O jednom rozsudku smrti.

Reakce na rozsudek smrti nad Saddamem Husseinem připomenuly smutnou skutečnost, že jen opravdu velcí a mediálně známí zločinci mají šanci, že se o záchranu jejich životů pokusí opravdu známí a slavní lidé či dokonce vlády a prezidenti států. Mediální známost lze však dosáhnout pouze obzvláštní krutostí zločinů nebo jejich počtem. Důsledek této kauzality je velmi neblahý signál pro všechny potenciální zločince: nepáchejte malé zločiny – to se nevyplácí, ale páchejte velké zločiny, pak máte šanci dožít v klidu. Úplně nejlépe je se zmocnit nějakého státu a učinit z něj nástroj k vykonávání svých zločinů. Pokud nepolevíte ve své vůli udržet se u moci opakovanými masakry, pak se vyhnete  osudu toho sentimentálního demokrata Pinocheta, který o pokračování svojí vlády dal rozhodnout v referendu a byl pak do smrti vláčen po různých vyšetřováních.

Na tomto stavu se asi brzy nic nezmění, nicméně když už je a bude tolik polemiky kolem tohoto konkrétního rozsudku smrti, měli bychom to brát jako podnět k debatě o trestu smrti jako takovém. Tato debata zřejmě začne být aktuální i v Evropě. Dovolil bych si proto stručně vyjádřit svůj postoj.

Hlavní smysl každého trestu je dát veřejný signál, za jak velkou škodu daná společnost potrestaný zločin považuje. Jinými slovy – jak velmi si cení toho, co bylo zločinem zničeno. Starozákonní pravidlo „oko za oko“ a „zub za zub“ dávalo najevo, že lidské oko či zub mají jistou cenu a zároveň mělo za účel zabránit nepřiměřené odplatě hnané pomstou.

Odpověď na otázku, zda zavést či nezavést trest smrti se proto musí odvíjet od poznání, nakolik existence tohoto trestu sníží nebo naopak zvýší hodnotu lidského života v dané společnosti –  v jejím vědomí i podvědomí.  

Proti trestu smrti se vznášejí jen dvě opravdu závažné námitky. První spočívá v tom, že případný justiční omyl nelze napravit a že stát/společnost - rozuměj my všichni - bychom neměli dopustit možnost takové hrůzy, jakou je  poprava nevinného. Na tuto námitku odpovídám, že každá vražda je popravou nevinného a pokud na tuto hrůzu adekvátně neodpovíme, pak není prostě pravda, že jí až za takovou hrůzu považujeme. Druhá námitka je založena na tom, že v moderní světě, ze kterého se vytratila víra v posmrtný život, je rozsudek smrti něčím mnohem horším, než tomu bylo v předchozích dobách. Moje odpověď je analogická odpovědi na první námitku. Oč horším proti dřívějším dobám je dnes rozsudek smrti, o to horší je dnes také zločin vraždy.

Co se týče osudu Husseina, otázka stojí takto: Povede jeho poprava k tomu, že v Iráku již nebude v očích lidí moc automaticky znamenat beztrestnost a klidné stáří?  Nebo naopak bude považována jen za další epizodu krvavých dějin, která ničím nevybočuje z neblahé tradice. To musejí rozhodnout ti v Iráku, kteří mají moc vykonání rozsudku smrti případně zabránit. Kdyby různé apely přicházející od zahraničních vlád a různých organizací vyzývaly irácké vedení ke zvážení právě tohoto dilematu, pak by nikdo nemohl proti jejich počínání nic namítat. Avšak protesty založené na absolutním odmítání trestu smrti jsou vskutku medvědí službou lidskosti a mnohým Iráčanům zní jako cynický výsměch.