Přednáška na IPS FSV UK, Jinonice

Mám se pokusit odpovědět na následující dvě otázky:

1. Proč jsou transatlantické vztahy pro Evropu důležité

2. Jaké riziko a jaké výhody pro transatlantické vztahy představuje existence EU

 1.

Jsou důležité pro příbuznost USA s Evropou– nikoliv  etnicko pokrevní, ale hodnotovou.

Budou proto mít vždy společné nepřátele.

Jaké jsou to hodnoty – viz příloha

V Evropě nebyly ovšem tyto hodnoty všude a vždy dominantní. Jejich opaky měly často navrch 

Jedna šťastná událost. Severní Amerika zdědila z Evropy hlavně to lepší, zatímco dále na jih se uchytily neduhy Evropy mnohem větší měrou

 USA vznikly „ze zdola“. Jediná vnitřní válka se týkala jednoty země versus otroctví, tj. zda může suverenita států Unie být absolutní ochranou otroctví  i za cenu rozbití Unie.

 Evropa zasáhla do amerických dějin je okrajově

 Zato USA/Kanada zasáhly do dějin Evropy podstatně.

       V Evropě došlo v 19. století ke konsolidaci tzv. národních států (název zavádějící) bez jakékoliv další vrstvy autority nad nimi. Téměř všichni obyvatelé Evropy se cítili především obyvateli svého státu (kromě šlechty, kněží a lidí vandrovních).

       Cosi se stalo, co způsobilo, že každý vzestup jiných států byl považován za ohrožení vlastního státu-národa. (stát státu vlkem). Mír mezi státy se udržoval pouze systémem aliancí a protialiancí tak, aby rovnováha sil odstrašila od rozpoutání války. Sarajevo 1914 bylo kamínkem, který uvolnil lavinu. Evropa – tehdy nejbohatší a zároveň nejmocnější část světa - se místo konsolidace svojí světové nadvlády pustila do sebezničení.

        Tehdejší konflikt nelze vidět jako bílí proti černým nicméně vítězství Německa by znamenalo, že by v Evropě dominovali ti horší.  Jen zásah USA tomu zabránil.

        Amerika se však brzy po válce politicky stáhla a Evropa směřovala ke katastrofě. Bývalí vítězové propadli pacifismu, zatímco v Německu zvítězila totalitní ideologie mystického nacionalismu. Sotva po jedné generaci Evropa se opět pustila do další  sebezničující operace.

        Tehdy Evropu před nacistickým triumfem opět zachránily USA – nejprve dodávkami materiálu, později vojenským zásahem. Byly to také americké dodávky benzínu a dalších surovin, automobilů (375 000 náklaďáků, 50 000 džipů) a potravin, které podstatným způsobem ulehčily situaci SSSR.

           Po třetí zachránily USA Evropu před komunistickým totalitarismem během tzv. studené války. Bez americké vojenské přítomnosti těsně po II. Světové válce by sovětské armády dobyly Evropu během několika týdnů. I když se později Evropa hospodářsky a později i vojensky vzpamatovala, neměla nikdy šanci sama SSSR vzdorovat. Nešlo jen o vojenskou sílu komunistů, ale i o to, že se mohl opírat o pátou kolonu komunistických stran, velmi příznivé podmínky pro verbování agentů a i o tzv. „užitečné idioty“.

                 Shrnuto – v první polovině 20. století investovala Amerika do záchrany Evropy velmi mnoho sil.

         Masivní angažovanost USA v Evropě nebyla důležitá jenom jako ochrana před vnějším sovětským náporem. Ještě důležitější bylo, že americká přítomnost uklidňovala všechny evropské státy a zabránila tak návratu do normálního stavu vzájemného strachu, nedůvěry a  nyní již dvěma válkami rozpáleného  snění o pomstě. Jen díky takto zajištěnému klidu mohli v Evropě převážit rozumní lidé a rozumné politické síly a vybudovat vztahy mezi národy založené na smíření a na institucích vzájemné spolupráce – EHS, ES.

