Lobby v České republice

Již zběžný přehled článků v domácím tisku o lobbistech a lobbování v České republice svědčí, že na tomto poli není vše v pořádku. Slovo lobbování/lobbismus má jednoznačně negativní význam. Vyvolává představu nepatřičného ovlivňování zákonodárných a exekutivních orgánů státu. Lobbista pak vyvolává představu temného agenta špatných zájmů, který pomocí úplatků či jiné protihodnoty dosahuje, že zákonodárci, ministři a úředníci přijímají rozhodnutí, která jsou odlišná od těch, která by normálně přijali a která by byla objektivně lepší. Slovní spojení „poctivý lobbista“ se považuje za oxymoron, tj. vnitřní protimluv a la „suchá voda“ nebo „studený žár“.
Tento neblahý stav nelze přičíst pouze všeobecnému sklonu sdělovacích prostředků preferovat negativní zprávy nebo všechno líčit v podezíravém duchu, jelikož takové zprávy či líčení se lépe prodávají. Jsem bohužel přesvědčen, že příčina je hlubší a sice v nevědomosti o základním rysu demokracie a moderní společnosti, která nepostihuje pouze žurnalisty, ale bohužel i podstatnou část veřejnosti.
Připomeňme si proto základní fakta. Slovo lobby znamená v angličtině „chodba“ a to již poukazuje na vznik jeho dnešního dalšího významu. Pochází z první poloviny devatenáctého století, kdy se vynořil jak v USA tak v Británii. Na chodbách britského parlamentu i Kongresu USA postávali různí lidé, kteří se snažili zákonodárcům sdělit svoje potřeby a názory a tak OVLIVNIT jejich rozhodování. Slovo „lobby“ začalo znamenat nějaký zájem, který se snaží prosadit, slovo „lobbying“ tj . lobování označovalo příslušné aktivity a „lobbyist“, tj. lobbista příslušného vykonavatele této činnosti. Dodnes jsou spory o to, kdo a kdy použil které slovo z této trojice, ale v polovině devatenáctého století byly tyto termíny běžné. Jejich vznik právě v zemích, které se jako první posunuly od rozhodování čistě uvnitř elit směrem k demokracii by nám měl napovědět, jak bychom na něj měli pohlížet.
Rozhodování vládců a jejich úředníků vždy nějak dopadá na ostatní obyvatele státu. O tom snad nikdo nepochybuje. Rovněž snad nikdo nepochybuje, že vládcové – ať již jsou dosazeni jakoukoliv metodou – nejsou vševědoucí a že i ti nejsvědomitější z nich prostě nemohou postihnout všechny důsledky svých rozhodnutí, pokud se „postižení“ sami neozvou, tj. nestanou se - přímo nebo nepřímo – lobbisty. Uvedu dva příklady. Před časem přijal český Parlament zákon upravující pobyt cizích státních příslušníků. Za určitou dobu po jeho přijetí, které proběhlo hladce, vypuklo všeobecné pozdvižení v zahraničních i domácích firmách, které zaměstnávaly cizince. Zjistilo se, že jejich zaměstnanci budou muset opustit republiku a na velvyslanectvích ČR v jejich domovské zemi opět zažádat o povolení k pobytu či nějaký jiný papír. Jednalo se přitom i o generální ředitele významných firem pocházejících ze zemí Evropské unie. Situace se začala řešit cestou mimořádně urychlené novely, neboť Parlament ve skutečnosti neměl sebemenšího úmyslu takto komplikovat život cizím státním příslušníkům z EU i dalších zemí zaměstnaných ve firmách. Ex post se ukázalo, že žádná cizí firma nevěnovala návrhu zákona a jeho projednávání pozornost a nezačala včas komunikovat s poslanci, tj. nezačala „lobbovat“. Každý, kdo jen trochu zná příval zákonů, který musí Parlament projednávat, se nemůže divit, že drobné formulační detaily v uvedeném zákonu mohly prostě poslancům uniknout. Druhý příklad se týkal implementace směrnice EU o integrované prevenci a omezování znečištění. Tato směrnice se dotýká velkého počtu průmyslových podniků, které produkují znečištění. Před předložením novely jedna „lobbistická“ firma rozeslala celkem 200 českým podniků dopis, ve kterém je upozorňovala na připravovaný zákon s upozorněním, že jeho konkrétní podoba může zatížit české podniky přísnějšími požadavky než jaké platí v ostatních státech EU a tak je konkurenčně znevýhodnit. Z oslovených firem pouze jedna projevila zájem podobu zákona ovlivnit, ale nakonec od celého úmyslu odstoupila. Během projednávání zákona dokonce někteří poslanci se výslovně ptali různých podniků, zda mají k navrhované podobě nějaké připomínky, tj. poslanci přímo vyzývali podniky k jejich lobbování. Odezva byla prakticky nulová. Teprve po přijetí zákona v roce 2002 a po prvních úkonech příslušných orgánů vypuklo velké znepokojení a podniky předkládaly celou řadu stížností.
