Otazníky nad Českou republikou

  (Otištěno 3.11.2009 v MFD po titulkem "Česko nemůže mít dva krále")

     Po dvaceti letech svobody jsem nucen položit si otázku, v jakém státě to žiji. Přiměly mne k tomu spory o ratifikaci Lisabonské smlouvy.

     Mezinárodní smlouva zavazuje smluvní stát jednat určitým způsobem. Již před staletími se vyvinula zvyklost, že smluvní strany požadovaly od druhých smluvních stran dokument stvrzující jejich vůli smlouvu dodržovat. Aby tento dokument mohly brát vážně, požadovaly, aby na něm byl podpis nezpochybnitelného zástupce smluvní strany. Tomuto procesu stvrzování vlastních závazků se říká ratifikace. V ČR byla tato role zcela přirozeně přidělena prezidentu v rámci jeho ústavní role zastupovat stát navenek tj. být velvyslancem par excellence. V zájmu důvěryhodnosti svého podpisu se může prezident dotázat ÚS, zda je smlouva slučitelná s Ústavou ČR.  Jakmile ale Ústavní soud potvrdí slučitelnost, pak musí prezident neprodleně svým podpisem potvrdit před ostatními smluvními stranami nezpochybnitelnou pravdu, že zákonodárný sbor ČR učinil ze smlouvy zákon závazný pro všechny subjekty ČR a že tedy nic nebrání jejímu plnění. Odmítnout podpis a odeslání smlouvy depozitáři je totéž, jakoby český velvyslanec v zemi X odmítl předat tamější vládě notu vlády ČR.  Na to prostě nemá právo.  Prezident je v této souvislosti něco jako státní notář; namísto počítačové sjetiny hlasování v Parlamentu pošle partnerům elegantnější a tradičnější osvědčení, že Parlament smlouvu schválil.

       Další obstrukce a odmítnutí konat svoji ústavní roli by však nebylo jenom pouhou jednorázovou závažnou poruchou ve fungování státu. Bylo by něčím podstatně horším. Nárokování si práva neratifikovat mezinárodní smlouvu schválenou Parlamentem ČR prezident zbavuje Parlament moci rozhodovat o tom, jaká bude zahraniční politika státu. Pokud by  tento pokus uspěl, pak by volby do Parlamentu ČR ztratily význam – lid by byl zbaven suverenity rozhodovat o zahraniční politice státu prostřednictvím svých zástupců. Co by pak zbylo z demokratického charakteru státu?  

        Samostatnou a z politického hlediska katastrofální skutečností je, že nekonáním prezidenta je pravomoc/suverenita v oblasti zahraniční politiky Parlamentu odebrána, aniž přitom přechází na kohokoliv jiného. Kdyby alespoň přešla na prezidenta, pak by se sice z ČR stala unikátní státní forma – země  sice s nepřímo voleným, ale absolutistickým panovníkem a-la Ludvík XIV – ale stále ještě by se jednalo o stát schopný nějakou zahraniční politiku mít. V našem případě by se ale tato moc rozpadla do dvou subjektů zcela rozdílného mandátu a schopných se navzájem blokovat. To je dokonalý recept na ochromení státu a totální ztrátu důvěryhodnosti v zahraničí

         A to nejhorší nakonec. Pokud by cestou via facti byl uznán za platný bizarní výklad naší Ústavy, totiž že pravomoci prezidenta formulované větami typu „prezident ratifikuje“ či „prezident jmenuje“ neznamenají jeho povinnost tak činit, nebo sice znamenají povinnost, ale kterou může splnit „až naprší a uschne“,  pak by prezident například nemusel po volbách do Poslanecké sněmovny jmenovat žádného nového předsedu vlády po celou dobu volebního období nově zvolené Sněmovny a stará vláda by mohla vládnout vesele dál – přinejmenším do volby nového prezidenta. Nikde se totiž neříká, dokdy ho musí jmenovat.   

         Porovnám-li tyto skutečnosti s dosavadní nicotnou reakcí jak Parlamentu, tak medií, pak musím po dvaceti letech demokracie konstatovat, že představitelům naší země a „strážcům demokracie“ – až na čestné výjimky - chybí základní nepodmíněné demokratické reflexy.

         Nečekal jsem, že právě kolem dvacátého výročí svržení nedemokratického režimu si budu nucen klást tak zásadní otázku a konstatovat tak smutnou skutečnost.