2.

Amerika uvítala založení EHS jako správný krok k prosperitě a stabilitě Evropy. Zbavilo jí obav z nových konfliktů na evropské půdě. Bohatnoucí Evropa byla navíc schopna převzít část břemene vlastní obrany a důležitým obchodním partnerem.

Jaké jsou problémy a rizika:

 Vojenská kapacita Evropy je  ve srovnání s USA ubohá. Žárlivě střežené autarkie vojenského průmyslu a potřeba každého státu mít všechny složky vojenských sil (pěchotu, děla, tanky, letectvo, námořnictvo) způsobují, že

·         na jeden výstřel musí EU vydat snad 2 x větší prostředky

·         přepravní kapacity armád na velkou vzdálenost jsou nicotné

A konečně základní politický problém – neexistence společné zahraničně politické a vojenské vůle. Pokud se nějaká vytvoří, tlak na to, aby se „nenarušovala parta“ způsobí, že výsledek je nemastný a neslaný kompromis.

 Zároveň je EU jako bohatý kontinent předmětem ambicí, závisti a nenávisti různých sil a velmi závislá na bezpečnosti dodávek energie a obchodních cest.

 Evropa má tedy mnoho nepřátel a ohrožuje jí mnoho nebezpečí

Nepřátelé ale – jak jsem ukázal - nemají důvod se Evropy bát a mají všechny důvody doufat, že selektivním tlakem a lákáním jí rozemelou na prvočinitele.

Pokud se Evropě zatím tolik nestalo, je to jen díky tomu, že její nepřátelé jsou zároveň nepřáteli USA, takže se stále může schovávat za americkou sukni, neboť nepřátelé se soustřeďují na USA

 Jenomže tímto schováváním se mění její hodnoty – parazitováním na ochotě druhých bránit sebe mizí část shodnosti evropských a amerických hodnot.  Pokud se tento trend nezvrátí, pak se mohou odehrát dva tragické děje současně – USA mohou ztratit ochotu Evropu bránit a nepřátelé mohou z Evropy učinit svojí prioritu.

 Příloha:

 Pro civilizaci, ve které máme to štěstí žít, se ujal název euroatlantická. Je to název výstižný co do zeměpisné polohy jejího těžiště, ale sám o sobě nic neříká o její podstatě. Nemusím snad zdůrazňovat, že skutečnost, že se jedná o „naší“ civilizaci, nemůže být sama o sobě dostatečným důvodem pro její obranu. Pokusím se stručně vyjádřit její základní principy bez nároků na lékárnickou přesnost.

          Vidím dva základní principy, které mají tu vlastnost, že jeden nelze vyvodit vyvodit z druhého a každý z nich se bez tohoto druhé mění ve svůj opak.

         Prvním princip je, že smyslem lidského života je rozlišovat mezi dobrem a zlem, pravdou a lží, krásou a ošklivostí a podle tohoto rozlišení jednat, a to i za cenu ztráty nebo umenšení biologického života. V náboženském jazyce by tento princip byl vyjádřen slovy, že smysl lidského života je nalézat Boha. Schopnost rozlišovat dobro a zlo je tím atributem, který je u každého člověka zdrojem jeho důstojnosti, kterou nikdo a nic mu nemůže vzít. Je to jediný znak, kterým se lišíme od všech ostatních tvorů a věcí.

          Druhý princip je, že toto rozlišování a jednání musí člověk provádět tak, aby neuzavíral druhým lidem prostor pro jejich aktivity stejného druhu. Přeloženo do náboženského jazyka tento princip znamená, že cesta k Bohu vede přes druhé lidi, resp. jejich cesty k Bohu, a nikudy jinudy. Měřítkem života člověka je jeho vztah k druhým lidem posuzovaný z hlediska prvního principu, tj. nakolik člověk udržuje mezi sebou a druhými lidmi prostor svobody, kam mohou ti druzí vstupovat ke společnému dialogu a spolupráci při hledání dobra v nejrůznějších úrovních. Alternativní nenáboženská formulace tohoto druhého principu je, že mírou člověka jsou druzí lidé a nikoliv on sám.

