Obhajoba lustračního zákona

Interní materiál ODA - říjen 1991

Je třeba citovat tyto články Listiny základních práv a svobod (LZPS):

 Čl.2 odst. 1

 Stát je založen na demokratických hodnotách

 Čl.22

             Zákonná úprava všech politických práv a svobod a její výklad a používání musí umožňovat a ochraňovat svobodnou soutěž politických sil v demokratické společnosti (podtrženo auorem)

             Stručně řečeno, LZPS stanovuje, že naše zřízení je demokratické a že nic z celé Listiny nelze vykládat způsobem, který by zřízení činil nedemokratickým.

            Demokratický stát (obec) se od nedemokratického liší především tím, že o tom, kdo bude jeho občanům vládnout či nad nimi vykonávat nějakou pravomoc, rozhodují výlučně občané. Občané mají tudíž právo rozhodovat o volbě i toho nejnižšího úředníka. Tato svrchovanost obce nad výběrem těch, kdo jí budou vládnout zůstává samozřejmě nedotčena i v případě, že se občané z praktických důvodů rozhodnou, že přímou volbou budou volit pouze osoby od určitého stupně moci výše a těm pak svěří pravomoc obsazovat podle své libovůle všechny nižší podřízené úrovně. Občané mohou obdobně rozhodnout o tom, koho by na oněch nižších úrovních rozhodně vidět nechtěli a tuto představu vtělit do obecné normy, která by například nepřipouštěla, aby se do míst veřejných činitelů dostali lidé v minulosti odsouzení za zneužití pravomoci veřejného činitele, braní úplatků nebo špionáž, atd. Lustrační zákon je konkrétním případem takového omezení, kdy vykonávání určitých klíčových funkcí v represivní mašinérii totalitního státu je považováno za takový morální poklesek, že pro demokratickou společnost se stává dostatečným důvodem pro naprostou nedůvěru vůči příslušným osobám a následnou neochotu vystavit práva a svobody svých občanů riziku tím, že by těmto osobám svěřila významné pravomoci na těmito občany.

            Týchž účinků jako lustračním zákonem by se samozřejmě dosáhlo soustavným tlakem na odpovědné ministry a další hodnostáře v tom smyslu, aby provedli příslušné kádrové změny, které jsou plně v jejich pravomoci. \tyto pravomoci jsou samozřejmě odvozeny od občanů. Vyvinutí takového tlaku by však zřejmě spotřebovalo veškerou energii Federálního shromáždění a Národních rad a politických stran, že by nemohly dělat nic jiného. Proto se volila cesta lustračního zákona.

            Na obvyklou námitku, že činnost oněch osob nebyla za bývalého režimu trestná, je nutno odpovědět, že to jen dokládá zavrženíhodnost režimu, který spoluvytvářeli a tak posiluje důvod, pro zásadní nedůvěru.

            Na námitku, že výše uvedené zdůvodnění vycházející ze základní logiky demokracie, by umožňovalo ospravedlnit například i nějaká rasistická kriteria, je třeba odpovědět, že kriteriem stanoveným lustračním zákonem je vztah uchazečů o funkce k demokracii a lidským právům, tj. hodnotám vyjádřeným LZPS, a že logika zdůvodnění se samozřejmě pohybuje v hodnotovém rámci této LZPS. Uvedené zdůvodnění by však mohlo být použito pro lustrační zákon i v situaci, kdy by bývalý režim byl rasistický, a sice proti vysokým funkcionářům takového režimu.

            Odst.4 čl. 21 musí tedy být interpretován tak, aby nebyl v rozporu se základním principem demokracie. Dále platí, že slova „za rovných podmínek“ neznamenají nic jiného než že všichni občané jsou si před lustračním zákonem rovni, tj. že je aplikován na všechny. Jinými slovy, pokud někdo byl u StB, pak nemůže vykonávat tu a tu funkci. Pokud nebyl, tak ji vykonávat může. Nesmí se proto stát, aby někdo u StB byl a přesto byl do nějaké funkce jmenován, nebo naopak, u StB nebyl a přesto byl s odvoláním na lustrační zákon ze své funkce odvolán či jmenování neuskutečněno.

            Doporučuji též poukázat na živnostenský zákon, který umožňuje, aby správní úředník živnostenského úřadu zakázal někomu vykonávat např. zednickou živnost jenom proto, že dotyčný byl v minulosti odsouzen pro trestný čin a úředník má obavu, že by se dopustil stejného nebo obdobného činu při výkonu živnosti. U koncesovaných živností má úředník dokonce právo posuzovat „spolehlivost z hlediska veřejných zájmů“. Tento zákon tak vydává jedno ze základních práv občanů zcela napospas rozhodování správních úředníků, přičemž podle logiky odpůrců lustračního zákona nemají občané žádné právo stanovovat určitá kriteria pro výběr úředníků a to dokonce ani těch nejvyšších. Dodejme, že poslanci, kteří odmítali tato ustanovení živnostenského zákona předělat tak, aby konečné rozhodnutí bylo věcí soudů, nebo zákon alespoň zpřesnit tak, aby se co nejvíce omezila libovůle – tak tito poslanci byli největšími odpůrci lustračního zákona.

            Konečně lze také uvést, že právo vykonávat veřejnou funkci patří mezi práva politická. Všechna politická práva ale lze omezit, pokud je to nutné pro bezpečnost státu, ochranu veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku nebo ochranu práv a svobod druhých. Není to sice u čl. 21 výslovně uvedeno, ale plyne to z celkových souvislostí, neboť veřejná funkce je podíl na politické moci, k jejímuž dosažení ze strany občanů slouží práva uvedená v čl. 17 až 20 LZPS, která jsou omezitelná. Tuto možnost omezení již Federální shromáždění již využilo např. u zákona o politických stranách, kde se zakazují strany s nedemokratickými cíli, tj. občanům nedemokratického smýšlení se odebírá právo spolčovací. Lépe řečeno, mohou se spolčovat stejně jako ostatní, ale pouze do stran s demokratickými cíli, což je ale pro tyto občany bezcenné. Rovněž tak mají sice volební právo, ale nemají koho volit.