Předneseno na semináři Křesťanské akademie 13.4.1994

       Filosofie a politika - to je téma, o kterém byly a budou psány celé knihovny. Mnoho lidí zastává názor, že tyto aktivity mají jen velmi málo co společného. Filosofie je podle nich přísné a neutilitární používání intelektu k dosažení vhledu do základních skutečností světa, naproti tomu politika je kolbiště nízkých zájmů, ve kterém jsou slova pouhými nástroji k dosažení moci a jediný vhled, o který je v politice usilováno, je vhled do zákulisí volebních štábů politických protivníků. Tento názor považuji za velmi pošetilý. Je obdobou pohrdání, jemuž se u mnohých duchovně založených lidí „těšila“ ekonomie. Ti z vás, kdo navštěvuji tyto semináře, jsou již dobře obeznámeni s obrovskými škodami, které tento pohled v dějinách napáchal.

       Já se již několik let pohybuji v politice a jsem ten poslední, kdo by vyvracel, že polopravdy, lži a nesmysly jsou standardní zbraně v politice a že mnoho je těch, kteří se v ní pohybují jen kvůli osobnímu prospěchu v podobě peněz, moci a slávy. A nejsou to jenom profesionální politici, na jejichž adresu lze toto obvinění vznést. Ani mezi řadovými občany není málo těch, kterým vůbec nejde o prospěch celku, nýbrž pouze o jejich dobré a pohodlné bydlo, a není ani málo těch, kteří chtějí raději slyšet konejšivé a podbízivé lži než nepříjemnou pravdu. Přesto mi dovolte pokusit se ukázat, jak blízko k sobě mají filosofie a politika.

       První náznak, že mají k sobě blízko, můžeme vidět v tom, že oba druhy lidské činnosti jsou výsostným projevem člověka a musí mít proto v posledku původ v tom, co člověka odlišuje od ostatních částí stvoření. Postuluji, že tímto zdrojem je schopnost svobody. V čem tato schopnost záleží?

       V prvním přiblížení můžeme schopnost svobody u člověka spatřovat v zážitku nám všem dostupném, že totiž nejsme totožní s pocity, podněty, představami a myšlenkami, které se v nás vynořují - podněty, představy a myšlenky jakoby definovaly před tribunou vlastního „já“. Naše „já“ se může na ně dívat a posuzovat je, tj. provádět nad nimi soud a zvedat palec buď nahoru, což znamená přijetí, souhlas, vykonání, nebo palec dolů, což znamená odmítnutí, potlačení, nevykonání. Nejsme bezmocnými otroky jakéhokoliv puzení v nás.

       V praxi samozřejmě není náš postoj vůči vlastním myšlenkám možno definovat pouze binárně jako přijetí nebo odmítnutí. Škála možného soudu, souhlasu a poddání se nápadům a náladám je mezi krajními póly totálního souhlasu a totálního odmítnutí spojitá. Nelze vyloučit případy, kdy se člověk totálně oddá tomu, co se vynoří z jeho nitra. To ale nic nemění na skutečnosti, že jsme schopni svobody, tj. částečně nebo zcela se tomu vzepřít.

       Nyní mohu přistoupit k pracovní definici filosofie: Je to vědomé úsilí o co největší vzdálenost mezi vlastním já a objekty zkoumání a soudu za současného úsilí o co nejširší záběr a zároveň co nejhlubší vhled do uvedených objektů. Ihned je zřejmé jak ambiciózní a nebezpečný podnik je filosofie a kolik „pracovních úrazů“ může postihnout každého, kdo se jí věnuje. Usilovat o co největší vzdálenost od zkoumaných objektů v zájmu co nejmenšího jejich vlivu na vlastní já a následného zkreslení jejich poznání může skončit tím, že se ztratí jakýkoliv vhled to vlastních objektů a člověk pak zkoumá pouhé jejich abstrakce a stíny. Filosof v takovém případě tragicky zaměňuje svobodu ve světě za odtržení od světa. Vražedné ideologie mají právě v tomto „úrazu“ svůj původ. Toto však není jediné nebezpečí. Druhé spočívá v přílišném ponoření se do jednotlivých objektů ve snaze o jejich co nejhlubší poznání. V tomto případě se etabluje nepřímá úměrnost v poznání – čím více se ví o jedné kategorií objektů, tím méně se ví o ostatních až se nakonec ztratí i vědomí, že vůbec existují. Toto nevědomí však nevytváří žádnou bariéru proti jejich vlivu na filosofa – naopak co hrozí je, že tyto ostatní objekty se stanou něčím, co bude filosofa ovládat, aniž by měl možnost se tomu postavit. Důsledkem je podstatné omezení jeho svobody.

