Můžeme dohonit Ameriku?

Abychom odpověděli na tuto otázku, je zapotřebí poukázat na rozdíly mezi Evropou a Amerikou. S nezbytným přeháněním vynuceným stručností lze vyjmenovat následující rozdíly ve třech sférách:
    1. V Evropě se považují peníze a vydělávání peněz za něco ne úplně čistého a úctyhodného. Zároveň Evropané mají větší sklon považovat práci za něco ponižujícího a otravného. Je to nejlépe vidět na průměrném chování prodavačů a číšníků v Evropě. Průměrný Evropan se také stydí pracovat na místě, které podle něj neodpovídá jeho společenskému statutu. Projevuje se v tomto smyslu jako nějaký feudál. Zároveň je průměrný Evropan přesvědčen, že stát je od toho, aby zajistil zachování jeho jednou dosaženého postavení a příjmu. Závist vůči úspěšnějším je Evropany považována téměř za přirozené lidské právo Američané naproti tomu pokládají peníze za pouhý prostředek k něčemu a soudí bohaté teprve podle toho, jak s penězi nakládají. Práci považují za službu druhým a za něco, co nijak neumenšuje čest. To potvrdí každý, kdo navštívil americké obchody a restaurace. Jsou mnohem více ochotni přijmout zásadu, že život je boj, který spočívá především na jejich vlastních bedrech a zároveň podléhají mnohem méně závisti vůči úspěšným. A konečně jsou mnohem více ochotni riskovat.Ruku v ruce s tímto postojem jde ochota jednotlivců i podniků věnovat peníze a čas na nejrůznější veřejně prospěšné aktivity. Ochota dávat bez protihodnoty je v USA obrovská. Dary jednotlivců v r. 2002 činily 200 miliard dolarů, tj. cca 2,5% jejich hrubého příjmu nebo 2% HDP. (Pro srovnání charita v Německu činila 0,3% a ve Francii 0,25% HDP. Přestože Evropané považují peníze za poněkud nečistou záležitost, lpí na nich o to více).2. Američané jsou mnohem větší optimisté a aktivisté a zároveň berou morálku mnohem vážněji než Evropa. Mnohem větší měrou jsou také ochotni se spontánně zapojit do veřejných záležitostí obce a státu a nenechávají si tak líbit korupci a veřejné lhaní ze strany veřejných osobností, zatímco v Evropě převažuje pasivita a cynické smíření se s šaškováním politiků. Stejný rozdíl platí i v oblasti podnikání. Posměšky zaznívající svého času z Evropy na adresu Američanů za jejich údajný dětinský puritanismus při pokusu o sesazení bývalého prezidenta za veřejné lhaní ve věci jeho milostných dobrodružství jsou názornou ukázkou tohoto rozdílu .3. A konečně Američané - přes svůj nesporný a někdy naivní idealismus týkající se lidské povahy - jsou jako celek mnohem realističtější co se týče poměrů ve světě. Řečeno schématicky: Američané nevěří, že mír je možný pouhým spoléháním na diplomacii, mezinárodní smlouvy a racionální argumenty bez silné armády a vůle jí použít. Mají v tomto směru i jednu silnou vlastní „domácí“ zkušenost. Pamatují si dodnes, že integritu státu nezachránily a otroky neosvobodily apely na otrokáře, nýbrž palba z pušek a děl.
Evropská integrace je bezesporu unikátním úspěchem Evropy ve věci rozumného politického a ekonomického uspořádání. Díky ní se život občanů členských států přiblížil Spojeným státům. Díky ní se kontinent, který ve dvacátém století vydával opakovaně nesmírnou energií na své sebezničení, těší míru a blahobytu. Dnes se však na obzoru objevují mraky. Hospodářský růst je trvale pomalejší než v USA a zbytnělý systém sociálního zabezpečení funguje jen díky zadlužování budoucnosti. K tomu přistupuje perspektiva vymírání, neboť počty narozených dětí trvale klesají pod hranici prosté reprodukce. A konečně je zde dnes tak zřejmá mocenská slabost Evropy tváří v tvář nebezpečnému světu. Pokud se to nezmění, hrozí, že nepřátelé jí nebudou brát vážně a pro její přátelé či alespoň spojence nebude velkým přínosem.Tuto negativní dynamiku může Evropa obrátit pouze tím, že se nechá inspirovat uvedenými americkými přednostmi.