          Tolik k základním principům. Nyní se ale musíme zaměřit na to, jakou podobu mají praktické implementace těchto principů v různých sférách života lidí ve společnosti.

          Ve sféře, kterou bych nazval „výroba a distribuce“ moci, jsou tyto základní principy vyjádřeny pravidlem, že úkony lidské moci musí podléhat soudu těch, jejichž jménem a/nebo vůči nimž je moc vykonávána. Jinými slovy – sebesilnější přesvědčení sebevětšího počtu lidí, že určitý akt moci je v souladu s vůlí Boha nebo „většiny“ - což je dnešní moderní ekvivalent Boha - není uznán za důvod pro to, aby nesouhlas s tímto aktem byl považován za zločin. Derivátem tohoto pravidla je pak celá řada praktických opatření na ochranu této svobody před zvůlí moci či mocných, a to cestou dělby moci a institutů vlády zákona.

         Ve sféře, kterou bych nazval „tvorba a distribuce“ bohatství, jsou základní principy implementovány hospodářským systémem založeným na soukromém vlastnictví a tržním hospodářství. Pouze v tomto systému je – na rozdíl od socialismu/komunismu – zaručeno, aby lidé mohli jednak nabízet vlastní „já“ v podobě svého díla/produktů druhým lidem, a jednak sami rozhodovat o tom, nakolik si cení díla druhých. Pod technicky a přízemně materialistický znějícími názvy „princip nabídky a poptávky“ nebo „volná tvorba cen“ se ve skutečnosti skrývají konkrétní implementace druhého základního principu naší civilizace.

           A konečně ve sféře, kterou bych nazval „ tvorba a distribuce“ duchovních hodnot je tento princip nejlépe implementován všude tam, kde nikdo nemůže být nucen veřejně chválit či se klanět něčemu jako dobru, co ve skutečnosti považuje za nedokonalost či přímo zlo.

         Nyní, když jsem vyložil na stůl měřítka, podle nichž posuzuji jednotlivé státy, mohu pronést svůj úsudek o Spojených státech. Nuže považuji je z hlediska těchto principů za jejich existenciálně nejlepší realizaci. Obrovská produktivnost a tvořivost USA z hlediska materiálního pokroku je zároveň praktickým důkazem, že uvedené principy nejsou pouhým vznešeným ideálem pro výjimečné lidi, pro mystiky a světce, pro heroické rytíře a mučedníky, nýbrž zcela praktickým návodem, jak řešit problémy sužující lidi od počátku světa: bídu, nevolnictví a násilí. Obrovská odolnost Spojených států proti pokušení levého i pravého totalitarismu zároveň svědčí o živosti principů naší civilizace v této zemi. Důkazem o výjimečnosti Spojených států z tohoto hlediska je i skutečnost, že smrtící útok na důstojnost člověka v podobě ideologie potratů, euthanasie, užívání lidských zárodků pro klonovací pokusy a destrukce manželství se pouze ve Spojených státech  stal jedním z ústředních témat politiky, zatímco v Evropě se tato fatální témata zametají pod koberec nebo se traktují zcela lživým způsobem.

