OSN na rozcestí

Současný systém dohod a zvyklostí mezi státy zvaný mezinárodní právo není zřejmě schopen účinně dosahovat cílů, kvůli kterým vznikl: zajistit pocit bezpečí všem státům, které jej dodržují a zároveň zajistit účinné zastrašení těch států, které jej porušují nebo se chystají porušit.Existence současného režimu v Iráku je nejjasnějším příkladem selhání institucionálních záruk platnosti mezinárodního práva. Žádný jiný členský stát OSN neporušil její principy takovým způsobem jako tento stát v roce 1990, kdy vymazal z mapy světa jiného člena OSN – Kuvajt. Kdyby nebylo vojenské síly USA a odhodlání tuto sílu použít, byl by Kuvajt dodnes součástí Iráku - i kdyby OSN odhlasovala tisíce rezolucí. Nicméně přestože se tehdy vládnoucí režim Iráku dopustil tohoto nejsmrtelnějšího možného hříchu proti Chartě OSN, vyvázl z toho bez jakéhokoliv šrámu - na rozdíl od svých obyvatel. Tím pádem si Saddam Husejn jen potvrdil správnost svého úsudku, který učinil před obsazením Kuvajtu – totiž, že OSN je pouhým papírovým tygrem. Tehdy se mýlil pouze v odhadu odhodlání USA čelit jeho imperialismu. Následné rezoluce OSN, které měly zajistit, že nebude schopen opakovat svůj pokus o dobytí Kuvajtu, proto dodržoval pouze v míře, v jaké se obával reakce USA, což bohužel s ubíhajícími léty byl stále slábnoucí faktor. V roce 1998 usoudil, že mezinárodní vůle prosazovat plnění rezolucí již natolik zeslábla, že může inspektory jednoduše vyhnat. Tentokrát se pro změnu nemýlil. Nestalo se nic.Tato nečinnost měla a má několik příčin či motivů.Za prvé celé řadě států současný stav vyhovuje, a to ze dvou důvodů. Patová situace znamená např. to, že cena nafty je vyšší, než kdyby sankce byly v plném rozsahu odvolány. Vyšší cena znamená pro tyto státy větší příjmy. Druhý důvod je subtilnější. Irák s normální vládou, která by vydávala svoje příjmy na rozvoj země a nikoliv na megalomanické zbrojení, policejní aparát a prezidentské paláce, by se mohl stát inspirujícím příkladem pro mnohé obyvatele z okolních zemí a ohrozit jejich vládnoucí vrstvy. Arabské země nejsou žádnou čestnou výjimkou z pravidla, že ti, kdož jsou u moci, často myslí méně na budoucnost svých států než na to, jak být u moci ještě zítra.Za druhé se mnoho činitelů upřímně domnívá, že jen diktátorský režim je schopen udržet Irák vcelku. Obávají se, že každý tvrdší úder na režim z vnějšku, který by vedl k něčemu jinému než pouhému palácovému převratu, by zároveň způsobil rozpad Iráku na menší konfesijní nebo etnické jednotky. Ještě horší alternativou v jejich očích je pak invaze vedená demokratickými státy, které by si nemohly v žádném případě dovolit dosadit „svého“ tyrana místo Saddáma a musely by umožnit svobodné vyjádření politické vůle Iráčanů. Horečnaté aktivity některých států s cílem vyvolat palácový převrat či „autopřevrat“ jsou motivovány právě těmito obavami.A konečně je zde velká skupina demokratických zemí, jejichž obyvatelé žijí bohudíky již po několik generací v poměrech, kdy jediný boj, který znají, je „boj“ volební. Nemají žádnou osobní zkušenost s čirou vůlí k moci, která se nezastaví před ničím, čeho je fyzicky schopna. Jejich nejpřirozenějším postojem je proto pochybovat, že by nějaký vládce mohl být takovým nebezpečím, že jediná cesta, jak mu čelit, je ozbrojená akce.
Existuje však pádný důvod, proč by se státníci cítící odpovědnost za budoucnost svých států měli k hrozbě útoku na Irák otevřeně připojit i přes nesporná rizika a nechuť mnohých svých občanů. Je jím obnova důvěryhodnosti OSN jako instrumentu alespoň elementárního mezinárodního pořádku. Přetrvávající Saddámův režim je jasnou zprávou všem potenciálním Saddamům, že při vhodné příležitosti mohou klidně „zkušebně“ pozřít svého souseda , protože OSN neudělá nic, co by jejich režim ohrozilo. Po 11.září se tento požadavek stal ještě naléhavější, neboť je zřejmé, že globalizace světa umožnila vznik zcela nového typu internacionálního mocenského útvaru schopného zasadit velký úder každému státu, který si vybere za cíl. Tento útvar nemá definovaných hranic, nemá deklarované obyvatele a jeho ústředí nemá žádnou adresu. Sám o sobě má jen nepatrnou schopnost vyrobit nějakou účinnou zbraň. Může jí ale získat od těch států, které budou chtít tuto entitu využít pro své cíle. Aby něco takového nenapadlo žádný režim ani náhodou, musí proti tomu existovat účinné odstrašení. Bylo by zajisté ideální, kdyby se toto odstrašování mohlo provádět prostřednictvím OSN a doufejme, že v následujících dnech prokáže OSN svoji relevanci pro prosazování elementární bezpečnosti ve světě.Pokud ale tato organizace projeví svoji neúčinnost i v jasném případě Iráku, pak by bylo neodpovědné vkládat svoji bezpečnost do jejích rukou. Potom je na čase spolupracovat na vytvoření alternativního mezinárodního uskupení států, které bude schopno být reálnou zárukou bezpečnosti svých obyvatel. Účastí na akci proti Saddamovu režimu učiní Česká republika první krok k tomu, aby se s ní pro takové uskupení počítalo.
3.3.2003