před světovou konkurencí různými ochranářskými opatřeními. Tyto výtky jsou zcela opodstatněné, neboť ochranářství nevede k ničemu jinému než ke slábnoucí konkurenceschopnosti evropských výrobků mimo EU a k ohrožování její budoucnosti v rychle se měnícím světě. Největší bezprostřední škoda způsobená ochranářstvím je ale politická. Díky němu většina obyvatel EU skutečně „neví, která bije“. Nedávné úspěšné protesty francouzských odborů proti relativně malé reformě nepružného francouzského pracovního trhu nejsou ničím jiným než projevem této nevědomosti. Odpovědnost za tento postoj francouzské veřejnosti si ale musí připsat všichni ti francouzští politici, kteří nemají odvahu nalít veřejnosti čistého vína a místo toho propagují onen „ekonomický patriotismus“, který je v zmíněném komentáři vychvalován.
Je skutečně v našem zájmu chválit jako vlastenectví hodné následování pouhou zbabělost politiků říkat veřejnosti, že pokud se světu neotevřeme a nebudeme schopni obstát v jeho konkurenci, pak nemáme budoucnost?
V komentáři je rovněž zmíněn výrok polského prezidenta z letošního února, že Poláky zajímá, co se stane v Polsku daleko víc než budoucnost celé EU. Polský prezident tedy říká, že Polsko usilovalo o vstup do společenství evropských států, jehož osud ho zajímá mnohem méně v než co se děje v Polsku. Cynik by mohl být v pokušení se ptát, zda Polsko nezajímají ani peníze EU (o které svedlo nedávno tak dramatickou bitvu), ani přístup na trhy EU, popř. investice, které do Polska plynou díky jeho členství. To by ale zdaleka nepostihlo tragickou slepotu, o které onen výrok svědčí – pokud byl míněn vážně jako přístup k Evropě ze strany polských představitelů. Sotva lze totiž najít v Evropě národ, který byl tak tragicky postižen tím, co se v Evropě dělo. Na konci 18.století bylo kdysi obrovské polské království pozřeno okolními státy, které se ustavily jako evropští hegemoni. První světová válka sice vedla k obnově Polska, ale jak válka, tak poválečné uspořádání jenom povzbudily agresivní nacionalismus a la „národ nade vše“. Polsko se stalo jeho obětí a osud, který mu připravovali nacisté, kteří se považovali ve svém národě za super-vlastence, byl strašlivý. Jaký silnější důkaz toho, že osud Polska stojí a padá s poměry v Evropě, je třeba hledat?
Ptejme se tedy, zda je skutečně v našem zájmu zavírat oči před tím, že dnes o našem osudu dokonce nerozhodují jen poměry v Evropě, ale poměry v celém světě? Máme chtít od svých politiků, aby před námi tuto nepříjemnou pravdu nezmiňovali? Je toto služba naší vlasti, ke které bychom měli naše politiky vybízet?