Úvodní stránka > Přežívání jako způsob lidského života

Přežívání jako způsob lidského života

10.04.1987 21:41

Přežívání jako způsob lidského života
Pavel Bratinka

(otištěno v Salisbury Review, April 1987 pod pseudonymem Miloš Kořan)

1. Časné přežívání a časný smysl

Nejprve se budeme zabývat tím, jak se jeví svět člověku, který usiluje o zachování své existence, svého života.

Začneme od té nejzákladnější úrovně - od starosti o okamžité fyzické přežití. Při ní člověk zjišťuje, že jeho život je potenciálně ohrožován různými přírodními živly a nedostatkem životních nezbytností, jejichž potřebnost nelze nijak obejít. Svůj život může samozřejmě obhájit, pokud se dostatečně a náležitě namáhá, popř. když vhodným způsobem užije přírodních živlů samotných. Avšak i během úspěšného uhájení života zakouší člověk neustále, že je závislý na věcech jež jsou zřejmě naprosto jiné podstaty než on sám, a že ona jinakost může za určitých okolností být pro něj zhoubná. Příkladem může být oheň. Zjišťuje tak ohraničenost své existence - skutečnost, že někde mezi ním a okolním světem existuje čára, u které jeho bytí končí a začíná bytí jiné, jež sice může pro sebe využít, ale vůči němuž musí být neustále ve střehu.

V podstatě stejná situace panuje i v oblasti vztahů vůči jiným lidem. Na jedné straně mohu druhé lidi, tj.jejich sílu a schopnosti, popř. doslova jejich těla a životy, postavit mezi sebe a svět. V takovém případě posunuji tuto hranici mezi mnou a obtížnými či nepřátelskými entitami dál od sebe. Tito druzí lidé se tak v jistém smyslu stanou součástí mého bytí - jejich bytí je "pohlceno" mým. Krajní formou takovéhoto "pohlceni" je otroctví. Na druhé straně však druzí lidé mohou pro mne představovat nebezpečí. Za prvé nepřímým způsobem jako konkurenti při obstarávání věcí nezbytných k přežití, popř. jako konkurenti při mých snahách o výše zmíněné "pohlcení" jiných lidí. Za druhé přímo tím, že budou usilovat o "pohlcení" právě mého bytí v zájmu zajištění svého přežití.

Z hlediska posílení šancí na časného přežití lze tudíž situaci každého člověka ve vztahu k druhému schematicky vyjádřit výrazem "buď já nebo ty", přičemž jediným řešením tohoto dilematu se zdají být pouze uspořádání typu "jen já", popř. "jen ty".

Je ovšem zřejmé, že člověk by nebyl schopen se vyrovnat ani s nejbezprostřednějšími požadavky časného přežívání, pokud by nedisponoval určitým transcendujícím elementem, Tento element mu umožňuje integrovat všechny jednotlivé okamžiky jeho života v koherentní celek a vnímat sebe sama jako vydělenou entitu v prostoru a čase, nacházející se ve strukturovaném okolí. Nejvíce duchovně rozvinutým projevem tohoto elementu je onen soubor vzájemně propletených účelů a cílů, které člověk přikládá svým činům a svému okolí. Člověk neusiluje o časné přežití, aby pouze prodloužil prázdnou existenci – člověk chce rovněž uchránit alespoň část onoho souboru před zničením. Je to právě tento soubor, který poskytuje určitý samozřejmý smysl lidskému životu. Je proto vhodné jej označit jako „časný smysl“.

