Poučení pro zakladatele nových stran

Co si vzít jako poučení z devadesátých let pro ty, kteří by chtěli dnes založit novou politickou stranu.

Strávil jsem v politice osm let. Je na čase shrnout zkušenosti – nikoliv z důvodů uchování paměti, ale pro zdůvodnění úkolu pro budoucnost. Úkol je mi jasný – potřebujeme založit politickou stranu! Dlužím ale zdůvodnění takového záměru, když dnes máme těch stran několik desítek.

Zde je:

Současné politické strany – bez rozdílu deklarovaného zaměření – působí rozkladně vůči

1. Ústavnímu systému
2. Integritě veřejných institucí a
3. Důvěryhodnosti politického systému v pohledu občanů

Rozkladnost vůči ústavnímu systému je dána způsobem, jakým se uvnitř stran tvoří politická vůle v období mezi volbami. Rozhodující moc uvnitř stran určující jejich výkon moci není vesměs v rukou osob, které mají ústavní mandát, tj. poslanců zvolených do role zástupců lidu v ústavních orgánech. Tato moc je v rukou různých uskupení vzešlých z vnitrostranických voleb. Jednotliví poslanci a ministři jsou tak považováni za nástroje/agenty těchto stranických těles, a nikoliv za agenty svých voličů.

            Tato zvyklost vytvořila stav, kdy členové stran získávají postavení mocensky výrazně nadřazené ostatním občanům, aniž jsou zároveň před občany individuálně identifikovatelní a za svá hlasování uvnitř stran odpovědní. Členové stran se stávají podílníky na moci a vlivu ve státě, aniž je jejich zacházení s tímto podílem pod jakoukoliv veřejnou kontrolou.

            Narušení integrity ústavního systému tímto masivním přesunem moci k osobám bez ústavního mandátu není bohužel jediným důsledkem fungování současných politických stran.

            Druhým důsledkem je vznik hodnotového systému či mentality uvnitř jednotlivých stran, které špatné lidské sklony posilují, a naopak lepší vlastnosti potlačují. Je to způsobeno tím, že velikost moci a vlivu jednotlivého člena strany ve státě, a tudíž i ve společnosti závisí na následujících skutečnostech:

1. volebním výsledku strany
2. na jeho postavení v mocenské hierarchii strany
3. na vzájemné loajalitě a podpoře jednotlivých členů

Volební výsledek strany je jediným z těchto tří faktorů, u kterého hraje nějakou roli úsudek a vůle ostatních občanů – nečlenů strany. K tomuto vstupu ostatních občanů do hry dochází však pouze jednou za několik let a tento jejich vliv je eliminován ihned po uzavření volebních místností. Samotná intervence voličů se týká výlučně kandidátů, a nikoliv jim neznámých členů strany.

            Postavení v mocenské hierarchii strany je určováno schopností dotyčného získat podporu vybraných členů strany/delegátů, kteří zase sami museli získat podporu delegátů nižšího stupně. Každý člen strany, který byl někdy takovým delegátem na určitém stupni by mohl vyprávět dlouhé příběhy o zákulisních jednáních a obchodech s hlasy, které jsou nezbytnou podmínkou ke zvolení do různých orgánů, popř. do delegace na konference vyššího stupně. Na zcela stejných principech je postaven boj o umístění na kandidátce. Je nasnadě, že jsou to spíše horší lidské vlastnosti, které v takovém zápase otevírají cestu k úspěchu. Situace z hlediska výběru delegátů není v principu lepší ani v základních organizacích politických stran, kde už nehlasují nějací delegáti, ale přímo řadoví členové strany. Je totiž zcela zákonité, že na schůzích těchto základních organizací mají nejlepší docházku jednak lidé, jejichž rodinný nebo profesionální život nebývá příliš úspěšný a kteří mají v důsledku toho potřebu neúspěchu v normálním životě kompenzovat stranickou horlivostí. Strana se pro tyto jedince stává náhradním světem, náhradním společenstvím. A pak jsou tam lidé, pro něž je politika cestou k moci, k lukrativním pozicím či zakázkám. Vliv těchto lidských typů na výběr delegátů a kandidátů do voleb bývá z těchto důvodů mnohem větší, než by odpovídalo jejich podílu na členských počtech.

