Potřebujeme prezidenta?

Publikováno v MFD 14.11.2013 ve zkrácené podobě pod názvem Snění o prezidentovi

V poslední době se hodně diskutuje o tom, jak by měl prezident vykonávat svoji funkci a zda by nebylo vhodné mnohem podrobněji v ústavě popsat co může a co nemůže, co musí a co nemusí. Myslím si, že je třeba problém uchopit z gruntu a položit si otázku, proč vůbec nějakého prezidenta potřebujeme. Odpověď dostaneme, pokud si položíme ještě původnější otázku , a sice jaké role podstatné pro demokratický stát zůstávají stále ještě neobsazeny poté, co jsou již vykresleny a přiděleny role zákonodárné, výkonné a soudní nezbytné pro správu republiky. (Seznam požadavků na ideálního prezidenta musí nutně vyplývat z odpovědi na otázku, proč vůbec prezidenta potřebujeme).

Vidím dvě nezastupitelné role:

1.      Být tváří státu vůči ostatním zemím

2.      Být generátorem státotvornosti dovnitř

Nejsme ve světě sami – ač někteří lidé u nás mluví, jakoby tomu tak bylo. Potřebujeme proto z našeho středu vybrat někoho, kdo bude naší tváří směrem k druhým lidem, k druhým zemím.  Tou tváří nemůže z podstaty věci být nějaká instituce – musí to být konkrétní člověk. Teoreticky by to mohl být nějaký vysoký funkcionář zákonodárné, výkonné nebo soudní moci. V praxi to ale dost dobře nejde. Pracovní náplň všech v úvahu připadajících funkcionářů je taková, že nejen z časových důvodů by se nemohli věnovat této své roli s plným nasazením. Míra jejich zapojení do  – často velmi aktuálně politických – věcí a sporů by nutně podstatně ovlivnila jejich autoritu v očích lidí, před kterými by nás měli reprezentovat. Nebyli by prostě vnímáni jako zástupci celého státu, celé země, nýbrž jen nějaké frakce, nějakého dílčího zájmu.

Toto je první úkol, který volá po vzniku funkce, která postaví jeho nositele mimo každodenní politický či jiný státní provoz. Na druhé straně jeho role být tváří státu navenek vyžaduje schopnost tlumočit v zahraničí politiku své vlasti co možná nejvěrněji a – nejobratněji.  Musí tedy mít politický cit a vědět, která ve světě bije.  

Potřeba toho druhé poslání – být generátorem státotvornosti – vyplyne z logické úvahy o státě svobodných lidí.

Smyslem státu je udržovat řád, lépe řečeno, být řádem, který lidem umožní nejen na daném území žít v míru, ale rovněž vstupovat do nejrůznějších forem vzájemné spolupráce, které činí jejich život neskonale bohatší – a to nejen v ekonomickém smyslu – než by tomu bylo v divočině. A v neposlední řadě jim umožní být aktérem na mezinárodní scéně vůči ostatnímu světu.

Nutnou podmínkou k existenci státu a k naplnění jeho účelu je, že rozhodující většina lidí se podrobí jeho rozhodnutím „bez boje“. I těm rozhodnutím, kterém se jím nelíbí. Tuto vlastnost je vhodné nazvat „státotvornost“. Míra státotvornosti je tedy rovna míře, ve které jsou občané při prosazování svých představ o věcech veřejných ochotni respektovat rámec daných pravidel i navzdory tomu, že v nějakém okamžiku vítězí odlišné představy. 

Ve svobodném demokratickém státě má státotvornost podobu ochoty lidí podrobit se i té konkrétní politické moci, kterou si nezvolili.

