Odchod Velké Británie z Evropské unie

(otisknuto v Deníku N 10.10.2019)

Odchod Británie z EU oživil otázku, jak mýtický průměrný Brit vnímá ostatní evropské národy, jaký pohled na ně je v Británii populární. V této souvislosti jsem mnohokrát slyšel údajný dávný titulek v novinách či hlasatelovu formulaci při zprávách o počasí v BBC, která zněla „Mlha v Kanálu. Kontinent odříznut.“ a nikoliv  „Mlha v Kanálu. Jsme odříznuti“. Skutečnost, že se nebál jej zveřejnit, by svědčila o široce sdíleném přesvědčení Britů, že kontinentální státy jsou nějak více závislé na Británii než ona na nich. Výsledek referenda o Brexitu ukázal, že tento pohled je v Británii stále živý. Podívejme se, nakolik je realistický.

Začněme v době, kdy si kontinent poprvé vůbec všimnul, že Británie existuje. Tj. kolem roku nula. Vznik, expanze a konsolidace římského impéria, z jehož dědictví žijeme dodnes, se odehrály bez jakéhokoliv přispění lidí z Británie. Poté, co římské legie po dobytí Galie stanuly na břehu průlivu, stala se Británie jejich dalším cílem. Během několika desetiletí se – až na skotské vrchoviny – stala Británie římskou provincií. Dodnes jsou v Británii stopy po Hadriánově valu, který představoval severní hranici provincie a dodnes jsou objevovány stopy po civilizaci, kterou tam Římané přinesli. V době jejich vlády přišlo na ostrov i do sousedního Irska křesťanství.

V roce 410 se však byly římské jednotky staženy, aby posílily hroutící se obranu proti barbarům přicházejícím do evropského kontinentu z východu. O tom, jak se v Británii žilo po jejich odchodu se zachovalo minimum zpráv.  Ty ale svědčí o politickém rozpadu a vzájemných válkách původních Britů mezi sebou a posléze proti ze zahraničí vpadnuvším Anglosasům. Z té doby též pochází legenda o králi Artušovi, jehož existenci nelze spolehlivě ani vyvrátit ani doložit.  V posledních desetiletích 7.století a začátkem 6.století prokázala Británie první velkou službu kontinentu, resp. jeho západní části, kde přežívala francká říše. Na urgentní žádost papeže přišly z Británie do říše Franků vzdělaní klerici, kteří nejen významně posílili duchovní život a vzdělanost tehdejší společnosti, ale rozhodujícím způsobem poskytli legitimitu nahrazení zcela degenerované královské dynastie novou dynastii, která nakonec přivedla na trůn prvního velkého vládce Západu – Karla Velikého. A byla to životaschopnost jeho říše a následných států, která zabránila možné invazi islámu z iberijského poloostrova do nitra Evropy.

O několik století později – v roce 1066 - zase kontinent v podobě Viléma Dobyvatele vyrazil do Británie, lépe řečeno do Anglie, neboť tehdy se již Skotsko ustanovilo jako samostatný stát na severu Británie. Výboj vládce vévodství ze severní Francie odstartoval nepřetržité prolínání dějin Británie s dějinami kontinentu v následujících staletích – na prvním místě s dějinami Francie, ale také Nizozemí, tzv. Říše římské národa německého, atd. Prolínání mělo samozřejmě často podobu válek. Připomeňme, že proti anglickým vojákům bojoval i český král.  Pěkným dokladem stále zainteresovanosti Anglie na poměrech na kontinentu je smlouva o spojenectví mezi Anglii a Portugalskem uzavřená r.1373, která nebyla nikdy zrušena! Tato smlouva pohnula Anglii  intervenovat v r. 1386 na pomoc Portugalsku proti pokusům Kastilie – s pomocí Francie - Portugalsko ovládnout.  Tato smlouva nebyla nikdy zrušena – naposledy ji Británie zmínila v r. 1982 během války o Falklandy.

Pro zajímavost citujme, že smlouva deklarovala:

Mezi našimi králi a jejich následníky, jejich panstvími, zeměmi, dominiemi, provinciemi, vazaly a všemi poddanými budou opravdová, vzájemná, stálá a věrná přátelství, setkávání, spojenectví a svazky upřímné lásky; rovněž jakožto opravdoví a věrní vládci budou od nynějška přáteli k přátelům, nepřátele k nepřátelům toho druhého a budou si navzájem pomáhat na moři i na souši proti všem lidem, živým i mrtvým, bez ohledu na jejich postavení, hodnost a stav a proti jejich zemím, panstvím a dominiím.