Člověk usilující o prosazení svého časného smyslu stojí tváří v tvář ohrožením, která co do počtu a závažnosti daleko převyšují vše, s čím je konfrontován jedinec, kterému jde pouze o okamžité fyzické přežití. Pro bytost nesenou časným smyslem neznamenají přírodní živly a jevy pouhé fyzické ohrožení příležitostné a pomíjející důležitosti, nýbrž děsivé síly a útvary, jež v něm vyvolávají pochybnosti o smyslu všeho jeho konání i v čase, kdy jej vůbec neohrožují nebo dokonce ani ohrozit nemohou. Dále ohrožení ze strany druhých lidí nabývá dodatečné, duchovní rozměry - útok na časný smysl jedince v podobě odsouzení či zesměšnění může být někdy dokonce destruktivnější než fyzické napadení. Tím, že se dimenze bytí jednotlivců rozšířila o atribut časného smyslu, konflikty typu "bud já nebo ty" podstatně zesílily a utrpení poražených se zvýšilo. A konečně je zde ohrožení, jehož negativita je absolutní - smrt. Její dopad na časný smysl je jednoznačný – čím silnější a bohatší je tento smysl, tím radikálnější negaci smrt představuje.

Jelikož zdroje ohrožení časného smyslu člověka jsou v posledku stejné jako v případě jeho holého života, je vhodné nazvat úspěšné lidské úsilí o prosazení a obhájeni časného smyslu termínem časné přežívání

2. Věčné přežívání a věčný smysl

Všech výše uvedených skutečností ohrožujících jejich časné přežívání si lidé byli vědomi od pradávna. Obecně lze konstatovat, že spatřovali pouze jediné východisko z této tragické situace - nalezení takového smyslu, který by byl schopen obsáhnout, více či méně harmonicky, všechny skutečnosti a všechny lidi uvnitř časoprostorového horizontu, k němuž byli dotyční lidé schopni alespoň mentálně dosáhnout. Hledaný smysl musel být srozumitelný alespoň v té míře, aby lidé byli schopni na něm participovat tím, že do jeho rámce integrovali své partikulární časné smysly. Touto participaci se lidé pokoušeli zbavit všechny možné pohromy ve svém životě jejich drtivé negativity, jejich "ne-smyslnosti". Aby však tento smysl mohl poskytnout alespoň jakousi ochranu před pohromou největší - smrtí, musel sám být ne-smrtelný, věčný. Jen takový smysl dával lidem naději, že participaci na něm si zajistí, že něco z nich na věky přežije, tj. že si zajistí "věčné přežívání".

Měl-li však daný věčný smysl být schopen poskytovat lidem přiměřenou ochranu před cizotou světa a otupovat ostří mezilidských konfliktů, musel vyhovovat dvěma podmínkám.

První podmínkou bylo, že nesoulad mezi řádem světa tímto smyslem implikovaným a skutečnými jevy a událostmi nesměl být příliš výrazný. Určité množství nesouladu - "ne-smyslu" - mohlo být přípustné, avšak pouze proto, aby bylo triumfálně překonáváno vládnoucím věčným smyslem, který tak dosáhl opětovného stvrzení, Přílišný nesoulad by však nevyhnutelně podvracel důvěru v platnost smyslu. Aby udrželi onen nesoulad co nejmenší, mohli lidé kombinovat dvě metody: všechno, co měli v moci přizpůsobovat danému věčnému smyslu, a za druhé prohlašovat vše, co se dělo, za vlastní jeho projev.

Druhou nutnou podmínkou byla schopnost věčného smyslu plnit roli prosaditelného měřítka pro řešení konfliktů mezi jednotlivými lidmi či skupinami, které se ale mohly týkat nejen jejich časných smyslů, nýbrž i smyslů věčných.

