O nerovnosti jinak.

Otištěno v Hospodářských novinách 26.2.2014

       V souvislosti s krizí minulých let se často hovoří i o rostoucí materiální nerovnosti uvnitř jednotlivých zemí. Lze narazit na řadu pojednání, ve kterých se uvádí, jak malé procento obyvatel disponuje velkým podílem na příjmech a majetku a jak se tento rozdíl oproti ostatním obyvatelům v posledních letech prohluboval. Obvykle se to ilustruje srovnáním mezi nejchudší desetinou obyvatel a nejbohatší desetinou, popř. jednoho procenta nejbohatších versus ostatní.

       Bohužel je téměř pravidlem, že tato pojednání jsou neúplná a často přímo zavádějící.

       První jejich vadou je, že u příjmů neuvádějí, zda se jedná o hrubý příjem nebo čistý příjem. To je dost podstatný rozdíl vzhledem k tomu, že z nízkých příjmů se leckde platí mnohem nižší nebo dokonce žádné procento daní, zatímco u vyšších příjmů se jedná o mnohem vyšší procento daní.

       Druhou častou vadou je, že při líčení nerovností není zřejmé, zda se myslí příjem v daném roce, nebo celkový majetek v držení. Můžete totiž mít velký majetek, ale nulový nebo záporný příjem – např. vlastnit ztrátový podnik. Pokud se uvádí majetek, pak se zase téměř nikdy nedozvíme, jakými dluhy je zatížen a také jakou metodou byl majetek oceňován. Byt či dům poskytující naprosto totožný uživatelský komfort se mohou v hodnotě lišit mnohonásobně jenom díky své poloze. U údaje o podílu majetku dané skupiny na celkovém objemu majetku chybí klíčový údaj, zda se tím celkovým majetkem myslí majetek v soukromém držení, nebo celý majetek dané země zahrnující i majetky veřejné. A samozřejmě je i zde otázka, jak je tento veřejný majetek oceňován.

       Třetí zásadní vadou je, že v uváděných přehledech se téměř nikdy nevyskytuje srovnání spotřeby. Z nerovnosti v příjmech či majetku se automaticky usuzuje na stejnou nerovnost ve spotřebě. To je ale omyl z mnoha důvodů. Pomineme-li zřejmé ignorování různých sociálních dávek a velmi relevantního faktu odlišných cenových úrovní při nákupu spotřebně zcela ekvivalentního zboží či služeb (viz  výše uvedený příklad s bytem), je zde faktor nákladů na zdravotní péči.  Uveďme příklad: V roce 2009 byla v USA celkem 9 miliony nízko-příjmovými staršími lidmi (méně než 3 % obyvatel)  spotřebována zdravotní péče za 250 mld. dolarů hrazená z veřejných rozpočtů, tj. v průměru celkem 27 000  $  na jednu osobu, kterážto částka převyšovala podstatně jejich vlastní příjem, resp. starobní důchod. Ačkoliv nelze pochybovat, že by všichni z těchto „spotřebitelů“  dali přednost mládí a zdraví před jakýmkoliv objemem  zdravotní péče zadarmo, nemění to nic na faktu, že pro posuzování nerovnosti v tom, co ze „systému“ získávají, je nutno tyto částky zahrnout. Uveďme, že celková redistribuce zdrojů spotřebovávaná na zdravotní péči chudých obyvatel a obyvatel starších 65 let v USA v r. 2012 činila 717 mld. $, tj. 4.7 % HDP, resp. 5.3 % celkových osobních příjmů v USA.

       Za čtvrté existuje faktor, který je velmi významný při uvádění relativního počtu chudých či na hranici nouze se pohybujících domácností, ale který je zřídka kdy zdůrazněn. Počet zmíněných domácností v posledních desetiletích v četných západních zemích významně vzrostl. Tento nárůst je ale z velké části způsoben dramatickým nárůstem podílu rodin/domácností, kde chybí otec. Rodina s jedním příjmem na tom bude vždy příjmově mnohem hůře než rodina se dvěma příjmy i kdyby se jednalo o příjem stokrát vyšší než je dnešní průměr. To je neměnný zákon matematiky! Pokud se ale jedná o příjmy spíše pod samotným mediánem, pak se taková rodina ocitne velmi snadno blízko pásma - v dané společnosti a v daném čase - považované za pásmo nouze. Pod tímto nárůstem chudých domácností je tedy podepsán úpadek osobní  ale i společenské morálky, neboť kdysi společensky odsuzované jednání je dnes tolerováno a nepřináší pro nezodpovědné otce žádné tvrdé důsledky.

        A konečně – ale nikoliv jen na okraji – je třeba zmínit ještě jeden údaj, který bychom při přehledu vývoje materiálních nerovností ve společnosti měli vzít do úvahy. A tím je rychlost, s jakou se v příjmových či majetkových skupinách mění jména.  Nebezpečí velkého rozpětí mezi prostředky, kterými disponuje úzká skupina lidí a kterými disponuje zbytek, by vskutku mohlo být nezanedbatelné, pokud by se jednalo o dědičnou a hlavně uzavřenou oligarchií, do níž by neměl obyčejný člověk šanci proniknout. Odtrženost takové oligarchie od světa ostatních lidí a její nevyhnutelně vzniknuvší klanová mentalita by mohly ohrozit jak politické tak i ekonomické svobody ostatních. Pohled na seznamy superbohatých lidí v západních zemích za posledních sto let nás přesvědčí, že nic takového nehrozí. Je rozumné předpokládat, že pokud se i v ostatních zemích podaří udržet otevřené ekonomické a demokratické systémy, nebudou se ani ony muset obávat vzniku takových oligarchií.