Podklad k televizní debatě Drahoš-Zeman

Heslo závěrečného boje: Obnovme spolu naší republiku!

Cílem debaty není v prvé řadě dosáhnout toho, aby K. byl svým voličům z prvního kola předveden jako v jejich očích rétoricky porazitelný, ale aby se u ostatních voličů D. předvedl, že se nedá K. nijak rozhodit a že přestavuje úplně jiný typ síly – sílu pevného charakteru a odpovědnosti a nikoliv pouhé nezřízené touhy po moci a nadání k pronášení slov, která již zítra nemusí nic znamenat, protože přeci jen blbec nemění názory.

Schopnost K. sypat ze sebe plytké bonmoty, které mohou být v naprostém rozporu s předchozím bonmotem, citovat různé výroky rozmanitých autorů, apelovat na horší stránky posluchačů a blahosklonná řeč těla mu vytvořila renomé těžko zdolatelného protihráče. Ve skutečnosti se během pěti let nikdy nesetkal s žádným oponentem tváří v tvář – bez ochranky, bez davu svých příznivců – v situaci, kdy by musel odpovídat na kritiku přímo v reálném čase a nemohl reagovat po svém mluvčím nějakou často urážlivou replikou.

K. se bude snažit zpochybňovat kvalifikaci D. k výkonu funkce poukazem na:

1. Nedostatek politických zkušeností (Marťan)
2. Postoje k migraci
3. Elitářství, nedůvěru v moudrost voličů rozhodovat v referendu

Na začátku první a možná i druhé debaty je třeba říci: Já jsem se debaty s vámi nedoprošoval – já jsem vás vyzval. To je podstatný rozdíl, který jste – natolik jste inteligentní – záměrně přehlédl a odpověděl jste mi jako nějaký monarcha odpovídající poddanému. Jste prezident demokratického státu, kterému jsme povinni vzdávat patřičnou protokolární úctu. Jste ale zároveň kandidát na prezidenta stejně jako já, takže vztah mezi námi musí být „já pán, vy pán“.

1. To je mi často vyčítáno a na to jsem již mnohokrát odpověděl. Politika není nic jiného než střetávání lidí bojujících za různé zájmy a to v ideálním případě podle určitých pravidel. V demokracii ta pravidla určuje ústava, listina našich práv a mnoho dalších zákonů a různých jednacích řádů. Ale pořád se jedná o střety různých lidských zájmů. Je mi 68 a mám – kromě školy života, kterým prošli všichni moji vrstevníci- i 8 let v čele 8000-ové instituce, kde jsem musel vskutku moderovat střety mnoha zájmů uvnitř a naopak směrem ven odrážet útoky na akademii nebo naopak prosazovat její zájmy vůči politikům.  A navíc jsem již skoro rok kandidátem na prezidenta, což znamená být neustále politikem každý den.  Takže ta výtka je lichá. Navíc moje kariéra chemika znamená, že jsem byl nucen mít v úctě fakta, tj. jak něco ve skutečnosti je a nevěřit mýtům a jedna paní povídala nebo dala na internet. Pokud se totiž v chemii neřídíte fakty, pak vám hrozí výbuch!

Ale teď bych rád chtěl říci to hlavní o tomto argumentu mé nekvalifikovanosti. Ten se zřejmě opírá o názor, že politika je nějaký tajuplný svět nad námi, a politici jsou lidé zvláštního ražení, kteří jsou zasvěceni do tajuplných obřadů nepochopitelných nám obyčejným smrtelníkům, a proto jen oni mohou kandidovat na prezidenta. Sleduji politiku dost dlouho na to, abych takovémuto mýtu uvěřil. Co ale navíc u politiků pozoruji je jev, který se vyskytuje u lidí snad všech povolání – nemoci z povolání. A u politiků pozoruji tento jev také. Nemocí z povolání začnou trpět ve chvíli, kdy začnou chtít zůstat u moci za každou cenu pořád i tehdy, kdy by měli odejít na odpočinek.. 

