Odpovědi na dotazy LN

17.06.2021 22:11

 

Otištěno v Lidových novinách 16.6.2021

 

  1. V čem vidíte smysl života?

To je absolutní otázka, a tak nemohu než odpovědět absolutně. Smysl mého života nelze oddělit o smyslu života a existence všeho mimo mne. Oni druzí a ono druhé mělo a má podíl na mém vzniku a životě a zároveň já sám nepřetržitě okolí ovlivňuji. A smysl tohoto ohromného celku se teprve tvoří – není hotov, neboť čas stále běží. Pokud bych přijal myšlenku, že v tom a v tom ten smysl je, že jsem ho nalezl, pak bych nutně sám sebe od spoluúčasti na probíhajícím vytváření smyslu celku odřízl.  Byl by to krajní individualismus/egoismus. Tím ale neblahé důsledky nalezení definitivního smyslu života nekončí.

Různé ideologie v dějinách tuto nabídku definitivního smyslu života ze Stromu poznání opakovaně činí a mnoho je těch, kteří ji přijali a přijmou. Jakmile ji přijmou, pak představa ztráty nalezeného smyslu jejich života je pro ně nesnesitelná. Dějiny podávají ponurou zprávu o tom, že takoví lidé nemají žádné zábrany konat nelidské činy v masovém měřítku, pokud to vyžaduje stvrzování či obrana přijatého životního smyslu.

Takže na Vaši otázku mohou dát jen paradoxní odpověď: Nechcete-li, aby váš život byl jedním škodlivým nesmyslem, tak odolávejte pokušení si myslet, že jste smysl svého života nalezli

 

  1. Věříte v Boha?

Nemohu pochybovat o tom, že mimo mne existuje určité uspořádání světa, a tudíž nějaká vůle, aby tomu tak bylo. Uznat existenci takovéto svrchované mocnosti – Boha – se mi tedy jeví jako požadavek zdravého rozumu. Zároveň mi připadá nad slunce jasné, že vedla-li tato vůle ke vzniku lidí, kteří se vyznačují rozumem a diskriminací mezi dobrem a zlem, mezi krásou a ošklivostí, pravdou a nepravdou, pak zdroj oné vůle musí tuto diskriminaci obsahovat. V tom je nám tedy podoben, a proto tvrzení křesťanské zvěsti, že my sami jsme obrazem Božím, tedy jemu v určitém smyslu podobni, se jeví jako logický závěr. 

Co ale už nelze rozumem poznat a v čem jde katolická víra za hranice pouhého rozumného uvažování, je konkrétní zpráva o Bohu, kterou podávají evangelia. Ta říká, že věčná ústřední mocnost vesmíru – a možná i nesčetných dalších světů – má tak silný zájem o každého z nás, že byla ochotna vzdát se všeho, čím nás přesahuje, a střetnout se jako jeden z nás s tím, co je příčinou všeho zla, utrpení a umírání. Zpráva říká, že v tomto střetu zvítězila, a tak už nemáme a nesmíme věřit, že zlo, utrpení a smrt jsou a budou navždy dominantní.

Tím ale katolická zpráva o Bohu nekončí. Poukazuje na skutečnost, která je pro naší civilizaci určující a kterou bohužel v minulosti i katolická církev dlouhá staletí nebrala vážně, byť ta patřila k jejím dogmatům a byla věřícími deklarována každou neděli při mši. Bůh není nějaký jedinec, který nemá sobě rovného – není nějakou sice všemohoucí, ale osamělou bytostí. Dogma o Nejsvětější Trojici sděluje, že Bůh je dokonalým společenstvím – Boha Otce, Syna a Ducha Svatého. Pluralita bytostí rovných navzájem je tak povýšena na základní princip světa. A tak když Kristus vyzval lidi, aby se milovali navzájem tak, jak je on miluje, vyzval je tím k tomu, aby se člověk k člověku choval tak, jak se k sobě chovají Bohové uvnitř Trojice, tj. božsky!

          Pokud věřit v Boha znamená brát tuto výzvu vážně, pak se snažím být věřící.

 

  1. Věříte v posmrtný život duše člověka?

               Věřím v život věčný. Nevěřím tedy jen v nějaké přízračné vegetování zbytků lidského vědomi a paměti, čemuž  se bohužel pod pojmem posmrtný život většinou rozumí.  Věřím                 v budoucí vzkříšení celého mého já v těle.