            Čím automatičtější a bezvýhradnější je vzájemná loajalita a podpora členů strany, tím privilegovanější je postavení jednotlivého člena strany vůči ostatní společnosti, neboť se mu při jeho společenské, profesní, popř. i komerční kariéře dostává vždy podpory a výhody  vůči lidem, kteří k jeho straně nepatří. Tyto hmatatelné plody vzájemné loajality zpětně utvrzují v členech strany přesvědčení o samozřejmosti tohoto principu. Zároveň se očekává, že každý, kdo od strany něco dostal (funkci ve státě, místo na kandidátce, zakázku…) se cítí straně zavázán a bude k ní dvojnásob loajální. Konečným produktem této zpětné vazby je vznik mentality tlupy, kde loajalita k tlupě je nadřazena loajalitě vůči státu, volebnímu programu i vůči dobrým mravům. Tato mentalita má určující dopad na dva děje, které definují charakter dané strany: způsob boje o postavení uvnitř mocenské hierarchie strany (tj. i o umístění na kandidátkách) a chování strany ve volební kampani, neboť významně posiluje šance na vítězství těch, kdož uvedenou mentalitu přijali a jsou ochotni zachovávat pravidlo omerty o politické a ekonomické korupci svých „soustraníků“ a zároveň slibovat nemožné voličům. Naproti tomu  šance těch, kteří ji nepřijímají a nejsou ochotni porušovat dobré mravy v zájmu úspěchu svého nebo své strany, se zmenšují.

            Ve státě, ve kterém jsou vlivné strany tohoto typu, příslušnost k nim velmi pomáhá na cestě k funkcím a veřejným zakázkám. Proti přijetí příslušníka strany X do nějaké funkce nebo přidělení zakázky budou ostatní strany protestovat nanejvýš v případě, kdy se budou domnívat, že tentokrát byli na řadě jejich členové. V míře, v jaké uvnitř stran existují frakce, uplatňuje se uvedený princip analogicky. Tím dochází k narušení integrity veřejných institucí včetně vlády i zastupitelských sborů v tom smyslu, že ministři a poslanci považují za samozřejmost, že musí být v první řadě loajální ke straně a jejím „tlupoidním“ zájmům. Loajalita ke státu a jeho dlouhodobým zájmům a volebním slibům se nutně dostává do pozadí.

            Nevyhnutelný důsledkem takového stavu je šíření názoru, že politika je svinstvo a ztráta důvěryhodnosti politického systému v očích občanů.

            K dovršení všeho nápravu tohoto stavu nelze čekat od voleb, resp. voličů – spíše opak je pravdou. Zaprvé platí, že spousta lidí, kteří jsou s tímto stavem nespokojeni, reaguje tím, že se voleb prostě neúčastní, než aby vyjádřila svým hlasem podporu stranám relativně méně deformovaným. Za druhé zkušenost ukazuje, že pokud se slušnější lidé uvnitř nějaké strany postaví korupci na odpor a dojde ke střetu, část jejích příznivců s nelibostí ponese, že „oni se tam perou“ a od strany se odvrátí. Nastává pád volebních preferencí. Platí následující:

1. společné zakrývání korupce = stálé preference
2. boj s korupcí uvnitř strany = pád preferencí

V naší zemi došlo v roce 1997 dokonce k tomu, že fanatičtí přívrženci jisté strany napadli ústavní činitele-ministry této strany za to, že se odvážili vyzvat předsedu vlastní strany k odstoupení z důvodu porušení zákonů. Tato událost ukázala, že věrnost náčelníkovi je značnou částí veřejnosti stále nadřazována nad věrnost zákonům země i dobrým mravům. Vyzvaný předseda neodstoupil a volební preference dotyčné strany se po krátkodobém otřesu vrátily na původní úroveň. To byl velmi neblahý signál pro všechny politické strany: pokud se na vás prozradí nějaká nepravost, běda, kdybyste připustily, že je to opravdu nepravost. Držte linii, že se vlastně nic nestalo, a preference se udrží.

