Pakt 1998

    (Otištěno 2.3.2013 v MFD ve zkrácené verzi)

    V kampani před prezidentskými volbami se znova objevila tzv. „opoziční smlouva“ z roku 1998. Rád bych využil vyvolání jejího přízraku ke shrnutí argumentů, proč tento pakt o rozdělení moci a pozic ve státě těžce poškodil politickou morálku v zemi – morálku, která se dodnes nevzpamatovala.

    Ve volební kampani předcházející tomuto paktu vyhlásila ODS mobilizaci voličů proti levicovému nebezpečí údajně představovanému ČSSD.  Kampaň ODS lze shrnout následovně: Občané! Před branami našeho města je Zeman a jeho hordy, které chtějí uvrhnout  naše město možná až do předlistopadové éry. Semkněte se proto okolo Václava Klause a svými hlasy mu pomozte zachránit město!

    Kampaň měla nečekaný úspěch. ODS s více než 27 % podpory skončila jako druhá nejsilnější strana za ČSSD s 32 %. Levice však – k velkému překvapení – volby nevyhrála. ČSSD a komunisté získali pouze 98 mandátů. Ve standardní demokracii by vládu vytvořily ODS, US a KDU-ČSL disponující celkem 102 mandáty.

    Následující vývoj překvapil mnohé. Ačkoliv Zemanova ČSSD učinila US a KDU-ČSL vskutku velkorysou nabídku vládních křesel, US dodržela svůj slib z předvolební kampaně a účast ve vládě Miloše Zemana odmítla.

    A v tu chvíli vstoupila na scénu ODS, která využila svoji sílu získanou mobilizací proti Zemanovi k tomu, aby mu nejen otevřela brány města a dosadila ho na trůn, ale aby se dokonce stala jeho věrnou tělesnou stráží chránící jeho vládu a její program před jakýmkoliv ohrožením. ODS totiž umožnila odhlasování důvěry jeho vládě, aniž si vymohla od něho jakékoliv politické ústupky, jakékoliv promítnutí vlastního volebního programu do budoucí vládní agendy výměnou za poskytnou  podporu. Zároveň se zavázala, že nikdy nebude hlasovat pro vyslovení nedůvěry.  K tomu je třeba zdůraznit,  že i kdyby se ODS nezavázala nikdy nehlasovat pro vyslovení nedůvěry,  jednou odhlasovanou vládu ČSSD  nemohla ODS již nijak ovlivňovat či kontrolovat hrozbou svržení vlády v případě, že by ČSSD nějakým způsobem uzavřený pakt  porušila – k tomu je totiž zapotřebí nejméně 101 hlasů. Se svými 63 mandáty mohla tudíž jen bezmocně přihlížet vládnutí ČSSD a hladké realizaci jejích záměrů během následujících 4 let. Hlasy všech voličů ODS vyjadřujících podporu jejímu volebnímu programu byly tak vynulovány. Ve skutečnosti volili program a záměry ČSSD.

   Těžko nalézt na světě lidskou kulturu, ve které by takovéto jednání ODS nebylo označeno za zradu.

   Ale zradu na čem?

   Mnozí to tehdy považovali za zradu vedení ODS a jemu poslušných poslanců ODS na vlastních voličích, kteří uvěřili mobilizaci proti Zemanovi a svými hlasy podpořili program ODS, přičemž jejich hlasy byly použity na podporu programu ČSSD.

   Bohužel nemohu sdílet tento závěr .  Jednalo se totiž o mnohem větší zradu – o zradu na politickém systému parlamentní demokracie založeném na soutěži politických stran s různými programy, resp. o podkopání důvěry v tento systém.

   Ten totiž spočívá na důvěře občanů, že jejich hlas ve volbách na podporu nějakého směřování České republiky má nějakou váhu a že nebude zašantročen jako cár papíru a použit na podporu úplně jiného směřování České republiky.  A toto přesně se v období 1998 – 2002 stalo. Prudký pád volební účasti ve volbách do Sněmovny ze 74 % oprávněných voličů v r. 1998 na 58 % v r. 2002 je důkazem ztráty důvěry ve smysl účasti ve volbách. Tehdejší výskyt bilboardů vyzývající voliče „Volte ODS nebo ČSSD – však my se už nějak dohodneme“ dokumentoval hořkost mnohých občanů.