3. Říše věčného smyslu či věčného přežívání

Je zřejmé, že z hlediska časného smyslu a přežívání představuje uspořádané lidské společenství jedinečný způsob, jak minimalizovat nevýhody a maximalizovat výhody plynoucí z existence velkého počtu lidí. V uspořádaném společenství se lidé neocitají v přímém neregulovaném kontaktu s druhými lidmi, tj, nejsou jeden druhému vydání napospas. Jejich vztahy jsou regulovány pravidly garantovanými mocenskou autoritou. Uspořádané komunity dále poskytují i vysokou míru ochrany proti nebezpečím, hrozícím ze strany lidí vně komunity, zvyšuji šanci jedince obstát před přírodními silami a podstatně rozšiřují možnosti obstarávání věcí nezbytných k životu. Existenciální vztahy uvnitř takových komunit lze charakterizovat spíše výrazy "já více než ty" či "ty více než já" než výrazy "jen já" či "jen ty". Míra podřízenosti sice mohla být značná (tj. "více" často znamenalo "mnohem vice"), byla však obvykle stabilní a měla své meze, a proto byla pociťována jako mnohem méně tíživá než stav anarchické zvůle silnějších. A konečně pokud byla organizovaná moc společnosti použita k prosazení monopolu jediného věčného smyslu, pak lidé mohli spočinout pod jeho přístřeším v jistotě, že toto přístřeší nebude proráženo herezemi druhých nebo že společnost nebude rozvracena násilnými srážkami mezi stoupenci odlišných věčných smyslů.

Všechny tyto výhody uspořádaného společenství nebo státu a univerzální lidská potřeba hmatatelného vyjádření platnosti nějakého definitivního věčného smyslu spolu dohromady představovaly neodolatelné pokušení považovat společenství či stát sát za projev či ztělesnění věčného smyslu mezi lidmi. Starý Egypt, Asýrie, Čína či Říše lnků jsou typickými příklady takto pojímaných států. Věčné smysly těchto států byly artikulovány jako panteóny rozličných božstev a jejich funkcí. Společnosti v nich byly daným věčným smyslem hierarchizovány. Vládnoucí smysl determinoval jak obsah konkrétních "já" a "ty", tak vztahy mezi nimi. Slůvko "více" vyskytující se v možných vzorcích vztahů bylo bud určeno stupněm participace příslušných jedinců na věčném smyslu, nebo jím bylo ex post vysvětleno. (Když uvážíme pyramidy faraonů ve srovnání s naprostou bezejmenností jejich stavitelů, dostaneme obrázek jak rozsáhlá byla škála oné participace). Autorita vládce byla odvozována a ospravedlňována skutečnosti jeho vrcholné participace na věčném smyslu (ať už osobní nebo funkční). Jedno z jeho hlavních poslání bylo zajistit, že všichni jeho poddaní byli v náležitém poměru k danému věčnému smyslu a imperiální výboje byly ospravedlňovány nutností zahrnout i další komunity do rámce pravého smyslu. Vítězství nad nějakou cizí komunitou bylo nahlíženo jako potvrzení pravdivosti daného věčného smyslu nad „falešnými bohy“ podrobené komunity i jako potvrzení toho, že vládce je s ním v souladu. dohady by však sotva mohly poskytnout lidem útěchu věčného přežívání, natož Vítězství nad v nich vzbudit ochotu podrobovat se nějaké vládě. Proto i kdyby takovýto cizími komunitami pak byla ovšem vykládána jako potvrzení nadřazenosti sebereflektujid věčný smysl byl někým někde deklarován, nikdy by se nemohl vlastního smyslu (bohů) nad "falešnými" smysly podrobených společnosti a prosadit jako základ společnosti.

Instituce, jež by byly nositelem tradice kritického hledání pravdy, neměly Ačkoliv konkrétní podoby věčných smyslů byly velmi rozmanité, všechny byly projevem stejného konceptu: identifikace konkrétní sociální formace s věčným smyslem světa. Jelikož toto ztotožnění mělo

pro lidský život vždy stejně dalekosáhlé důsledky, je vhodné přidělit těmto impériím společné rodové jméno - říše věčného smyslu, popř. věčného přežívání.