 

  1. Co byste vzkázal/vzkázala mladé generaci?

První poučení. Dnes vidíme všude kolem nás chlapce a dívky, jak suverénně používají mobily. Kolik z nich si ale položilo otázku, jak je možné, že něco takového existuje? Co všechno museli lidé v minulosti podstoupit, aby dnes existovalo know-how potřebné k jejich výrobě. A kdo byli ti lidé a kolik jich bylo? Odpověď je jasná – nekonečné milióny. A co museli podstoupit: v naprosté většině nudné učení a memorování – násobilkou počínaje – nudnou či přímo úmornou stále se opakující práci v továrnách a laboratořích.  To je moje první sdělení – za naše dnešní životy, za naší dnešní úroveň – vděčíme předchozím generacím. Za jejich trpělivost snášet úmornou nudu učení a práce. Stojíme na jejich ramenou. A teď ten závěr: Má-li mít lidstvo budoucnost, pak musí existovat dostatečný počet lidí ochotných snášet úmornou nudu učení a práce. Na to vždy pamatujte!

 Mobily jsem vybral jako výrazný příklad výdobytku, který je universálně rozšířen mezi mladými, kteří si ale zároveň jen výjimečně položí otázku, kde se ta úžasná věc vzala. Mohl jsem si klidně vybrat jakýkoli jiný artefakt moderního světa, který opět bereme jako stejnou samozřejmost jako že zítra vyjde slunce.

 

Druhé poučení: Mnoho se dnes mluví jak o svobodě, tak o lidských právech. V této souvislostech máme tendenci mluvit o svobodě jednotlivce a o právech jednotlivce. Málo – pokud vůbec – se připomíná, že mnohé tyto pojmy mají smysl tehdy a jen tehdy, pokud člověk není sám. Vždyť jaký smysl by měla svoboda projevu pro člověka samotného na nějakém ostrově. Ano – pokud svobodu vnímáme primitivně jako neexistenci omezení, pak svoboda projevu je u osamoceného člověka absolutní.  Akorát není ke komu mluvit. A taky o čem, že.  Se svobodou shromažďovací je tomu obdobně. Svobodné volby – jistě! Od rána do večera, každý den můžete hlasovat ve volbách. Ale volit koho a do čeho?

A jak se to má s právy? Vezměme si právo na práci. Na tom ostrově můžete samozřejmě pracovat od rána do večera – nikdo z vás nemůže udělat nezaměstnaného. Budete ale pracovat zadarmo. Právo na vzdělání – kdo by ho vám měl poskytovat? Právo na zdravotní péči – kdo by vás měl ošetřovat? Všechna tato práva jsou nesmyslem, pokud není na druhé lidi uvalena povinnost pro vás pracovat. Bez existence společnosti ta práva neexistují. Můžete je mít teprve ve společnosti, ale čím více jich budete vyžadovat, tím větší povinnosti budou na vás uvaleny.

 

Třetí rada patří k těm, která by mohla být některé mladé lidi toxická. Váhal jsem s ní přijít, ale pak jsem si řekl, že to vzhledem k předpokládané úrovni čtenářů tohoto textu to mohu risknout. Není pravda, že Marnost and marnost. všechno je marnost, jak prohlašuje kniha Kazatel. Takže: nic není marnost, ale vše od okamžiku vytvoření je napadáno rozkladem a potřebuje stálou udržovací péči, která ale často rozkladu a zkáze nezabrání. Jinými slovy vám říkám: nenechte se odradit od tvorby – od navazování vztahů, od práce na nejrůznějších projektech jakéhokoliv druhu jenom tím, že některé se nepodaří dovršit a že ty, které se podaří realizovat, začnou po nějaké době upadat a přes nejlepší snahu se je nepodaří zachránit. Tím projektem může být cokoliv – amatérský umělecký soubor, záměr naučit se cizí řeč či absolvovat školu, zbavení se zlozvyku, ….. V okamžiku, kdy zažijete zklamání, musíte se připravit na pokušení přijmout postoj, že vše je marnost. Mobilizujte svoji duši a postavte se tomuto pokušení.

 

A konečně bych se s vámi rád podělil o to, co považuji za určující znak člověka, co z nás činí jedinečnými a co by tedy lidé měli dělat a co by tedy měli umožňovat druhým: Svobodně klást otázky, hledat odpovědi, nabízet odpovědi a hledat ty správné. Myslím tím podstatné otázky – co je pravdivé, co je rozumné, co je dobré, spravedlivé, krásné. A samozřejmě co je vtipné! Společnosti, státy, celé civilizace by měly být posuzovány podle toho, nakolik v nich mohli lidé beze strachu toto provádět.

A proč by toto mělo být určující? Odpověď si najděte sami!

 

 

 

 

 

Zpět

Vyhledávání

© 2009 Pavel Bratinka Všechna práva vyhrazena.