Prohlásil jste se za eurofederalistu, tj. někoho, kdo sní o Spojených státech evropských. To já považuji za něco nereálného a navíc ve vašem případě za pouhou pózu. Ve skutečnosti jste důvěru v soužití zvaném EU v praxi jenom napadal. Mluvil jste o diktátu EU tam, kde se jednalo o potřebu společného postupu vůči ruské agresi, který by pro nás oběti obdobné agrese z roku 1968, měl být našim samozřejmým národním zájmem. Přitom nám za odmítnutí takového postupu nehrozilo vůbec nic! Jindy jste zase použil zcela nemístný bonmot, že se EU místo terorismu zabývá náplněmi do tiskáren. Za prvé státy unie – včetně našeho státu – se terorismem zabývají. Za druhé proč by měl terorismus donutit členské státy přestat se zabývat ochranou lidského zdraví, pod nějž problematika náplní do počítačových tiskáren patří. Proč jste si nezjistil tyto elementární skutečnosti od svých poradců dříve než jste pronesl tento bonmot.

2. Kvóty nejsou řešením – řešením je jedině ochrana vnějších hranic EU. To je především úkolem těch států, jejichž hranice je zároveň hranicí EU. A je v našem bytostném zájmu těmto státům v takovém úsilí všemožně pomáhat – finančně i lidskými zdroji. A samozřejmě žádat totéž i od všech ostatních členů EU, kteří nejsou bezprostředně, jak se říká, na ráně.

Pro mne je samozřejmé, že naše kapacita i co se týče i azylu pro uprchlíky – nemluvím zde o ekonomických migrantech – je omezená a je naším právem o tomto limitu rozhodnout v klidně vedené demokratické debatě bez nálepkování.

(Ani naše smluvní závazky ve věci azylu nemohou po nás chtít nemožné. Nemohou znamenat, že práva uprchlíku mají přednost před právy domácích obyvatel)

Fakta rovněž ukazují mimo pochybnost, že mnohé rysy praktikovaného islámu – mám na mysli významné větve dominující v mnoha muslimských státech – jsou neslučitelné se základními hodnotami naší ústavy, resp. Listiny práv a svobod. (svobodu víry a rovností žen). A to jsou hodnoty, které je povinen náš stát hájit. Je zcela legitimní rozhodnout, že není žádoucí umožnit prostřednictvím migrace, resp. trvalého pobytu uprchlíků vznik početné skupiny vyznávající jako závazné normy ohrožující naší svobodu a rovnost!

3. Referendum v roce 2004 bylo jedinečné v tom, že splňovalo základní požadavek – aby bylo jasné, co obě alternativy předložené v referendu znamenají. Více než čtyřicet let života ve sféře východu bylo v živé paměti na straně jedné a svoboda a prosperita v EU na straně druhé byly naprosto zřejmé. A především období přípravy na vstup trvalo skoro deset let (Žádost o vstup podala ČR v 1996). Lepší úroveň informovanosti voličů už nebylo možno dosáhnout.

Žádná z těchto podmínek by nebyla splněna při referendu o setrvání v EU bez toho, že by zde několik let probíhala informační kampaň o tom, co nám členství přináší a jak naše součastné spolužití s 28 ostatními členy skutečně probíhá. Zastánci vystoupení by museli patřičně věrohodně objasnit, jak bychom se vyrovnali s faktem, že těch 28 států náhle mávnutím kouzelného proutku nezmizí a že se bude muset s nimi i nadále střetávat při prosazování našich zájmů. A to nemluvím o váze naší 10 milionové země např. při ochraně našeho know-how v obrovské Číně. Tedy vykreslit na realitě založený obraz budoucího postavení naší země po vystoupení.

Možná konstatování

Mezi našimi občany žijícími v institucích EU jste totálně prohrál. Hlasovalo  86 % z více než tisíce našich lidí, a to jsou lidé, kteří opravdu vědí, která v Evropě bije a jak doopravdy se v EU rozhoduje na rozdíl od mýtů, které u nás podporují mnozí politici a dokonce i někteří dnes už bývalí kandidáti na prezidenta. Tam jste dostal 4,5 %.  Vydával jste se dokonce za eurofederalistu, tj. za zastánce Spojených států evropských,  což já považuji za naprosto nerealistický postoj, ale fakticky jste naše členství v EU zpochybňoval svými výpady na údajný diktát EU, na údajně nesmyslné regulace, na sankce vůči agresivnímu Rusku, které se vůči sousedům chová stejně jako vůči nám v roce 1968.

Metodika přednesu a řeči těla:

Vyhnout se dojmu úporného přednesu něčeho nacvičeného.