       V našem světě zaplněném lidmi dostává lidská svoboda a následně i filosofie jak další rozměr tak ohrožení. Je to dáno tím, že před tribunou jeho já již nedefilují pouze pasivní objekty, které nemají žádnou schopnost odstupu od sebe sama, nýbrž i druhá „já“, druhé schopnosti svobody a filosofie.  Tím ale v samotném jádru lidské existence působí generátor obrovského napětí, jehož nezvládnutí může vést ke katastrofě a nejen v podobě myšlenkových bludů. Lidská já podrobující si svému vhledu a soudu vše, co před nimi defiluje, se nezastavují před druhými lidmi. I jejich projevy a soudy chtějí podrobit vlastním soudům. Zde ale vyvstává první smrtelné pokušení. Projevy a činy druhých lidí jsou jasně definovány a proto je mohu považovat za konečné objekty, které mohu podrobit svému soudu a úsilí do nich získat vhled. Co ale zcela uniká definitivní objektivizaci, prohlédnutelnosti, uchopitelnosti a tedy souditelnosti je svoboda druhých. Jejich svoboda, jádro jejich bytosti je pro každé já černou dírou, do které si nelze posvítit. Tento empirický fakt by měl být uhelným kamenem či kamenem nárožním každé pravdivé filosofii a je kamenem úrazu každé pseudofilosofie/ideologie.

      Abychom ale všechna pochybení nesváděli jenom na filosofy, je nutno zdůraznit, že lidská svoboda je velkou měrou kamenem úrazu i pro teologii. Většina exegezí Písma, které jsem kdy četl, rozhodně s lidskou svobodou nepočítala. Mám tím na mysli to, že ani v náznaku neinformovala čtenáře o tom, že Evangelium není uzavřený skončený příběh, nýbrž že má pokračování v osobním příběhu čtenáře Evangelia, který sám není v okamžiku čtení Evangelia vůbec u konce a bude v dalším pokračování ovlivňovat příběhy jiných lidí. „Ty sám jsi pokračovatelem příběhu Evangelia a s Tebou všichni ostatní, čtenáři!“ – toto sdělení musí být alespoň implicitně obsaženo ve výkladu Evangelia, aby bylo možno výklad považovat za ortodoxní.

      Vraťme se ale k lidské situaci, ve které každý myslící člověk má schopnost nahlédnout, že je obklopen bytostmi, jejichž jádro tvoří neproniknutelné „černé díry“, u nichž nelze získat žádnou absolutní jistotu jaké činy z nich vyjdou. Něco takového vnímat v nezkalené podobě je existenciálně nesnesitelné. Jediným vysvobozením z tohoto strachu je – kromě „nenahlédnutí“, které je přirozenou obranou většiny z nás – přijmout falešnou filosofii, která popírá černé díry lidské svobody a na jejich místo vkládá mechanismy, které sice mohou být obrovsky složité, ale u kterých je možno doufat v jejich definitivní popsání někdy v budoucnu. Že tímto prohlašuje i sám sebe za pouhý mechanismus a záhadnost sebe sama včetně důvodu pro tento krok před vlastním já tím nijak neumenšil – tento paradox tomu, kdo zvolí tuto slepotu, většinou zcela uniká.

     Kromě této metafyzické hrůzy ze svobody druhých, kterou ale prožívá jen velmi malá část z nás, má téměř univerzální působnost jiná skutečnost – totiž zážitek přístupný každému z nás: naše slova a činy se ocitají před soudy druhých lidí. Nezažíváme jen vlastní svobodu podrobovat druhé svým soudům, ale zažíváme, jak oni mají také  svobodu podrobovat svým soudům naše soudy a činy.  Myslím si, že je velmi přesné říci, že všude, kde žije více než jeden člověk, vzniká mezi lidmi prostor, kde se mohou jejich svobody - jejich já - setkat.   Výsledky přitom mohou být protikladné.