To je tedy vskutku unie dvou království, která svoji spolupráci na život a na smrt zdůvodňují jednoduše tím, že se jejich vládci rozhodli být přáteli!

 Během těch staletí kontinent zabránil islámu v podobě osmanské říše proniknout dál do Evropy. Turecké turbany se tak na břehu lamanšského průlivu neobjevily. K tomuto úsilí Británie nijak nepřispěla – nicméně osmanským ofenzívám také nepomáhala, což se nedá říci o Francii, pro kterou byl Turek někdo, kdo škodil jejím nepřáteli – Rakousku.

V šestnáctém století zasáhla Anglie do dějin kontinentu specifickým způsobem – v době narůstající roztržky uvnitř křesťanstva vyvolanou protestantstvím – Anglie se rozešla s papežstvím nikoliv poukazem na bibli, nýbrž poukazem na – anglického panovníka, který byl prohlášen za hlavu křesťanstva všude tam, kde tento panovník nebo panovnice vládli.

Během třicetileté války se Anglie na kontinentu neangažovala, neboť měla svoji vlastní domácí válku

Po druhou polovinu sedmnáctého, celé osmnácté a do poloviny devatenáctého století se - tehdy opět Británie po sjednocení Anglie se Skotskem v r.1705 – angažovala na bojištích kontinentu, kde dbala o to, aby se z válek různých větších a menších států nevynořil žádný příliš mocný vítěz dominující na kontinentu.

Poslední velké angažmá Britanie na kontinentu je její účast v tzv. krymské válce, kde bojovala spolu s Francií jako spojenci Turecka ve válce s Ruskem.

Pak nastal velký obrat. Británie soustřeďuje svoji energii na zcela jiné kontinenty než evropský – na indický subkontinent a Afriku. V Indii konsoliduje svoji nadvládu a v Africe zakládá spoustu kolonií. Tyto podniky mají velkou podporu veřejnosti, neboť jsou – a to do velké míry pravdivě – chápány jako šíření civilizačních vymožeností do oblastí, kde dosud vládla zvůle barbarských náčelníků a temné pověry. Lze zcela právem říci, že britské impérium bylo ze všech imperií, které se kdy vyskytly na naší planetě, rozhodně zdaleka nejlidštějším a že z jeho dědictví mnohé národy těží dodnes. Jeho zásluha na zničení do nebe volajícího zločinu obchodu s otroky zůstane navždy něčím, na co mohou být Britové hrdi. Nicméně tento „rozlet“ Británie do světa způsobil, že její pozornost tomu, co se dělo na kontinentě velmi ochabla. Teprve na přelomu století jejím čelným politikům došlo, že na kontinentě vyvstala nová dravá mocnost, která si chce vybojovat takové místo na slunci, na jaké jí její prudce rostoucí hospodářská síla dává právo – císařské Německo. To dalo najevo svoje ambice masivními investicemi do válečného loďstva a tak ohrožovalo výlučné postavení Británie vyjádřené heslem „Britain rules the waves – Británie vládne mořím“. Británie reagovala vlastním urychleným posilováním válečného loďstva. Co ale Británie nijak neposilovala byla její pozemní armáda – onen nástroj, kterým po všechna předchozí staletí zasahovala na kontinentu.

A to se mělo velmi brzy vymstít!

Po zrodu dvacátého století byl náš kontinent všechno jen ne oblast klidu a pohody. Kromě iberijského poloostrova napětí mezi všemi státy stoupalo. Nejhorší byla situace na Balkáně. V Srbsku byla nacionalistickými důstojníky zavražděná královská rodina způsobem, který se hodil spíše někam do desátého století jenom proto, že tehdejší král chtěl mít přátelské styky s Rakousko-Uherskem. V r.1908 Rakousko-Uhersko prohlásilo Bosnu a Hercegovinu, do té doby fakticky v jeho správě, ale formálně součástí Osmanské říše, za součást uherské části duální monarchie. Na Balkáně následně proběhly během dvou let – 1912 a 1913 - dvě války, ve kterých se utkaly Srbsko, Bulharsko, Řecko, Turecko, Černá Hora a Rumunsko o sporná území.