          Je proto zcela zákonité, že USA jsou hlavním terčem nenávisti jak levicových ideologů, jejichž doktríny slibovaly lidem blahobyt a skončily bankrotem, tak těch, kteří zakládají své nároky na moc nad lidmi na údajné Boží vůli, na jejíž znalce sami sebe pasovali. Proklínání a vraždy těch, kteří nejsou ochotni jim být po vůli, jsou jejich jediným argumentem. Bylo by neodpustitelnou chybou byť jen na okamžik připustit, že obranou proti jejich principům a činům musí být dialog s nimi. Těm, kteří považují společnost založenou na dialogu za zlo, nelze dialog dopřát, byť bychom sebevíce chtěli. Oni nás totiž za partnery k dialogu neuznávají a náš dialog s ostatními, kteří principy dialogu vyznávají, chtějí terorem zastavit. Ve jménu vlastní sebeúcty a ve jménu úcty ke všem těm, kdož s námi dialog o dobru a zlu vést chtějí, ale především ve jménem úcty k dialogu jako k principu lidské existence je naší povinností tyto živly porazit. Teprve až budou poraženi a zřeknou se svých zvrácených způsobů lze něco jako dialog o důvodech jejich nenávisti k nám milostivě připustit!

         Pohotovost, s jakou USA zaujaly tento postoj vůči teroristům, jenom potvrzuje jejich prvenství v důslednosti, s jakou jsou oba základní principy naší civilizace v Americe implementovány.

            Amerika měla a má též obrovský význam pro stabilitu v Evropě. Žádný stát v Evropě nemá totiž s USA žádnou neblahou zkušenost agrese a okupace. Kromě Francie, jejíž doktrína čistě politické a nikoliv etnické definice národa jí činí Americe velmi blízkou, a která přesto – nebo právě proto – žárlí na americkou sílu, není v Evropě Amerika pociťována jako ohrožení ani rétoricky. Naopak, americká angažovanost v Evropě dávala všem států pocit bezpečí – včetně pocitů bezpečí před jejich sousedy. Strach ze sovětského Tyrannosaura nutil evropské státy k mnohem užší spolupráci a ochrana před sovětským útokem poskytovaná Amerikou jim zároveň poskytla potřebný čas k rozvinutí spolupráce. Šťastná náhoda tomu chtěla, že jak ohrožení tak ochrana byly namíchány ve správném poměru. Beze přítomnosti strachu by žádná Evropská unie nikdy nevznikla – a to ani jako pásmo volného obchodu, neboť staré reflexy vzájemného podezírání a paktování všech proti všem byly příliš silné. Dnes po dlouhých desetiletích spolupráce v rámci EU, kdy nebezpečí vzájemných konfliktů vlivem bezuzdného rozpínání a pomstychtivosti národních států se zdá být minulostí, stojí před evropskými státníky nový úkol: nestát stranou v boji za odražení sil temnot. Kdo si je skutečně - – nejen slovně – vědom, proč se Spojené státy staly tak klíčovým faktorem v boji za svobodu, ten by neměl mít problém nahlédnout, že hlavním úkolem pro nás Evropany v tomto směru je nalézt takovou formu tvorby naší společné obranné vůle, která by byla skutečně přidanou hodnotou.

    Závěrem bych chtěl konstatovat něco, co bylo a je pro mne samozřejmostí: vědomí klíčové role USA pro udržení svobody naší i jiných ani v nejmenším nepřekáží realistickému pohledu na Ameriku jako na společnost lidí se všemi jejich slabostmi a neřestmi. Je naprosto přirozené, že naše politické a obchodní zájmy či obdobné zájmy dalších spojenců se mohou dostat do střetu se stanovisky americké vlády. Není žádného důvodu na svých zájmech netrvat. Ochota prolévat společně krev v boji s teroristy může jít klidně ruku v ruce se sporem v rámci WTO o legalitu zemědělských dotací v USA, kde naopak ČR bude stát proti USA. Heslem nemůže nikdy být „S USA na věčné časy a nikdy jinak“, neboť takovéto heslo by bylo karikaturou toho pravého hesla, které by mělo znít: „Za svobodu v pravdě a nikdy jinak!“ Ale právě úcta k pravdě vyžaduje, abychom si nezakrývali, že tento neservilní postoj k nejsilnějšímu státu světa je právě možný jen díky těm poměrům ve světě, o které se tento stát zasloužil zdaleka nejvíce.