Negovaná odpovědnost

Publikováno 29.9.2012 v MFD

Pokud Poslanecká sněmovna nějaký zákon vrácený prezidentem republiky znovu schválí nadpoloviční většinou všech poslanců, tj. nejméně 101 hlasy, pak je zákon platný navzdory prezidentskému vetu. Je proto namístě otázka, jaký smysl má pravomoc prezidenta vracet zákony, když se nakonec vždy prosadí vůle většiny členů zákonodárné moci. Odpověď je nasnadě. Tato pravomoc nutí Poslaneckou sněmovnu se zákonem zabývat ještě jednou a zároveň jej podpořit nikoliv pouhou většinou poslanců přítomných v sále, ale absolutní většinou, tj. všemi těmi poslanci, kteří jsou odpovědni za existenci vládní koalice a tedy celkovou politiku.

Prezident by proto měl vystavit Sněmovnu tomuto úkolu zcela určitě v následujících případech, kdy hrozí všeobecná ujma:

Za prvé v případě, že zákon je legislativním zmetkem, tj. jeho současná podoba by vyvolala právní nejistotu. Příkladem může být nedávný případ, kdy zákon změnil procento odvodů sociálního pojištění, ale „zapomněl“ definovat vyměřovací základ.

Za druhé v případě, že zákon vyvolává pochybnosti o své slučitelnosti s ústavním pořádkem naší země. Prezident by tím dal najevo, že v případě jeho přijetí se obrátí na Ústavní soud, což vytvoří nutně mnohaměsíční stav právní nejistoty.

A konečně za třetí v případě, kdy podle jeho názoru zákon – ač formálně není v rozporu s literou Ústavy ČR – představuje tak masivní zásah do současných poměrů a zvyklostí, že by si Sněmovna jeho přijetí měla ještě jednou pořádně rozmyslet a konat při plném vědomí možných důsledků. Příkladem takového zákona byl před léty schválený zákon o registrovaném partnerství.  „Vetovací“ role prezidenta v těchto případech je navýsost důležitá a  v ideální společnosti by měla při volbě prezidentská schopnost kandidátů konat v tomto směru být  jedním s hlavních kritérií výběru.

Veta z těchto důvodů mají jeden společný důsledek: zlepšují kvalitu rozhodování Parlamentu, aniž by jakkoliv oslabovaly jeho zákonodárnou suverenitu a - což je pro náš demokratický stát nejdůležitější - odpovědnost za její vykonávání před voliči.

Bohužel některá veta, kterých jsme v poslední době svědky ze strany prezidenta, mají přesně opačný důsledek.

Za prvé vzhledem ke specifické situaci politického chaosu uvnitř vládní koalice hrozí, že se prezidentské veto z pouhého zpomalování tvorby zákony v zájmu jejich kvality promění v jejich negování. Tak by se prezidentova úřadu stala fakticky třetí komora zákonodárného sboru, který ale Ústava ČR nezná. Toto by měl prezident rozhodně brát do úvahy.

To je ale jen dočasný problém. Hlavním a trvalým problémem je skutečnost, že některé vetované zákony se týkají daňového zatížení či tvorby zdrojů na výplaty důchodů či dotací. Uvědomme si, že střety a rozhodování ve Sněmovně o tom, komu a kolik se sebere nebo naopak dá, jsou par excellence realizací rozhodnutí voličů, učiněných v den voleb - na rozdíl od jiných zákonů, v nichž běžný občan žádný svůj zájem neshledává. Daňové, rozpočtové, dotační a související ekonomické otázky jsou proto oblastí výlučné politické odpovědnosti Poslanecké sněmovny. Právě v ní se zprostředkovaně střetávají ekonomické zájmy jednotlivých skupin voličů, neboť ekonomické otázky zaujímají v programech politických stran kandidujících ve volbách jedinečné místo.

Snad není od věci připomenout, že v rodné zemi parlamentarismu Anglii byla suverenita parlamentu ve věcech daní vyhlášena před dávnými staletími ještě v době, kdy majestát králů byl o mnoho řádů silnější, než je dnes majestát prezidentského úřadu.

 Vetováním těchto zákonů se prezident republiky staví do role další parlamentní politické strany s vlastním volebním politicko-ekonomickým programem a se silou rovnou 100 mandátů. To je role, která mu nepřísluší, neboť se voleb do sněmovny jako takováto strana neúčastnil.  Některým politickým silám zastoupených ve Sněmovně prezidentská veta v tomto okamžiku samozřejmě vyhovují, a proto nelze doufat, že by se proti těmto vetům Sněmovna ohradila jako celek, tj. 200 hlasy. Je to od těchto poslanců velmi krátkozraké chování, neboť pokud takovéto vetování nebude tabuizováno, může se příště obrátit pro změnu proti nim.

Politicky nejhorší situace by nastala, pokud by prezidentská veta nakonec vlivem zmíněného politického chaosu nebyla přehlasována. To by znamenalo, že původní vůle Sněmovny nějak rozhodnout v klíčové oblasti spadající do její výlučné politické odpovědnosti, byla prezidentským vetem negována. To je ale přesný opak toho, co by prezident republiky měl dělat.

Navzdory všem těmto lapáliím ale doufám, že právo prezidenta vracet zákony Sněmovně zůstane zachováno. Pro kvalitu našich zákonů má svůj nenahraditelný význam.