A to nebyla jediná neblahá lekce udělená politickým stranám. V kampani před předčasnými volbami v červnu 1998 strana ODS vyzývala ke všeobecné mobilizaci proti ČSSD vedené jejím předsedou Zemanem. Možné vítězství Zemana bylo dramaticky líčeno jako hrozba návratu před listopad 1989! ODS v podstatě hlásala: „Zeman před branami. Pojďte s předsedou Klausem na hradby hájit naše město.!“

A občané ve velkém počtu na ty hradby přišli a ODS získala 27.7 %, tj. pouze o necelé 2 % méně než v 1996 při prakticky stejné volební účasti.

A to není vše. Do voleb šla i strana zvaná Unie svobody. Tu vytvořili bývalí politici ODS, kteří se nesmířili s její neochotou postavit se čelem ke korupci ve vlastních řadách. Ta obdržela pouhých 8.6 %, a to ještě díky tomu, že k ní přešla většina bývalých voličů ODA, která se tehdy voleb nezúčastnila. US též před volbami deklarovala nebezpečnost tehdejší sociální demokracie, jejíž předseda Zeman mluvil v kampani často jako bolševik. US v kampani předem odmítla možnost, že by vstoupila do vlády s ČSSD.

A co bylo pro další směřování země rozhodující: Celkem měly tři strany ODS, US, KDU-ČSL dohromady 102 poslanců. KDU-ČSL zaznamenala historicky nejvyšší volební zisk – 9%.

Pokud by všechny tyto tři politické strany existovaly kvůli tomu, aby prosazovaly určitou politiku, pak by nic nebránilo tomu vytvořit vládnoucí koalici se shodným programem jako tomu bylo v roce 1996 – tentokrát bez nutnosti jakýchkoliv ústupků vůči ČSSD. Předčasné volby vyvolané Zemanem by tak skončily jeho porážkou – zmenšením jeho vlivu.

Nejprve se vskutku zdálo, že Zeman se k moci nedostane. Zeman zahájil jednání s cílem vytvořit vládu spolu s US a KDU-ČSL. Programově pružná KDU-ČSL byla ochotná. Stala se však neočekávaná věc. Ačkoliv Zeman nabídl US čtyři ministerské posty, US dodržela svůj předvolební slib a vstup do vlády odmítla.

            Zdálo se, že splněním volebního slibu ze strany US se podaří zabránit nástupu Zemana k moci a otevře cestu k tomu, aby VK sestavil vládu pravého středu- ODS,US, KDU-ČSL. A VK se vskutku ujal iniciativy, ale ne, aby splnil svůj volební slib a zúročil výsledek mobilizace a Zemanovi zabránil uchopit moc, nýbrž aby Zemanovi cestu k moci otevřel! Výměnou za určité posty pro členy ODS v Poslanecké sněmovně a různých státních podnicích se zavázal nejen umožnit vyslovení důvěry pro Zemanovu vládu odchodem poslanců ODS ze sněmovny, ale též k tomu, že se nikdy nepřipojí k hlasování o nedůvěře. Jinými slovy: ten, který svolával lid na hradby, aby bránili město proti Zemanovi, nyní nejenže mu brány otevřel a doprovodil ho na trůn, ale zavázal se dokonce k tomu, že bude Zemanovi sloužit jako tělesná stráž!