Nyní se podívejme na důsledky, které z takovéhoto pojetí společnosti vyplývají pro dvě základní lidské hodnoty – pravdy a svobody. V říších věčného smyslu totiž každé vnitřní nebo vnější selhání (vojenské porážky, hladomory, násilné vzpoury, přírodní katastrofy) jsou něčím mnohem závažnějším než jen pouhé problémy, se kterými je možno se vyrovnat náležitými politickými, organizačními či technickými opatřeními. Tato selhání přinejmenším zpochybňují nárok vládce být považován za opravdového reprezentanta věčného smyslu říše – mezi ním a tímto smyslem se otevírá propast. A jelikož vládce a říši nelze od sebe oddělit, existence oné propasti ohrožuje i nárok říše být pokládánu za vtělení věčného smyslu – přinejmenším za vlády současné dynastie. Zakrývat selhání lhaním a umlčováním kritiků je tudíž nevyhnutelnou součástí obrany říše proti vzpourám. Je jistě samozřejmé, že vládcové obecně lhali a potlačovali kritiky z důvodů své ješitnosti a lpění na moci a nikoliv z nějakých filantropických motivací. Nicméně smutnou pravdou je, že i vládce, který by nadřazoval dobro svých poddaných nad vlastní zájmy, by byl nucen lhát stejnou měrou jako vládce ničemný – pokud ne ještě více. To vše v zájmu odvrácení vnitřních bouří či samotnému zhroucení říše, neboť tyto by ničily i časné přežití jeho lidu. Vládce by se mohl navíc obávat, že příliš dlouhá řada katastrof by zpochybnila i samotný věčný smysl – ať už jeho přátelskost vůči lidem nebo jeho existenci.

Musíme si nyní uvědomit, že rozhodující většina lidí (a v dlouhodobém horizontu všichni lidé) si cení přežívání – jako časného tak věčného – víc než pravdu, dokonce i pravdu o tom, jak se to skutečně má s nějakým věčným smyslem, který je jim předkládán k věření. Jinak řečeno: dávají přednost bezpečí víry v cokoliv, pokud jim to poskytne možnost žít v klidu. Z tohoto důvodu filantropický vládce bude nutně považovat ohrožení autority věčného smyslu jako největší zlo. Chápaní pravdy jakožto obrazu skutečného stavu věcí se proto nemůže stát uznávanou hodnotou. V nejlepším případě to bude dovoleno jen v některých praktických záležitostech a i v nich, se bude jednat o velmi pečlivě zvažované připuštění.

Ještě horší situace vládla, co se týče mnohem hlubšího pojetí pravdy jako něčeho, co přesahuje konkrétní společnosti a je přímo přístupné jednotlivým lidem. Takové pojetí však nutně vede k závěru, že existuje stálá potřeba aktivně hledat dosud neznámé stránky věčného smyslu přesahující dosud poznané a vtělené. Což ale znamená, že je zde trvalá propast mezi danou společností a věčným smyslem, tj. ve společnosti působí nesmyslnost - elementy chaosu a lži. Tento nevyhnutelný závěr však staví lidi před fakt, že plné uchopení celé pravdy, které by jim umožnilo spočinout v jistotě, jim bude stále unikat za horizont. To je ale přesný opak toho, co se od věčného smyslu očekává. Navíc toto pojetí otevírá možnost, aby libovolný jedinec s odvoláním na nazřenou pravdu odsoudil celou říši věčného smyslu jako falzifikaci jeho skutečné podoby. A co je nejhorší – otevírá se tím možnost nesmiřitelného boje vzájemně konfliktních individuálních „nazření“.

Všechny tyto skutečnosti dokazují, že nic není tak nesmiřitelné s duchem, který prostupuje říše věčného smyslu jako pojetí univerzální pravdy přístupné každému z nás. Těžko si lze představit, že by toto pojetí vůbec mohlo uvnitř nich někoho napadnout.

A stejný osud nutně stihl lidskou svobodu – ať už se jedná o svobodu svědčit o nějaké události a posuzovat ji, publikovat teologický traktát, či jednoduše vést svůj život podle svého uvážení. Vzhledem k tomu, že základním – a v pravdě jediným konečným - ospravedlněním jakéhokoliv lidské činu je pravda jím sdělována nebo vtělována, pak neexistence pojetí pravdy přesahující všechny okamžité potřeby časného či věčného přežívání upírá svobodě její majestát, základ její auctoritas, potestas, imperium – upírá jí smysl.

