Počátek konce

      Otištěno 31.8.2010 v MFD     

       Na konci sedmdesátých let bylo zřejmé, že pokus o společenský pohyb

podniknutý Chartou 77 byl režimem úspěšně odražen. Přitom prostředky,

kterými se režim udržoval, byly jen stínem prostředků, kterými se v

padesátých letech etabloval. Žádné popravy a - téměř - žádné mučení.

Ztráta kvalifikovaného zaměstnání, zaražené vycházky za ostnaté dráty,

děti nepřijaté do školy, opakované zadržování na 48 hodin a v krajním

případě několik let vězení - směšné to věci v porovnání s hrůzami

padesátých let. Tehdy mi došlo, co dodnes nedošlo mnohým u nás a skoro

nikomu ze světa, který komunismus nepoznal. Účinnost represe není dána

pouze její objektivní drastičností. Účinnost je dána matematickým zlomkem

či poměrem, kde onu drastičnost je třeba porovnat, tj. dělit nadějí na to,

že odpor riskující represi povede alespoň k nějakému zlepšení, k nějakému

posunu, k menšímu útlaku. Pak teprve dostaneme představu o tom, jak

represe působila. Pokud je tedy naděje nulová, stačí hrozba represe lehké

jako pírko a přesto je její účinek je drtivý a donutí vás k poslušnosti. V

tom tkví tajemství stability totalitního režimu. Tehdy na konci

sedmdesátých let platilo, že čím více člověku záleželo na tom, co se děje

v jeho vlasti, tím silnější měl pocit, že je  -  parafrázuje slova

písně Karla Kryla  -  sevřen v ledovci jakési nelidské víry. A to do

ledovce táhnoucího se od Aše až po Čukotku. Čím více potřeboval naději,

tím se zdála nepatrnější.

         Vznikem Solidarity tento ledovec pukl. Během její následné aktivity, jejíž

délku snad nikdo nečekal, ten ledovec dokonce viditelně tál. Je pravda, že

opakované vlny mrazu z Kremlu opět led obnovily, ale bylo vidět, že led už

je jen na povrhu a že uvnitř je pohyb. To spolu s dalšími positivními

událostmi na počátku osmdesátých let vedlo k tomu, že beznaděj přestala

být něčím samozřejmým a naděje něčím bláznivým. Kdesi v dáli tunelu se

začalo mihotat světlo. Zbytek jsou již známe dějiny.