Výstřely v Sarajevu v červnu 1914 byly sice šokující událostí, ale žádný z tehdejších vládních činitelů ji v prvním momentu nechápal jako provokaci, na kterou je nutno reagovat vyhlášením války. Sled úvah, vzájemných veřejných i tajných komunikací uvnitř a mezi vládnoucími skupinami hlavních evropských mocností, který přesto nakonec vyústil ve světovou válku, je dodnes předmětem zkoumání a bylo o něm napsáno nesčetně knih. Zde není místo na jeho rekapitulaci. Nicméně zcela klíčovou roli v posledních červencových dnech roku 1914 v něm hrály úvahy německého vedení, zda Británie vstoupí do války na straně Francie nebo nikoliv. Císař byl ujišťován, že to není vzhledem k těžišti britských zájmů mimo kontinent pravděpodobné, a navíc bylo zřejmé, že pozemní ozbrojené síly Británie schopné zasáhnout v krátké době – a válka byla plánována jako velmi krátká - jsou velmi malé. A to rozhodlo.

A zastánci Brexitu ujišťovali a dnes i nadále ujišťují britskou veřejnost, že těžiště zájmů Británie neleží na evropském kontinentu, ale v širém světě. Tam podle nich Amerika, jejíž prezident hlásá Amerika na prvním místě, Čína a Indie jenom nedočkavě čekají, aby mohly Británii vyjít mnohem více vstříc jejím zájmům, než ti zlí obyvatelé evropského kontinentu a ti zaťatí Irové. Ujišťují, že je pro Británii výhodné se zříci moci zasahovat do záležitostí kontinentu svým hlasem v radě EU a svými poslanci v Evropském parlamentu a v nesčetných výborech uvnitř Evropské komise, aby mohla mít volné ruce při svém tlaku na Čínu a Indii, aby tyto s ní uzavřely lepší obchodní dohody a více respektovaly britské patenty, než jakou byla schopna s nimi dohodnout 7- krát hospodářsky silnější EU. Good luck!

Bylo by to směšné, kdyby to nebylo tragické.  Brexit se odehrává v době, kdy se současně ve světě odehrávají dva neblahé scénáře.

Za prvé USA přestávají být mocností, která využívá své dominance k tomu, aby prosazovala ve světě elementární pravidla pokojného soužití a podporovala všemožně dohody mezi státy, které odstraňovaly překážky styků mezi jejich obyvateli – styků nejen obchodních v podobě volného obchodu, investování, podnikání, ale v celém širokém spektru lidských aktivit.  Když se v roce 1949 Britové zdráhali vydat na cestu hospodářské integrace s „kontinentem“, americká vláda je vyzývala k tomu, aby si uvědomili, že kontinent je jejich ochranným štítem a je proto v jejich životním zájmu se v něm plně angažovat. Dnes naopak americký prezident podporuje Brexit.  

Za druhé oproti minulosti máme dnes do činění s novými mocnostmi – především Čínou, ale nejen s ní. Bez výjimky se ale jedná o státy, které nerespektují nic jiného než sílu – hospodářskou a vojenskou. Závazky a pravidla jsou pro ně cáry papíru. To plyne přímo z jejich vnitřních poměrů, kde úcta k lidským právům a k lidské svobodě je na tom opravdu mizerně. Vládnoucí skupiny v těchto zemích pak mají zcela volnou ruku k tomu, aby za hlavní cíl svého konání považovaly posilování své moci ve světě oslabováním druhých zemí až k úplné podřízenosti. Vítaným vedlejším bonusem takovéhoto postupu je možnost použít imperiální triumfy v zahraničí jako opium pro domácí utlačované masy. Je to opravdu prastarý recept.

Svět se stává nebezpečnějším pro všechny země, které považují za svůj hlavní úkol nikoliv rozšiřování své moci a vlivu, ale ochranu svobody a důstojnosti vlastních občanů.

Evropská unie přes všechny nedostatky je spojenectvím států, které mají svobodu vlastních občanů za hlavní úkol – za hlavní smysl svoji existence.

Británie patří k takovým zemím, a proto její rozhodnutí zrušit svůj svazek s námi, je tragický omyl. 

.