Kromě dvou výjimek lze všechny říše starověku považovat za říše věčného smyslu a mimo Evropu a jimi ovládané kraje lze za takové považovat všechny státy až do 19.století. Nicméně i historie obou výjimek – Izraele Starého zákona a klasického Řecka - dosvědčuje, že lidská potřeba útěchy poskytované hmatatelným smyslem dominuje nad všemi ostatními hodnotami

Po určitou krátkou dobu existovaly v Řecku obce - poleis, v nichž společnost nebyla žádným věčným smyslem hierarchizována. Vztahy mezi občany v těchto obcích byly definovány formulí „Ty a já jsme si rovni“. Pokud bychom chtěli v případě těchto obcí o nějakém věčném smyslu mluvit, pak by tento spočíval v účasti jejích občanů na záležitostech obce v podmínka naprosté vzájemné rovnosti. Když tedy řecký občan polis stál ve shromáždění občanů na agoře, aby s nimi projednával činnost a instituce jeho obce, pak tak nečinil pod nějakou útěšnou střechou závazných tradičních úsudků a předpisů a zbožštěných autorit. Naopak – zakoušel se jako jedinec stojící sám se svou svobodou pod prázdným nebem.

Tato duchovní a politická situace byla velmi příznivá pro duchovní průlom základního charakteru. Za prvé je demokratická forma vlády nezbytně vyžaduje vysokou morální úroveň občanů, neboť bez ní hrozí obci vnitřní rozvrat nebo zničení vnějším nepřítelem využívající oslabení obce rozbroji. Jelikož explicitní věčný smysl, který by poskytoval hierarchii autoritativních morálních příkazů neexistoval, byli Řekové chtě nechtě nuceni hledat nějaký alternativní zdroj morálního řádu. Za druhé absence věčného smyslu znamenala, že neexistovala žádná zásobárna hotových účelů a požadovaných činů, která by občanům napovídala, co mají se svou svobodu dělat. Hrozilo tudíž stálé reálné nebezpečí, že pokud se nenalezne nějaký zdroj účelů a cílů, který by byl slučitelný se svobodou, bude vakuum vyplněno nějakou náhražkou se svobodou neslučitelnou. Touto náhražkou se mohla stát nějaká část časného smyslu povýšená na absolutno (např. „věčná sláva“ vítězných bitev vedených ze sobeckých důvodů), což by nevyhnutelně vedlo k vnitřnímu rozpadu obce do různých skupin seskupivších se kolem odlišných částí časného smyslu.

I když řecké obce nakonec obojím nebezpečím nakonec podlehly, vydalo úsilí řeckých myslitelů najít nějaký alternativní zdroj řádu plod, který neměl ve starověku obdoby: objevení individuální lidské duše jakožto čidla schopného poznávat řád, pravdu a smysl. Lidské duši navíc Plato propůjčil společenskou relevanci ve formě ideální společnosti, jejímž formativním jádrem měli být lidé, jejichž duše vykazovaly dokonalou schopnost vnímat věčné pravdy. Novost takovéhoto „věčného smyslu“ spočívá ve třech věcech – tento smysl působí přímo skrze individuální občany bez potřeby zprostředkování společností; není možno jej explicitně vyjádřit (nelze tudíž na něm vybudovat nějakou fixní společenskou hierarchii); jeho působení v konečném důsledku závisí na ochotě lidí jej dosvědčit.

Lze tedy konstatovat, že ve svých nejlepších okamžicích Řekové vytvořili společnost, jejíž vnitřní poměry lze popsat formulí „já a ty ve svobodě“. Zkušenost jim však ukázala, že takovou společnost nelze dlouho udržet bez toho, že by v ní byl dostatečný počet lidí vědomých si existence Nejvyšší Pravdy a ochotných ji hledat.