Aktivní účast občanů na rozhodování o směřování státu a správě veřejných věcí je určujícím znakem svobodné společnosti a úkolem svobodného státu/řádu je poskytnout této aktivitě účinnost. Skutečně svobodný politický život však nevyhnutelně sebou přináší politické střety, stranictví a sváry mezi různými skupinami občanů. Ty mohou eskalovat – a často se tak děje - do vzájemné nevraživosti až nenávisti, k používání hanebných způsobů politického boje. Tyto jevy mohou podlamovat akceschopnost státu při plnění jeho základních úkolů a tak podlamovat i legitimitu demokratického zřízení a posilovat extrémistické síly. Historie zná případy, kdy tyto extremistické síly nakonec formálně demokratickou cestou svobodnou demokracii zlikvidovaly a nastolily vládu násilí.  Všechny tyto jevy ohrožují existenci svobodné společnosti/státu.

Je zde naléhavá potřeba jim průběžně čelit. Je třeba proti nim postavit náležitě těžkou protiváhu.

A tou nemůže být nikdo jiný než prezident státu stojící mimo politické sváry a v tomto smyslu nadstranický.

 Tuto roli může ale účinně hrát pouze za určitých podmínek.

Tou první a nutnou je přeskupení pravomocí ústavních orgánů tak, aby plně odrážely jeho výše uvedené poslání. Slabé až nulové pravomoci zasahovat do politických soubojů nebo do výkonu pravomocí institucí státu v klidných dobách, kdy přes razantní politické projevy jsou instituce státu funkční Rostoucí pravomoci s rostoucím počtem či rozsahem krizí či ochromováním institucí státu a kvazi-diktátorskými pravomocemi v okamžiku celkového ochromení některého z pilířů moci.

Řešením nemůže být jednoduché osekání a podrobné definování prezidentových pravomocí. Stačí totiž malé zamyšlení, abychom nahlédli, že čím více bude ústava obsahovat omezení svého zneužití prezidentem, resp. čím jednoznačněji budou určité věci formulovány, tím menší váhu bude postava prezidenta mít v hašení politických požárů, popř. přivádění politiků k odpovědnosti.

Příkladem může být pravomoc jmenovat předsedu vlády. Současná ústava nestanoví žádnou lhůtu, dokdy má prezident jmenovat nového premiéra – ať již po právě proběhnuvších volbách, popř. po porážce vlády ve Sněmovně. Někteří pozorovatelé již vyslovili obavu, že tedy nic nebrání prezidentu ponechat u moci starou vládu v demisi i po volbách do Poslanecké sněmovny po celé další čtyři roky. To by znamenalo ignorovat výsledek voleb, učinit tedy volby zcela neúčinnými. Jednalo by se tak o protidemokratický státní převrat za použití nulového násilí – dokonce s vydáním nulové fyzické energie. Možná by se dokonce našli i právníci, kteří by vyslovili „právní názor“, že je to v souladu s ústavou.

Jako jediná hráz proti takovému jednání nějakého prezidenta se navrhuje stanovit lhůtu, dokdy musí prezident nového premiéra jmenovat po pádu vlády, resp. po její demisi.

To ale znamená, že bude muset jmenovat premiéra i v situaci, kdy třeba ještě nebude existovat žádná dohoda politických stran o většině – bude tedy muset jednat zcela nesmyslně!

Správné řešení je naopak dát v prvním sledu pravomoc Sněmovně zvolit premiéra a to do určité lhůty po jejím prvním zasedání po volbách, popř. po demisi vlády s tím, že pokud to Sněmovna neučiní, jmenuje vládu prezident a tato vláda bude moci vládnout bez důvěry Sněmovny až do doby, kdy bude Sněmovna schopna zvolit premiéra. Pokud se tak do určité lhůty nestane, prezident by již od následujícího dne získal právo rozpustit Sněmovnu a vyhlásit nové volby. Jen tak bude existovat alespoň možnost, že Sněmovnu přivede k rozumu a odpovědnému jednání.

Dalším příkladem správného řešení problému funkčnosti Ústavního soudu v případě, že prezident nebude ochoten předložit Senátu do určité lhůty po uvolnění příslušného místa přijatelné kandidáty do Ústavního soudu, je dát možnost samotnému Senátu jmenovat/volit – na návrh svého předsedy – ústavní soudce a to opět do další určité lhůty po uvolnění příslušného místa. Pokud tak Senát neučiní, přechází právo na prezidenta a to bez souhlasu Senátu.