      Na jedné straně se mohou jejich soudy shodnout. Pak dojde z praktického hlediska k jakémusi spojení svobod všech souhlasících. Tím se násobí váha takového soudu či činu. Zkušenost ukazuje, že v takovém případě se schopnosti a síla nesčítají, ale umocňují.  Nebo naopak dojde ke střetu, který není pro účastníky příjemný. Vidět vlastní myšlenky kritizované, odsuzované či zesměšňované druhými lidmi nebo návrhy na společný čin odmítané – to vše není nic, co by lidé vyhledávali. Nesouhlas  může  navíc v krajním případě končit nejen zmarněním energie, ale vzájemným zničením.

       Někdo by mohl právem namítnout, že neříkám nic nového – pouze abstraktními slovy vyjadřuji fakt známý od pradávných dob, že lidé jednající ve shodě dosáhnou neskonale více než jedinci a že na druhé straně neshody mezi lidmi mohou vést k jejich společné záhubě. Já se však chci dopracovat k co nejjednodušší definici politiky a k tomu jsem potřeboval načrtnout základní obrys lidské svobody a zároveň i fenoménu, které jednotlivé svobody vytvoří, když lidé žijí spolu, totiž mezilidskou svobodu.  Tento fenomén se mi zdá být něčím více než jen označením stavu, kdy spolu svobody jednotlivých lidí interagují. Zdá se mi být novou kvalitou, která podstatně rozšiřuje spektrum možných rozhodnutí, jež jsou k dispozici svobodám jednotlivých členů společnosti[1].

      Shrňme nyní, co všechno se děje nebo může dít vlivem mezilidské svobody

 1.     Myšlenky, slova a činy lidí se ocitají před stálým soudem druhých lidí. Identita člověka, tj. co opravdu je - je spoluvytvářena ostatními lidmi. Jeho myšlenky, projevy a činy jsou pod stálým působením myšlenek, projevů a činu druhých.

2.     Svobody lidí se mohou v prostoru mezilidské svobody spojit ve sdílené myšlení, projev a společné konání a tak umocňovat jejich účinek. Jinými slovy teprve díky mezilidské svobodě získávají individuální svobody svůj vlastní význam.

3.     Svobody mohou působit proti sobě a vést ke srážce mezi lidmi, jejich ničení a v krajním případě i zničení mezilidské svobody, tj. uzavření onoho prostoru, kde se lidské svobody mohly setkávat.

         Pokusme se nyní o takovou definici politiky, která bude schopna obsáhnout skutečné jevy v dějinách spojené se soužitím lidí.

       Všude tam, kde spolu žije větší množství lidí se ihned vynořuje jeden základní problém: jaký řád vytvořit, aby spolužití nemělo formu války všech proti všem a aby umožnilo co nejvíce využít výhod společného jednání z hlediska přežití a kvality života. V historii vidíme celou řadu pokusů o vyřešení tohoto problému - uspořádání, z nichž některá byla z uvedených hledisek docela úspěšná. Většina z nich byly ale despociemi, ve kterých dominovala vůle jednoho vládce. Jedinci kromě vládců jakoby neexistovali – jejich svoboda byla potlačena a mezilidská svoboda tedy neměla z čeho vzniknout. Nicméně v historii vidíme i pokusy dosáhnout výhod uspořádaného soužití, aniž by přitom byla svoboda obětována. Ti, kdož se o toto chtěli pokusit, museli vyřešit dva problémy:

 1.     Jak zajistit, aby společnosti byla schopna účinně jednat navenek i dovnitř a přitom jednotliví lidé mohli toto jednání podrobovat veřejnému posuzování, tj. aby existovala mezilidská svoboda. Pokud tyto soudy jsou nepříznivé, pak byli, jsou a budou vždy mnohými pociťovány jako něco, co schopnost společnosti účinně jednat oslabuje – tedy jako něco nežádoucího, škodlivého. Jinými slovy – jak zajistit možnost existence vlády, která bude kritizovatelná a přitom nepřestane být vládyschopná.

