Pohled zpět k listopadové revoluci.

Otištěno v LN 15.11.2019

Dnes již jen polovina lidí, které potkáváme, zažila dobu, kdy se učitelky oslovovali výrazem „souško učitelko“. A jen snad třetina si je schopna vybavit životní pocity tehdejších dospělých. Ty nebyly formovány pouze okamžitou situací koncem osmdesátých let, ale i tehdy již padesátiletým trváním stavu, kdy příkaz dne byl držet „hubu a krok!“.  Skepse, cynismus a beznaděj se zdály být příkazem rozumu.  Komunistické impérium disponovalo miliony vojáků, policistů, milicionářů a donašečů. Kdo si mohl myslet, že se takové síle je možno postavit.  K tomu toto impérium disponovalo monopolem na propagandu a informace zcela nepředstavitelným pro dnešní generaci internetu, facebooku a kdoví čeho.  A konečně zde byl fakt, že ekonomická situace rozhodně nebyla taková, aby vedla k čirého masovému zoufalství, které v historii někdy hnalo lidi do vzpour proti zdánlivě nepřemožitelným silám Tak rychlý pád režimu u nás i jinde proto čekala jen nepatrná menšina. Byl to šok pro celý svět. Svět dostal lekci, že i zdánlivě beznadějná situace – desítky let trvající nadvláda moci ustavené masovými vraždami a udržované terorem - se může, proti všem rozumným předpokladům, rozplynout jako dým.

A přes tuto senzačnost je nepochybné, že jak budou léta plynout, pro čím dál větší počet našich občanů budou události pádu komunistického režimu a euforie prvních let pouhý – řečeno slovy slavného básníka - „pradávných bojů hluk“. Nic jim to říkat nebude.

To samozřejmě bude jednou platit i o dnešních zápasech, jakkoliv je mnozí z nás  - včetně autora tohoto článku – prožíváme velmi intenzivně.

Je-li tomu tak, k čemu pak je lidské usilování a statečnost v boji se zlem, když po pár desítkách let se na to zapomene. K čemu tedy byla ta strašná zkušenost s totalitním režimem? Jenom k oslavám jeho konce, jejichž srozumitelnost a tedy smysl vybledne během pár desetiletí? K připomínání osudů obětí režimu a stavbě pomníků?

Odpověď na tuto otázku je jednoduchá.  Naším úkolem bylo využít onu zkušenost k tomu, abychom utvrdili sami sebe v posvátné úctě k určitým institucím a pravidlům.

V čem spočívala zkušenost s totalitním režimem a co bychom měli mít v posvátné úctě?

Za prvé důležitost možnosti, aby jeden člověk mohl druhému říkat, co si myslí o situaci a o chování druhých lidí včetně lidí mocných beze strachu ze ztráty svobody nebo života. Sdílet s jinými lidmi svoji představu o tom, co je rozumné, dobré a spravedlivé je základní smysl lidského života!

Za druhé důležitost možnosti zbavit lidi vlády, když se chovají špatně bez toho, že by člověk musel riskovat svojí existenci. Nenásilná výměna vládnoucích je podmínkou pro to, aby se lidská energie mohla plně věnovat zlepšování životních podmínek.

Za třetí aby se „malý“ člověk, tj. člověk bez velkého majetku,  bez známostí na „vysokých místech“ mohl dovolat spravedlnosti proti „velkým“ lidem, tj. lidem bohatým, nebo v mocenských pozicích či s konekcemi na takové lidi.

Za čtvrté, aby se mocipáni báli porušit morálku a zákon – Ústavu ČR především!

Jak se v uplynulých třiceti letech podařilo tyto věci zajišťovat?

Tu první a druhou možnost se podařilo zajistit na 100 %.  Máme svobodu projevu a volby jsou skutečně svobodné. Pokud se výsledky voleb někomu nelíbí, pak to může – zcela právem – vyčítat voličům. Zda bude možno kritizovat voliče, dnešní vládce, bez vážného ohrožení - to bude hlavním kritériem toho, zda máme skutečnou svobodu projevu. Zda svoboda projevu není ohrožena  „zdola“. Test zatím nenastal, neboť politici se kritizovat voliče bojí. V tomto ohledu jsem optimista a jsem přesvědčen, že se nemusí bát.

U té třetí věci jsme do značné míry selhali. Že prezident může zcela bez omezení pomlouvat řadové občany nebo že lidé mohli kvůli nepatrným dluhům přijít v exekucích o velké majetky je hanba. Rovněž vleklé soudy jsou trvalou vadou našeho státu.

V té čtvrté záležitosti jsme bohužel také selhali. Není to však jen vina těch mocipánů, kteří porušují dobré mravy a z naší ústavy si nic nedělají. Je to vina i těch z nás voličů, kterým to nevadí a dané mocipány podporují.

Jaký je závěr mého článku? Jsem nesmírně rád za listopad 89, neboť díky němu máme skutečnou demokracii. S výjimkou let 1918 -1938 jsme předtím mohli pouze naříkat na to, jak nás „oni“ utlačují. Nádhera – bez ironie – dnešní demokracie je v tom, že si my voliči můžeme ztěžovat pouze jeden na druhého. Dělejme to s gustem a tato svoboda ovlivňovat podobu vlády nad našimi osudy, o které se tisíce let lidé neodvažovali ani snít, nám zůstane zachována!