Co se týče jmenování velvyslanců, je třeba vyjít z toho, že zahraniční politika musí být výsadní věcí vlády vzešlé z vůle Sněmovny. Jinak by zahraniční politika státu neodrážela rozložení politických sil ve státě a lid by tak byl zbaven možnosti ve volbách do Sněmovny rozhodovat o zahraniční politice. Proto je třeba podepisování pověřovacích (jmenovacích) listin velvyslanců prezidentovi buď odejmout zcela, nebo ponechat jen po určitou dobu od návrhu vlády, pak by pravomoc měla přejít na předsedu Sněmovny. Rovněž rozhodnutí vlády o odvolání velvyslanců realizuje po určité lhůtě nečinnosti prezidenta předseda Sněmovny. Obdobnou změnu  je nutno provést u ratifikaci zahraničních smluv – které musí schválit obě komory Parlamentu - kde by pravomoc po uplynutí určité doby nečinnosti prezidenta získal i předseda Senátu.

Na druhé straně musí být zajištěno, že vláda je v otázkách zahraniční politiky plně funkční a neponechává díky vnitřnímu rozvratu místa velvyslanců neobsazena. Tento problém lze opět řešit obdobně: po určité lhůtě nečinnosti přejde pravomoc vybrat a jmenovat velvyslance do rukou prezidenta.

Nejtvrdším oříškem je otázka pravomoci jmenovat členy Bankovní rady. Důvod, proč byla tato pravomoc autory ústavy svěřena výlučně do rukou prezidenta, byla snaha učinit ČNB zcela nezávislou na politické sféře, tj. co nejvíce chránit stabilitu měny před pokušením politiků před volbami pumpovat do hospodářství levné peníze k vytvoření zdánlivé prosperity s tím, že účet v podobě rozjeté inflace a následné měnové restrikce se dostaví až po volbách, kdy viníci tohoto podvodu jsou již pevně v sedle. Kdo jmenuje Bankovní radu, ten ji ovlivňuje – ať již výběrem lidí nebo skrze jejich závislost na možnosti opakování jejich jmenování.

V tomto směru nevidím žádnou lepší možnost než ponechat tuto pravomoc v rukou prezidenta.

A tím se již nemůžeme vyhnout otázce, jaký člověk by se měl v ideálním případě stát prezidentem. Na tuto otázku vzhledem závažnosti role prezidenta je třeba odpovědět bez servítků:

1. Měl by to být člověk, který bude považovat své zvolení prezidentem jako poslání sloužit státu a jeho ústavě, tj. všem občanům bez rozdílu, a nikoliv jako odměnu za svoji dosavadní práci či námahu během volební kampaně!
2. Měl by to být člověk schopný dát svojí osobnost beze zbytku do služby své funkci a odolat beze zbytku pokušení dát svojí funkci do služby své osobnosti!
3. Měl by to být člověk, který si je jasně vědom, na čí straně v konfliktech tohoto světa má naše vlast stát! A v případě zásadního konfliktu s vládnoucí politickou reprezentací v tomto ohledu schopný bez váhání rezignovat na svoji funkci!

Jak nepřímá tak i přímá volba prezidenta se z hlediska těchto požadavků neosvědčila. Nicméně jsem přesvědčen, že v případě nepřímé volby je šance zvolení osoby, která se bude těmto požadavkům blížit, přeci jenom vyšší.

A pokud se prezidentem přeci jen stane osoba nehodná? Při výše uvedeném přeskupení pravomocí bude Parlamentu i vládě pomáhat k rozumu právě strach z toho, co by prezident učinil, kdyby se politická scéna rozložila.

A co se týče nebezpečí, že do Bankovní rady by „nehodný“ prezident jmenoval velmi pochybné existence? Tak tohle riziko pomine teprve přijetím eura.