Lisabonská smlouva po irském referendu

Otištěno v RC Monitoru č.13/2008
     Převaha odmítavých hlasů v irském referendu o  Lisabonské smlouvě je vážným úderem vůči zájmům ostatních států, které již smlouvu schválily. Je jen slabou útěchou, že jen malá část z hlasujících proti měla důvod, který by  odpovídal skutečnosti – 6% z negativních hlasů nesouhlasilo s tím, že by v některých letech Irsko nemělo „svého“ člena Evropské komise a 3 % nesouhlasilo se snížením váhy menších států. Tyto změny opravdu ve smlouvě jsou. Ostatní hlasy – pokud lze spolehnout na odpovědi při následném výzkumu veřejného mínění – byly vedeny motivací, která se s obsahem smlouvy míjela nebo byla naprosto absurdní.  Tak tomu totiž muselo nutně být, pokud se referendem rozhoduje o složitém textu, o kterém mohou různí demagogové prohlašovat naprosté nesmysly. 1)
    Evropská unie jako současná podoba spolupráce členských zemí může samozřejmě pokračovat dále i bez schválení Lisabonské smlouvy. Stojí za to vyjmenovat, co to pro nás znamená:
 
Budeme mít právo veta u většího počtu rozhodování v EU. Protože totéž právo bude mít i těch 26 ostatních států, budou naše zájmy naopak ohroženy vetem  u většího počtu rozhodování.
 
Naše hlasovací váha při rozhodování, u kterého není právo veta a rozhoduje většina, zůstane relativně vyšší vůči větším zemím. K prosazení vlastních představ budeme potřebovat méně spojenců a totéž platí i o zablokování návrhů. Stejná výhoda ale zůstane platit pro ostatní státy při prosazování nám nelibých návrhů. Zároveň zůstane počet těchto rozhodování bude  menší, takže se jedná o větší váhu při menším počtu rozhodování.
 
Náš parlament nebude mít možnost vstoupit aktivně – spolu s parlamenty druhých zemí – do legislativního procesu EU. Dnes to může sice činit de-facto tím, že by velmi pozorně sledoval postup našich ministrů v Radě EU a zároveň i postup svých stranických kolegů v Evropském parlamentu, ale to je práce navíc, kterou nikdo neocení. Je tedy snazší nedělat nic a pak svalovat vinu na „Brusel“. Přijetí smlouvy by tuto výmluvu znemožnilo.
 
Počet členů Evropské komise bude dále zcela nesmyslně růst s přijímáním nových států. Smlouva předpokládala, že jich bude jen 18 s tím, že by každé funkční období (4 roky) třetina zemí neměla „svého“ komisaře.
 
Český premiér bude v první polovině r. 2009 řídit Evropskou radu. Pokud by Lisabonská smlouva prošla, řídil by ER stálý předseda volený na dva a půl roku.
 
Možnost dalšího fungování EU podle současné smlouvy se ale většině států nezamlouvá a proto převládla vůle k následujícímu postupu: Do určité doby proběhne ve všech zbývajících zemích rozhodnutí o ratifikaci, tj. zda ano nebo ne.  Tato rozhodnutí ukáží rozložení politické vůle členských států. Pokud se ukáže, že všichni až na Irsko si přejí jiné fungování EU, budou možné v podstatě dvě cesty. První  spočívá v urychleném odsouhlasení dodatečného protokolu ke smlouvě, ve kterém by se v podstatě konstatovalo, že smlouva neobsahuje nic, co by se dalo vykládat jako to, čeho se báli někteří irští voliči, kteří hlasovali záporně. A bylo by na Irsku, zda uspořádá druhé referendum, aby takto modifikovaná smlouva mohla vstoupit v platnost. Druhá cesta spočívá v uzavření jiné smlouvy, která by  z určitých ustanovení vynechala Irsko. To by pak nemělo účast na některých akcích EU a příslušném rozhodování o nich. V oblastech, ve kterých se dnes rozhoduje s právem veta a v nové smlouvě většinově,  by se předpisy na Irsko nevztahovaly, pokud by s nimi nesouhlasilo. Cenou za to by ovšem bylo vyloučení Irska z některých aspektů vnitřního trhu, na které se dané předpisy vztahují.
To druhé východisko  staví zcela otevřeně na politické realitě. Pokud si bude určitá část států přát spolupracovat v racionálnější a pružnější unii, nelze jim toto právo upřít. Nemůžeme Irům diktovat, že musejí s námi uzavřít takovou  či makovou smlouvu, ale oni stejně tak nemohou bránit nám ostatním tuto smlouvu uzavřít mezi sebou.
Bylo by samozřejmě krásné, kdyby media a občané jevili o základní fakta fungování Evropské unie v průměru stejný zájem jako o fotbalová utkání. Základní změny, které smlouva přináší oproti současnému stavu se dají  podrobně vysvětlit v jednom celostránkovém článku v novinách. Ale i kdyby takové články vycházeli, kolik lidí by je četlo?  Je to na tom světě prostě tak, že fungující a složité věci jsou vnímány jako samozřejmé a nudné a ti, kteří z nich mají největší prospěch, mají většinou pramalý zájem na jejich pochopení nebo alespoň uznání, že jsou mimo jejich chápání.
Jsem proti referendu o jakékoliv důležité otázce i ve své vlasti, kde bych alespoň  mohl veřejně horovat pro tu či onu odpověď. Svázat ale osud svojí země s evropského kontinentu  s výsledkem referenda na dalekém ostrově.
 
1)Referendum o tak důležité smlouvě požaduje základní dokument Irské republiky – ústava. A přesto se jen 53 % voličů namáhalo k referendu přijít. Jinými slovy 47 %  nestálo o možnost vyslovit svůj názor, což politicky znamená odmítnutí základního důvodu pro referendum – věc je tak důležitá, že to musejí rozhodnout přímo občané.
Mnozí nepřišli proto, že  jim to bylo  jedno.  Mnozí z nich se ale rozhodli nejít k referendu z vědomého důvodu -textu smlouvy nerozuměli a necítili se proto oprávněni o něm rozhodnout.
Zato pro téměř čtvrtinu z těch, kteří řekli ne, bylo vlastní neporozumění textu důvodem pro záporný hlas. Zvláštní důvod pro hlasování! Odmítat vše, čemu nerozumím. Přibližně 12 % se obávalo o irskou identitu. Dalších (6%) odmítli smlouvu, protože se mylně domnívali, že povede k povinnosti Irska posílat svoje vojáky do zahraničí.  Stejné množství se obávalo – opět mylně – o možnost Irska rozhodovat o výši daní. 9% vyjádřilo odpor k vládě a vůči politikům obecně. A 2 % se obávalo, že skrze EU bude Irsku vnucena vstřícnost vůči potratům, euthanasii a homosexuálním svazkům.