Německá a česká reflexe totality - přednáška v Erfurtu

 Před transformací dominovaly mezi společenstvími v Československu a v Německé Demokratické Republice podobnosti.

 Prvni podobností  bylo, že obě společenství žila v totalitním uspořádání. I ve svobodném světě se zpravidla vědělo, že toto uspořádání se vyznačuje tím, že člověk nesměl vyjádřit svůj ani morální ani věcný soud nad jednáním moci - což znamená politické nevolnictví. Vědělo se také, že člověk nesměl nabízet druhým svojí ekonomickou tvořivost v podmínkách sebeurčení – což znamená hospodářské nevolnictví. A jako vrchol všeho člověk nesměl režim opustit a odejít jinam – nevolnictví par excellence.

O čem se ale téměř nevědělo – to byla ta nejhorší stránka. K tomu, aby člověk mohl v klidu žít, netačilo totiž jen mlčet k bezpráví a lži - bylo nutno aktivně režimu provolávat slávu („vyvěšovat vlaječky“). Nevyvěšování vlaječek mělo za následek diskriminaci i vlastních dětí. Západ znal diktatury, ale nikoliv tohoto druhu.. Pro masu lidí odmítnutí „přeznačení“ svého já znamenalo ztrátu postavení, ztrátu možnosti vzdělání pro děti, atd. Provolávat slávu vlastnímu ponížení je vskutku ponížením na druhou. Z Československé armády byli například po 68 vyhazování důstojníci za to, že odmítli přeznačit sovětskou agresi za bratrskou pomoc. Která armáda zažila takovéto ponížení, aby byť jen slovní věrnost přísaze bránit vlast proti agresi byla trestána vyhazovem ze strany státu, kterému přísahali? Sláva se musela provolávat v podmínkách, kdy skoro všichni o sobě věděli, že vědí dobře, co je ten režim zač. Být bezmocným svědkem zpupnosti lži - a to po dlouhá desetiletí - je něco, s čím západní člověk neměl  a nemá žádnou zkušenost.

Obě společenství zažila bleskový a nenásilný pád režimu, přičemž v jeho pád věřil málokdo a pokojnost pádu skoro nikdo!

Ještě dlouhá desetiletí bude v obou státech žít mnoho svědků, kteří si pamatují dojmy ze svých výletů do sousedního státu. Ano byly rozdíly. Pamatuji na některé věci, které byly k dostání jen v NDR – boty Salamander, cigarety Caro, příchuť některých salámů,… Ale jinak tatáž šeď.

Během transformace a zvláště po ní začaly být věci složitější - objevily se odlišnosti:

V bývalé NDR se změny institucí a zákonů odehrály zcela odlišným způsobem než v ČR. Ze dne na den prostě vyzrálé politické a hospodářské instituce + finanční zdroje + velké množství personálu z velkého německého státu prostě rozšířily svoji působnost i na území NDR. SRN byla pro NDR „ záchrannou sítí“.

ČR žádnou takovouto zálohu „normálně fungujícího českého světa“ neměla. Česká společnost musela sama tápavě vytvářet vhodné transformační zákony a podnikat reformní kroky – např. liberalizaci cen – aniž se mohla opřít o jakoukoliv cizí zkušenost s obdobnou transformací a bez “záchranné sítě“. To se týkalo nejen hospodářských reforem, ale i institucí státu, politických stran, medií. Kromě komunistů a jedné další strany, které bylo dovoleno živořit v tzv. Národní frontě, se musely politické strany vytvářet na zelené louce. Rovněž nebyla žádná možnost vyměnit ze dne na den tisíce vedoucích lidí v armádě, policii, soudech a různých úřadech a nahradit je lidmi jednak nezkompromitovanými a jednak schopnými rozumět novým poměrům. Trvalo například dlouhá léta než se policie a soudy naučily rozumět tržnímu hospodářství. Všechny tyto faktory nakonec vedly k jevům – především v hospodářské transformaci – které vyvolaly jakousi pachuť. Je rozšířen pocit, že příliš mnoho statků se rozkradlo a příliš mnoho lidí se stalo boháči jenom šikovností jak lovit v kalných vodách a ničím jiným.

Další odlišností bylo, že obyvatelé NDR „vstoupili“ do EU a NATO zcela hladce 3.10.1990. ČR musela naopak o členství usilovat a samotná žádoucnost vstupu byla předmětem debaty a v případě EU i celonárodního referenda

 Ale objevily se i nové podobnosti:

První podobnost je problém nostalgiků: Existence velké skupiny lidí, která byla v době pádu režimu za svým zenitem a pro něž jsou nové poměry spíše zdrojem nejistoty než otevřením nových možností. Vady starého režimu jsou pro ně zapomenuty – pociťují nostalgii po jeho jistotách a nehybnosti. 

Další podobnost představuje problém vyrovnání se s minulostí: Porovnáme-li množství bezpráví a zhovadilostí spáchaných na lidech v obou státech na straně jedné a počet odsouzených pachatelů na straně druhé, dojdeme k závěru, že spravedlnosti zadost učiněno nebylo. 

Životní styl a boj o hodnoty tvoří třetí podobnost mezi oběma zeměmi. Ten je dán nejen osobní politickou a hospodářskou svobodou, ale i další pozoruhodnou shodou – společenské přeměny se odehrály současně s obrovským technologickým převratem v podobě internetu, mobilních telefonů a laciných letenek a vůbec globalizace. Možnosti kontaktů a rozsah informací způsobují mj. i prohloubení mezigeneračního předělu – ti co pamatují totalitu jako vyzrálé osoby (a které věděly, jaké hodnoty jim pomáhaly zachovat si čest) patří zároveň v průměru k těm méně zdatným v umění využívat divy moderního světa. Naopak ta mladší generace, která již nemá živou paměť totality, bude asi více nakloněna myšlence, že je svědkem vzniku nové civilizace dříve netušených možností, ve které je třeba odložit nebo alespoň předělat ty staré hodnoty, které by této civilizaci stály v cestě.

A právě tento spor o autoritu trvalých hodnot platných bez ohledu na to, jaké konstelaci politických, hospodářských a technologických možností brání v „rozletu”, bude podle mne nejdůležitější společnou součástí našich identit.