Jakmile byla Zemanova vláda v sedle, měla dvě absolutní jistoty:

1. Bude u moci čtyři roky bez ohledu na to, jak se budou její členové chovat
2. S pomocí komunistů a KDÚ-ČSL prosadí všechny zákony, které bude chtít

Takže shrnuto: ODS, resp. VK, použil hlasy voličů získaných mobilizací proti politice ČSSD k tomu, aby celé volební období umožnil prosazování této politiky. Tomu se říká dokonalá zrada voličů. Jako třešnička na dortu byl i název, který tomuto mocenskému paktu daly obě strany: opoziční smlouva. Aby tento název odpovídal obsahu, pak by muselo jednat buď o smlouvu opozičních stran/sil, nebo alespoň o nějakém slibu opoziční strany svým voličům/občanům. V tomto případě se ale jednalo o závazek vládnoucí straně, že se žádná opozice konat nebude.

A jaké to mělo pro ODS důsledky v následujících volbách? No, mělo. Počet voličů klesl 1 656 011 na 1 166 975, tedy o 489 036.

Hlasy ale překvapivě ztratila i ČSSD, která se ale žádné zrady na svých voličích nedopustila – klesla z 1 928 660 na 1 440 279, tedy o 488 381. Tedy prakticky o stejný počet jako ODS.

Co bylo bezprostřední ranou demokracii, kterou zrada ODS způsobila, byl masivní pokles volební účasti: ze 74 % v roce 1998 na 58% v roce 2002! Zároveň komunistům přibylo přes 200 000 hlasů a s volebním výsledkem 18% dosáhli tak nejlepšího výsledku ve všech svobodných volbách od roku 1925! A díky poklesu volební účasti měl „trest“ pro ODS nakonec podobu poklesu z 27.7 na 24.5%. Nic, z čeho by si měla dělat starosti – obzvlášť VK ne, který již zaměřoval svoji pozornost na prezidentský úřad.

Pakt ČSSD-ODS z roku 1998 a výsledky voleb z 2002 daly občanům – a politikům obzvláště – jasný signál: slova a sliby ve volební kampani není nutno vybírat podle jejich splnitelnosti, nýbrž pouze podle jejich schopnosti přitáhnout voliče. Člověk nemusí být žádný myslitel, aby viděl, jakým lidským typům v politice je to voda na mlýn. A naivkové, kteří si myslí, že politiku lze dělat poctivě, nechť se poučí z osudu US. Dodrželi sliby voličům a nedali se zlákat ministerskými posty – a kde dnes jsou?

Silné zastoupení komunistů též umožnilo VK vstup na Hrad. Ve Sněmovně jich bylo 41. Součet poslanců a senátorů ODS byl 89, tj. o 52 méně, než potřebných 141 hlasů. Přestože bylo veřejným tajemstvím, že někteří zástupci ČSSD, KDU-ČSL a dokonce US hlasovali pro VK, počty těchto hlasů na zvolení VK nestačily. Z tohoto důvodu nebyl VK zvolen ani při první a druhé volbě v lednu 2003. Ani první dvě kola ve třetí volbě nevedla k jeho zvolení, ale podstatný nárůst hlasů v Poslanecké sněmovně oproti předchozím volbám – o dvacet hlasů – svědčil o tom, že KSČ se rozhodla dát najevo svoji podporu, ale těsně pod úrovní nutnou ke zvolení. Před třetím kolem předseda KSČ Grebeníček vyzval oba kandidáty – VK a Jana Sokola – aby se přišli ucházet o komunistické hlasy před shromáždění jejich poslanců a senátorů. Jan Sokol to odmítl, VK tam přišel. Prohlásil, že není antikomunista – je pouze nekomunista. Následující den se počet senátorů hlasující pro něj zvýšil o tři potřebné a VK se stal prezidentem. Není pochyb, že se jednalo o tři komunistické senátory, kteří jednali – jak byli komunisté zvyklí — na příkaz strany.

Takže komunisté, pro něž by podle jejich tehdy již více než 80 let vyznávané ideologie měl být VK ztělesněním všeho zla, ho dosadili na prezidentský trůn.

