Nejdříve A a potom B - o našem volebním systému

     Volební systém je důležitou součástí celkového politického systému naší republikya proto by se měl posuzovat především z hlediska toho, jak mu prospívá nebo neprospívá. Co chceme od politického systému? Dvě věci:
     1. Aby umožňoval společnosti rozhodovat ve věcech, kde se nějak rozhodnout musí a kde i špatné rozhodnutí je lepší než žádné. Příkladem mohou být daně – neshodneme se sice na jejich výši, ale shodneme se na tom, že se nějaké vybrat musí a že musí být jasné, jaká je jejich sazba.
     2. Aby zároveň neztrácel legitimitu u podstatné části svých občanů. Tento jev nastává pokud mnoho občanů nevidí žádnou možnost, jak zajistit svým názorům a zájmům mocenskou váhu při rozhodování ve státě. Ztráta legitimity by znamenala smrtelné ohrožení demokracie.
     Těmto základním úkolům by měl odpovídat i systém voleb. Obě kritéria jsou přitom vzájemně svázána a nelze posuzovat volební systémy pouze na základě snadnosti a efektivity rozhodování výsledné vlády/parlamentu. Pokud použijeme výhradně toto kriterium, pak jako nejlepší se musí nutně jevit systém jedné strany!!
     Chceme-li zůstat na půdě reálné demokracie, pak je – z hlediska snadnosti rozhodování - nejlepší volební systém ten, který vede více méně ke střídání dvou stran u moci. Aby si však takovéto řešení udrželo potřebnou legitimitu, pak by obě strany musely věrohodně splňovat dva požadavky:
     Za prvé by musely být vnímány jako dvě skutečně si konkurující firmy a nikoliv jako dvě pobočky jednoho centrálního skrytého podniku, které si na konkurenci jen hrají (na základě domluvy na způsob:“Franta bude dělat levici a tady Láďa pravici“). Pak by pomalu a jistě politicky aktivnější část obyvatelstva dospěla k přesvědčení, že přes všechny agresivní vzájemné útoky jsou obě strany de facto součástí jedné strany tvořené společným zájmem být u moci navždy – byť s přestávkami. Je nutno konstatovat, že u poměrného volebního systému je riziko vzniku takovéhoto establišmentu mnohem menší.
      Za druhé by takové strany musely zohlednit fakt, že lidé se nedělí pouze na dva názorové či zájmové tábory - politický boj prostě není jenom o vyšší versus nižší daně. K zohlednění rozmanitosti zájmů nestačí pouze náležitě rozředěné (“ kočkopsovité“) volební programy a úhořovité odpovědi politiků („tak i tak“). Je třeba zajistit, aby různé zájmy měly své mluvčí v podobě poslanců. Obě politické strany by tak musely během voleb umožnit svým potenciálním voličům provést výběr mezi jejími kandidáty více méně analogicky s poměrným volebním systémem! A po volbách zajistit, aby takto vnitřně pluralitní poslanecké kluby byly schopny v důležitých věcech jednat jako jeden celek. Tím pádem jsme ale zase u našeho starého známého problému schopnosti či neschopnosti dohody a kompromisu mezi jednotlivými názorovými tábory.

     Závěr je paradoxní. Právě údajná neschopnost kompromisů popř. dokonce jeho nežádoucnost je příčinou volání po zavedení volebního systému spočívajícím na dvou stranách. Dlouhodobá legitimnost takového systému ale závisí přesně na uznání potřebnosti kompromisů a schopnosti jich dosáhnout.Pro mne z toho plyne závěr: Naučme se nejdříve žít s poměrným systémem a až se to naučíme, pak teprve uvažujme o změně směrem k většinovému!
25.7.2004