2.     Jak zajistit nutnou akceschopnost společnosti a přitom ponechat lidem v co možná největší míře svobodu se spojovat (spojit jejich svobody) za nejrůznějšími účely sami podle a ze své vůle. Jinými slovy – jak zajistit, aby rozsah toho, co lidé v zájmu akceschopnosti (přežití) společnosti dělat musejí nebo naopak nesmí, byl pouze ten z podstaty problému nutný.

       Nyní konečně mohu navrhnout pracovní definici politiky: Je to ta aktivita, jejímž cílem je dosáhnout určitého společného jednání ve společnosti, kde existuje alespoň jistá míra mezilidské svobody

       Soubor věcí, které lidé dělat musejí nebo naopak nesmějí, nazvěme řádem. Základní problém je, jaký řád je z hlediska mezilidské svobody nejvhodnější.

       Je mnoho těch, kteří se domnívají, že řešením je jakýsi mechanický kompromis mezi řádem a svobodou. Považují řád za něco, co individuální svobodu nutně omezuje nebo svobodu za něco, co nutně řád podkopává. Naštěstí je též mnoho těch, kteří to vidí přesně naopak: Aby lidé mohli umocňovat možnosti svých individuálních svobod, potřebují nutně mezilidskou svobodu. Bez ní, jak jsme ukázali, se individuální svobody vytrácejí. Řád, který svobody umocňuje, musí tedy:

 1. Chránit onen prostor, ve kterém se svobody setkávají ke spolupráci, tj. mezilidskou svobodu. Kdyby nebylo zlé vůle onen prostor ničit, byla by tato funkce řádu zbytečná a vskutku by představovala omezení mezilidské svobody. V reálném světě plném zlé vůle však bez tohoto řádu mezilidská svoboda se rapidně zmenšuje a tím mizí i individuální svobody.  Typickým symbolem řádu je policista chránicí někoho před teroristy či totalitárními silami.

 2. Obsahovat pravidla pro soužití. Ukázkou pravidel je domluva, že na červenou se stojí a na zelenou jede + určení, kdo ovládá semafory a vůbec domluva jak se bude rozhodovat o tom, kdo bude nad čím vládnout. Dalším příkladem pravidla je dorozumívací jazyk a jeho pravidla, dohoda o vydávání peněz, atd. A konečně musíme zmínit celou řadu věcí, bez kterých společnost sice může existovat, ale s mnoha zbytečnými komplikacemi, ztrátami a utrpením – jako je dohoda o rozchodu kolejnic, rozměrech zásuvek, popř. šíření informací platných a užitečných pro všechny (nepijte metylalkohol, myjte si před jídlem ruce…). Všem těm věcem je společné to, že by  bylo nutné či vhodné je zavádět nebo konat i kdyby nebylo v lidech ani špetky zlé vůle a všichni lidé by byli z morálního hlediska andělé. Vynucuje si je omezenost individuálního lidského poznání a schopností.  

      Udržování řádu, který udržuje mezilidskou svobodu, je stálý úkol politiky – alespoň té, která se nechce podílet na vlastnímu zániku. Na tuto cestu se politika vydává, když se mezilidská svoboda vytrácí z jejího zřetele a když se mění v pouhý mocenský zápas o „trůn“. Toto nebezpečí je trvalé. Čelit mu může pouze společnost, ve které existuje dostatečný počet politiků schopných ustát onen tlak, ono obrovské sání nabídek a možností dosáhnout úspěchu v silovém poli vytvářeném svobodami druhých tím, že sáhnou po lžích, nenávisti a vůbec apelování na horší stránky občanů. V demokratických obcích pak platí, že tomuto tlaku a pokušení musí být schopna odolávat dostatečná část občanů. Pokud ne, pak dezintegrace a chaos – politický, ekonomický, morální – uvolní cestu totalitním silám, neboť je mnozí lidé v zoufalství začnou přivolávat na pomoc, když v onom chaosu hmotně i duchovně ztrácejí půdu pod nohama. Tyto totalitní  síly nakonec mezilidskou svobodu zlikvidují. Obsadí totiž „totálně“ onen prostor mezi lidmi určený pro lidský dialog a svobodnou spolupráci ve jménu nastolení „spravedlivého“ pořádku. Jejich ambicí je, aby člověk napříště již od druhých neslyšel nic, co ona neschválí či nenařídí, a nespolupracoval s druhými na ničem, co tato moc nepovolí nebo nenařídí.