Výjimečnost Izraele spočívala v tom, že jeho věčným smyslem byla žijící osoba –Hospodin, Pán zástupů, který nekonečně přesahoval svět, nepopsatelný, nepředstavitelný a naprosto neovlivnitelný. Hospodin si mohl vybrat kohokoliv mezi Izraelity a pověřit ho jakýmkoliv úkolem bez ohledu na obvyklou zavedenou hierarchii. Hospodin uznával jedinou hierarchii či rozlišování – mezi těmi, kdo ho poslouchají a kdo nikoliv. Všechny ostatní hierarchie, třebaže možná potřebné k udržení pořádku ve společnosti, byly bezvýznamné.

Dějiny Izraele nejsou než dlouhé období opakovaného podléhání a odolávání pokušení – pokušení starat se jen o časné přežívání a zmanipulovat Hospodina do role garanta tohoto přežívání a spočinout v nějaké definitivní jistotě, ať už prostřednictvím ritualizace a formalizace vztahu s Bohem, nebo přijetím cizích mnohem méně náročných bohů. Úpadek následuje odpad vždy rychle a obnovení je možné pouze návratem k pravému Bohu. Svými dějinami se Izrael stal fyzickým svědkem dvou pravd. Za prvé -svou důvěru a úctu b lidé měli vyhradit pouze živé Osobě, která je zcela odlišná od našeho světa a je mu zcela nadřazena. Za druhé – žádný člověk není příliš nepatrný na to, aby Bůh nemohl k němu či skrze něj mluvit, nebo aby onen člověk nemohl mluvit k Bohu. Symbolická formule popisující Izrael Starého zákona tedy zní „já a ty před Hospodinem“.

4. Věčný smysl moderní doby

Koloběh vzniku a zániku impérií věčného smyslu byl narušen teprve vznikem křestanské civilizace, jejíž základní principy byly s duchem dřívějších impérií neslučitelné. V posledních dvou stoletích však vliv křesťanských principů slábl a tento proces úpadku byl doprovázen odpovídajícím nástupem doktrín, jež ve stále větší míře aspirovaly na roli věčného smyslu. Ve dvacátém století lze pak již hovořit o definitivně zformovaném a na celkovou vládu aspirujícím věčném smyslu. Tento moderní věčný smysl se však od těch starodávných podstatným způsobem liší. Je zaprvé dynamický v tom smyslu, že současnost je podle něj vždy automaticky považována za "smysluplnější" (osvícenější, vědečtější, racionálnější, atd.) než minulost a analogický stav je očekáván i z hlediska budoucnosti. Takováto dynamizace věčného smyslu by sama o sobě nemusela být příliš významná, kdyby zároveň nevykazovala druhou zcela novou vlastnost - naprostou antropocentričnost. Věčný smysl má dnes svůj zdroj v člověku samotném, resp. člověk jako druh je považován za věčný smysl v procesu zrodu a růstu. Růst spočívá v tom, že se člověk stává stále více vědoucím a mocným - nad přírodou i nad sebou samým. Neuznává se, že by existovaly nějaké nedostupné transcendentní skutečnosti. Slovo "transcendentní" (resp. tajemství, nadpřirozeno apod.) se v nejlepším případě toleruje jako označení pro věci, které nejsou dosud objasněny a ovládnuty, ale které se takovými dříve nebo později stanou. Dokonce i smrt sama je považována za těžký sice, ale v principu určitě rozřešitelný problém.

Strhujícnost tohoto moderního věčného smyslu a pocit metafyzické jistoty, jej poskytuje, jsou vskutku impozantní. Jelikož je založen především na příslibu lepších věcí v budoucnosti, je teoreticky imunní proti námitkám poukazujícím na ten či onen neúspěch nebo na nesmírnou složitost či nepředstavitelnost řešení toho či onoho problému. /dálo by se tedy, že pokud bychom vyloučili možnost nějaké intervence typu deus-ex-machina, pak by tento věčný smysl mohl dominovat velmi dlouhou dobu, než by jeho vnitřní prázdnota začala být pociťována v širším rozsahu.

