Okurková sezóna aneb každá hůl na EU dobrá

     (Nabídnuto a neotištěno)

     Před několika dny proběhly tiskem zprávy o tom, že Evropská komise zruší normy týkající se kvality 26 druhů ovoce a zeleniny a uvolní zbývajících 10 norem. Vzhledem k tomu, že tyto produkty kupujeme všichni, byla tato událost vynikající příležitostí, jak osvětlit nejen původ těchto norem, ale i způsob rozhodování v EU. Bohužel se tak nestalo. Čeho jsme se dočkali byly spíše posměšné komentáře na účet „eurobyrokratů“  jakoby to byli oni, kdo tyto normy zavedli a vnutili bezmocným členským státům  a jejich podnikatelům a nyní přišli k rozumu a konečně je odvolají. Ukažme si proto na příkladu okurek, jak to doopravdy bylo. Je to nejlepší příklad, neboť normy pro okurky byly – vedle banánových norem – nejčastěji využívanou holí na Evropskou unii.

     Za prvé norma zavádějící normy kvality okurek včetně maximální dovolené zakřivenosti pochází již ze 17.listopadu 1964 a nese název „Nařízení rady 183/64/EHS stanovující společné kvalitativní normy pro chřest a okurky“.  Zavádí tři třídy jakosti: extra, I. a II. třídu. Rozhodlo o tom tehdejších šest členských zemí – Německo, Francie, Itálie, Nizozemí, Belgie a Lucembursko. Důvod byl jednoduchý – odlišné normy v jednotlivých zemích ztěžovaly obchod s těmito produkty v tehdejším Evropském hospodářském společenství. Velkoobchodníci s těmito produkty chtěli mít lepší záruky, že při objednávce produktů určité kvality z jiného státu  jim bude zásilka opravdu vyhovovat.  Tytéž důvody vedly k přijímání obdobných norem pro další druhy zeleniny a ovoce. Nápad na vytváření společných norem tedy vznikl v hlavách podnikatelů a cílem bylo liberalizovat obchod i odstraněním praktických překážek poté, co zmizely překážky celní. Na počátku tedy nebyl žádný zálusk bruselských byrokratů diktovat tvary okurek, které smíme jíst. Odpovědnost za rozhodnutí, že se normy zavedou, leží plně na demokraticky zvolených politicích oné doby. Normy se časem vyvíjely, přičemž poslední velkou úpravu okurkové normy provedly členské státy v r. 1988. Po této změně obecně platilo, že produkty nesplňující požadavky ani na II. třídu jakosti mohly být producentem dodávány spotřebitelům pouze přímo a nikoliv přes obchodní síť. V důsledku těchto norem byla část produkce nedosahující ani II. jakosti využívána pouze na zpracování v potravinářských podnicích a nemohla se dostat ke spotřebitelům v čerstvém stavu.

     Podnět ke změně tohoto stavu byl trojí: Za prvé růst cen potravin. Zrušení norem zvýší množství ovoce a zeleniny v čerstvém stavu a přispěje k poklesu cen. Za druhé jsou obchodní řetězce dnes natolik mocné a mezinárodní, že si samy dokáží odstrašit dodavatele od případných podrazů v kvalitě a nepotřebují k tomu donucovací moc států. A za třetí je zde i důvod politický, který shrnula zemědělská komisařka Fischer Boel v jednom rozhovoru: „Už mám dost toho, aby mi byly regulace a-la  křivé okurky neustále předhazovány a ráda bych proto, abych pomohla skončit debatu o tom, co všechno že EU  do detailu reguluje.“

    Z těchto všech důvodů podala letos návrh na zrušení povinnosti normy dodržovat. Komisařka se v této snaze o liberalizaci setkala – jak jinak - s tuhým odporem řady členských států, které zase byly pod tlakem silné lobby ze strany velkoobchodních i maloobchodních operátorů, kterým normy usnadňují život. Tyto střety zůstaly mimo zájem sdělovacích prostředků a zůstaly tak z hlediska veřejnosti střety „zákulisními“ a neprůhlednými.  Jejich výsledkem byl pat na červencovém zasedání „zemědělské“ Rady EU. Pro návrh  se totiž nevyslovila dostatečná většina států. Dostatečná většina se ale nenašla ani pro zamítnutí jejího návrhu. Pro tyto případy se v právu EU – jednomyslně schváleném všemi členskými státy - počítá s následující procedurou: Pokud se pro návrh najde dostatečná většina v Řídícím výboru pro ovoce a zeleninu, ve kterém má každý stát stejnou váhu hlasů jako v Radě, pak může Evropská komise liberalizační návrh přijmout a legislativa je podle toho upravena. A takováto většina se 12. listopadu již našla. A proto se nyní můžeme těšit na to, že křivé okurky nebudeme muset shánět u pěstitelů, ale budou k dispozici i v obchodě za rohem.