      A co má s tímto vším co do činění filosofie? Kriticky mnoho! V míře, v jaké se filosofie zabývá lidskou společností, musí být schopna ustát záhadu lidské svobody. Jak jsme již řekli - pro opravdovou filosofii jakožto snahu o co nejjasnější vhled  zůstává lidská svoboda černou dírou. Filosof je proto vystaven obrovskému tlaku – profesně a existenciálně – tuto díru zaplnit či „vysvětlit“ (v klasickém smyslu i ve smyslu „uvnitř osvítit“) nějakou konstrukcí. Tak filosof přestává vidět živoucí lidi - vidí pouhé byť složité věci. A tak umírá filosofie a mění se v mrtvolu sebe sama – ideologii. Toto je paralelní děj v oblasti filosofie k ději v oblasti politiky, kdy totalita ničí svobodu. Dobrá, mohl by někdo říci, připusťme, že filosofové toto mohou provést, ale proč by to mělo mít nějaký vliv na společnost, když filosofů je jen hrstka a jejich rozpravy a jazyk a vůbec jejich svět je zcela mimo zájem ostatní společnosti.

    Odpověď na tuto pochybnost poskytují dějiny. I v dobách, kdy se myšlenky mohly šířit velmi pomalu a pracně tiskem, dokázal jeden člověk produkující naprosto nečtivé bychle vytvořit kondenzační jádro bouře, která o pár desetiletí zpustošila svět. Něco způsobilo obrovskou poptávku ve společnosti po ideologii, kterou onen člověk zformuloval. Nějaká existenciální nouze, které jiní nebyli schopni odstranit způsobem, který by svobodu zachoval, učinila z onoho filosofa, resp. z jeho nelidských traktátů, vlajku, za níž se seřadily odhodlané síly. Ty nebylo možno zastavit jinak než násilím, neboť pro ně vůle ostatních, byť třeba většinová, nic neznamenala. Postavit se odhodlaně fanatické síle však vyžaduje mít vlastní vlajku, resp.  myšlenky, které jsou schopny inspirovat k boji dostatečný počet lidí k odražení náporu totalitních sil. Jak ale rovněž ukázaly nedávné dějiny, lidé vážící si svobodu musejí být zároveň schopni odolat smrtelnému pokušení přivolat si na pomoc proti jedné totalitě jinou totalitu. Belzebuba nelze vyhnat jménem Satana. Rozhodující tedy není, zda někdo bojuje proti fanatikům nějaké totalitní inspirace, ale jménem čeho bojuje. Jen bude-li tím ideálem mezilidská svoboda, je zde naděje, že se jí podaří zachovat. Bez ní nemůže existovat nejen politika, ale ani filosofie. Ve dvacátém století se bohužel v Evropě nenašel žádný velký myslitel, který by to pochopil a dokázal to vyslovit. Proti jednomu filosofovi, který svět kazil, se jednoduše nevynořil žádný filosof, který by se postavil na jeho obranu a měl stejně masový dopad.

     Zbývá jen doufat, že v příštím jednadvacátém století tomu bude jinak. Kazitelů je totiž dnes mnoho.

.

[1] Na tomto místě je vhodné si položit otázku, zda je zakoušena možnost filosofovat, tj. i schopnost svobody, člověkem žijícího v osamění na ostrově bez lidí. Nemám na mysli někoho, kdo žil ve společnosti a pak se na ostrově ocitl jako jediný přeživší z nějaké katastrofy. Mám na mysli někoho, kdo tam byl sám od narození a který nebyl nikdy konfrontován se svobodu druhého člověka. Odpověď neznám.