O pár dní později obrázek usmívajícího se předsedy komunistů Grebeníčka na balkoně prezidentského zámku v Lánech dal do celého světa zprávu o tom, za co si VK získal jejich podporu: za slib rehabilitace KSČ, tj. za uznání, že se jedná o politickou stranu jako každá jiná. VK učinil komunisty opět „salonfähig“. Zatímco Václav Havel něco takového důsledně odmítal, VK s tím neměl sebemenší problém. Není přeci žádný antikomunista – jen důsledný antisocialista. Jinými slovy – je rozhodným odpůrcem piva, protože obsahuje alkohol, ale proti vodce nic nemá.

Pro komunisty jakožto 100% oportunisty bylo samozřejmé využít VK ke své rehabilitaci. To ale nebyla ta nejhlubší motivace. Každý, kdo sledoval politickou dráhu VK od 1989 do dnešního dne, musel objevit ten hlavní důvod, proč pro naprostou většinu komunistických zastupitelů nebylo hlasováni pro člověka, který podle jejich hlásané ideologie dělnickou třídu zbavil moci a vrhl ji do vykořisťovatelského lisu kapitalistických monopolů, sebemenší problém. Řekl to již v roce 1955 francouzský socialista Guy Mollet, a sice, že komunisté nejsou z levice, ale z Východu. Nikdy se nepostaví proti Moskvě ani v případě, kdy by tam vládli kapitalističtí vydřiduši jako vystřižení z komunistických brožůrek. Loajalita, resp. uctivé shrbené ticho vůči jakýmkoliv výbojům Moskvy – to je rozhodující věc, která určí, zda vás komunisté podpoří.

Český stát tak odměnil člověka, který si udělal ze svých voličů srandu a ze smyslu existence politické strany srandu na druhou, nejdůstojnější možnou funkcí.

Jaký signál toto všechno dalo nastupujícím generacím o tom, co  v českém světě platí a co neplatí, co se vyplatí a co se nevyplatí?  Signál, že se vyplatí voličům lhát a dělat si z nich srandu, pokud se to udělat zcela bezostyšně a ne jen trošku! Pokud máte odvahu měnit význam slov, pak jste vítěz!  Zároveň ti druzí, kteří trvají na tom, že se volební sliby mají dodržovat dostali od voličů jasný vzkaz: dodržení vašich slibům nám nás nezajímá! My chceme u moci vidět někoho, kdo je jako my! 

 Je mnoho těch, kteří se utěšují, že tento obrázek o české společnosti je „čo bolo, to bolo, terazky je ináč“, tj. že milosrdné zapomenutí překryje zlo uplynulého času, a tak zamezí jeho působení dnes.

To je ale idiotismus!  To, co umožňovalo beztrestnost či přímo výnosnost zla je přítomno stále! Tehdy totiž miliony spoluobčanů zažily, že veřejný podvod byl nejen nepotrestán, ale dokonce odměněn. Tento zážitek je musel nutně změnit a projevit se v jejich každodenním vnímání a chování a tím pádem i působení na dorůstající generace. Onen hřích se stal vpravdě dědičným. Dnes se projevuje v onom ponurém smíření a snášení zla masou lidí, kteří mají volební právo, ale kteří přestali doufat a vyžadovat něco alespoň trochu lepšího

A tomu je nutno čelit – burcovat lid ke vzpouře proti takovému postoji! Je třeba těch, kteří budou mít odvahu mobilizovat tu lepší stránku nás občanů naší vlasti.

To je sice samozřejmě především úkol církví, ale na ně se bohužel nesmíme spolehnout. Selhávání církví-—velmi pravděpodobné — nemůže být omluvou pro rezignaci politiků.  Musí vzniknout politická síla složená z lidí á la sedm samurajů, kteří budou odhodlaní hlásat potřebné zásadní reformy bez ohledu na jejich popularitu a volební výsledky v krátkodobém horizontu. Je to pochod na dlouhou trať. Kdo na to nemá, ať se o to ani nepokusí, neboť by tím jenom prohloubil zklamání těch voličů, kteří cítí odpovědnost za svoji vlast.