V obou uvedených příkladech šlo o zároveň o situaci, která představuje pouze jeden z významů lobování. Parlament byl totiž v těchto případech předem ochoten vyhovět požadavkům podniků bez jakéhokoliv politického nátlaku z jejich strany. Příslušné lobování by považoval za vítanou odbornou poradu. Existuje však i druhý význam slova lobbování a sice politický nátlak na příslušné orgány. A právě tato poloha lobbování je bohužel oblastí, kde vládne největší podezíravost, stydlivost a nepořádek.
Žijeme v parlamentní demokracii, kde se v pravidelném období konají volby, kdy lidé volí svoje zástupce, tj. budoucí vládce. Ve volbách si vybírají svoje zástupce podle toho, jaké představy a hodnoty tito potenciální zástupci slibují prosazovat ve svých programech a různých volebních manifestech. Jakmile se na základě výsledku voleb utvoří nová vláda může teoreticky nastat dvojí vývoj.
V prvním scénáři všechny zájmy „těch dole“ zmlknout na základě předpokladu, že o relativní váze jednotlivých zájmů je již rozhodnuto a je nyní na zvolených mocipánech, aby tyto zájmy ve svém vládnutí v příslušném poměru realizovali. Jakékoliv následné lobování je považováno za korupci, tj. kažení demokratického způsobu vlády. Toto stanovisko bylo u nás často proklamováno i mnohými politiky. Je to ale stanovisko velmi pomýlené a to z mnoha důvodů. Za prvé jsou programy politických stran vždy tak „širokorozchodné“ a vágní, že lze často dvě téměř protikladná rozhodnutí zdůvodnit jedním a tímž programem. Lobbování cestou ústní, písemnou popř. cestou veřejných demonstrací za určitou podobu realizace slíbené politiky není ničím jiným než připomínka politikům, jak dotyční rozuměli jejich slibům, na základě nichž jim dali své hlasy. Za druhé jsou politici téměř vždy pod tlakem některé sliby nerealizovat, jelikož by tím mohli ztratit přízeň voličů, nebo proto, že jsou pod tlakem – jiné lobby. V takovém případě je lobbování pro danou politiku pro ty lepší z politiků vítanou podporou a pro ty horší z nich náležitou vyhrůžkou ke sledování původně slíbených cílů. Bohužel právě v této situaci platí, že lobby na podporu dobrých cílů v zájmu velké většiny obvykle neexistuje. Je to mu tak proto, že dobrý zákon či dobré opatření je sice ve prospěch velkého počtu voličů, ale prospěch na jednoho občana může být celkem malý, často se projeví až po delší době a dotyčný o prospěchu a jeho původu často ani neví. Zato malou skupinu může daný krok postihnout citelně, ihned a zcela zřejmě. Platí to samozřejmě i inversně – škodlivé účinky jiného kroku mohou jednotlivými členy postižené většiny být pociťovány jen velmi málo a bez vědomí, co je toho příčinou, zatímco prospěch pro malou skupinu je výrazný a rychlý. Není proto divu, že v obou případech lze spatřit velmi rozhodnou až agresivní lobby na jedné straně, proti níž na druhé straně „barikády“ neexistuje žádna protiváha. Svědomitější politici, kteří nechtějí této lobby vyjít vstříc, jsou často atakováni i sdělovacími prostředky za lhostejného přihlížení většiny veřejnosti, za jejíž zájmy vlastně bojují. Je-li tento stav dlouhodobější, tj. většinový prospěch se téměř nikdy nezformuje ve viditelnou lobby a vítězí úzké zájmy, pak hrozí, že se zcela neprávem vytvoří nechuť a nedůvěra k politickému systému parlamentní demokracie.Zkrátka a dobře – protože určité úzké zájmy nikdy neumlknou – je třeba, aby neumlkly ani mnohem širší zájmy. Je třeba, aby politická veřejnost neomezovala vyjádření své vůle pouze na volby, nýbrž aby vytvářela a podporovala svoje různé lobby, které by její zájmy artikulovaly a prosazovaly v politické aréně. Takováto probudilost k akci je prvotní podmínkou k omezení vlivu lobby úzkých zájmů. Nemá-li ale během doby dojít k deziluzím, je potřebné zavést určitá pravidla pro lobbování.