    Fakt, že ODS sice ztratila skoro třetinu svých voličů, ale vzhledem k razantnímu poklesu volební účasti to představovalo ztrátu pouze jedné desetiny poslaneckých mandátů (z 63 na 58), potvrdil faktickou beztrestnost takovéhoto chování pro danou stranu. Navíc vzestup mandátů pro KSČM způsobený nízkou účastí zajistil zvolení  zjevného architekta paktu 1998 za prezidenta ČR. 

    Je historickou ironií, že voliči ODS, které pakt ODS – ČSSD rozhořčil a proto během voleb v roce 2002 zůstali doma a nešli volit nějakou jinou alternativu, nakonec přispěli k tomu, že objekt jejich rozhořčení toto rozhořčení nijak nepocítil – spíše naopak. 

    Od paktu z 1998 nás sice dělí již patnáct let, ale neblahé důsledky jeho uskutečnění a hlavně jeho beztrestnosti ve vědomí lidí bezesporu trvají. A jsou dvojího druhu. Tím prvním důsledkem je snížená důvěra ve slogany politických stran a snížená ochota jít k volbám.  Tím druhým je naopak zvýšená chuť politických šíbrů předvolebním humbukem – využívajícím mimo jiné i nechuť k zavedeným stranám  -   se dostat k moci bez ohledu na míru prolhanosti a prázdnoty tohoto humbuku.  

    Zbývá ještě vyhodnotit účast tehdejšího předsedy ČSSD na celé záležitosti. Tvrdím, že samotná ochota z jeho strany nechat se dosadit k moci poslanci ODS nebyla ani v nejmenším zradou ani na ČSSD ani na politickém systému.  Bylo na voličích ODS, aby své straně pakt náležitě spočítali při příštích senátních a sněmovních volbách – to opravdu nebyla starost Miloše Zemana. Volby jsou bojem o vstupenku do vládní budovy.   Volební zisk ČSSD na tento vstup nestačil. Když mu ale ODS tento vstup nabídla na stříbrném podnose, pak by zradou na voličích ČSSD bylo jeho odmítnutí - s jedinou výjimkou, a to pokud by vlastní povaha tohoto daru a podmínky s ním spojené poškozovaly obecné zájmy země

    V tomto ohledu víme, že dar absolutní jistoty dalšího čtyřletého vládnutí garantovaná paktem nemohl než zvýšit korupční pokušení pro četné činitele ČSSD a tím i jejich partnery v podnikatelském světě, což rozhodně nebylo v zájmu naší země. To byla a je první škoda. Musíme ale realisticky konstatovat, že odmítnout takovouto vpravdě čertovskou nabídku ze strany ODS  by dokázal pouze morální obr, kterým Miloš Zeman rozhodně není - tak jako naprostá většina z nás.  Nehledě na to, že takové odmítnutí by se určitě setkalo s bouří nevole mezi poslanci a členy ČSSD a jejich voliči a bylo by navíc odsouzeno jako projev politické naivity i ve většině medií.

   Tu druhou škodu představují -pokud existují - veřejnosti neznámá mimosmluvní ujednání mezi oběma předsedy a stupeň jejich faktického sblížení během následujících čtyř let. Tím, že Miloš Zeman nahradí Václava Klause v roli prezidenta budeme mít brzy možnost zjistit, zda a v jaké míře tyto neblahé důsledky trvají v podobě politického ztotožnění obou politiků  ve dvou pro naší vlast  životně důležitých otázkách .  Řečeno schematicky:  Odcházející prezident ukazoval Evropské unii zamračenou a odsuzující tvář a naopak Rusku tvář vlídnou a chápající. Za druhé namísto toho, aby dal svoji osobu do služeb své funkce, učinil přesný opak – prezidentskou funkci dal plně do služeb své osoby a v prosazování svých názorů šel daleko za hranice Ústavy.  Pokud se nový prezident v obou směrech se svým předchůdcem  zásadně a viditelně nerozejde, pak budeme mít co do činění s pokračováním onoho neblahého paktu z roku  1998.