Není však obtížné nahlédnout, že společnost vybudovaná na tomto věčném smyslu se musí brzy ocitnout ve slepé uličce, a to v prvé řadě politicky. Stačí si připomenout, že podstatnou podmínkou pro to, aby se nějaký věčný smysl mohl tát trvalým základem společnosti, je jeho schopnost vyřešit každý konflikt typu "buď já nebo ty", tj. musí být schopen sloužit jako měřítko pro posouzení konfliktních nároků různých osob. Tyto konflikty se mohou týkat nejrůznějších věcí: majetku, pracovních míst, společenského postavení, cti, pravdy, morálky atd. Jelikož však je to nyní člověk sám, kdo představuje nejvyšší měřítko, je vlastně každý konflikt typu "bud já nebo ty" v posledku konfliktem mezi dvěma stejně svrchovaný měřítky. Takový konflikt je ovšem z definice neřešitelný.

Západní demokratické společnosti jsou dosud schopny nalézt z této slepé uličky východisko a vyhnout se ochromeni pouze díky reziduálnímu vlivu transcendentních hodnot z před-moderního věku. Tyto hodnoty umožňují, aby některé názory a činy byly odsouzeny jako "nerozumné", "nespravedlivé", "nezasloužené", "nelidské" apod. a mohlo se tak - nikoli ovšem bez značného licitování a dohadování - dospět k nějakému konsensu. Západní varianta moderního věčného smyslu je vlastně hybrid složený z ideje“člověk je nejvyšší mírou“ a zbytků transcendentních hodnot, předpokladů a předsudků. Tento hybrid je však ze své podstaty nestabilní – jeho komponenty jsou vzájemně neslučitelné a dříve či později musí nakonec jedna z nich zcela převládnout.

Situace je o to nebezpečnější, že toto přetahování se odehrává ve světě, jehož značná část se nachází pod nadvládou moderního věčného smyslu v nejčistší podobě. Ten se od západní „rozředěné“ varianty liší tím, že vedle nevyhnutelného příslibu stále lepšího života výslovně slibuje vyřešit totálně všechny konflikty typu „buď já nebo ty“ bez toho, že by se odvolával na transcendentní skutečnosti. Z tohoto důvodu si plně zaslouží přídomek „totalitní“. V důsledku této aspirace totalitního věčného smyslu je každá moc, která na něm založí svoji legitimitu, odsouzena k tomu, aby každý uvedený konflikt vyřešila, neboť selhání v tomto směru její legitimitu ohrožuje: buď přímo jako důkaz neschopnosti moci realizovat její sliby, nebo nepřímo tím, že zpochybňuje reálnost totalitního smyslu. Nalezení měřítka, které by takové moci umožňovalo rozsuzovat a řešit všechny konflikty je proto pro ni otázkou života a smrti. Jelikož však všechny transcendentní hodnoty jsou zavrhovány jako bezcenné či dokonce škodlivé smyšlenky, má moc k dispozici jediné východisko: prohlásit za měřítko sebe samu, popř. si jeho roli via facti přisvojit. Moc se tak stává nejvyšším soudcem „transcendujícím“ všechny možné strany případných konfliktů.

Tento krok vede ihned k nové definici dobra a zla: vše co posiluje moc je dobré, neboť to posiluje její schopnost konflikty řešit a tak realizovat přísliby totalitního věčného smyslu; vše, co moc oslabuje, je zlé, neboť to onu schopnost snižuje. Měřítko pro rozhodování o tom, zda je nějaké jednání dobré nebo špatné se stává identickým se schopností jednat. Jaký to závratný vrchol konečné fáze úsilí o naprostou imanenci zbavenou jakéhokoliv odkazu na něco mimosvětského!

Celá tato myšlenková konstrukce vykazuje znaky pozitivní zpětné vazby: platnost totalitního smyslu se předpokládá pro ospravedlnění moci aspirující na řešení všech konfliktů. Avšak schopnost oné moci dostát svým příslibům (nebo spíše tvrdit jejich splnění) je přímo úměrná jejímu rozsahu a pronikavosti. Ospravedlňování tvrzení moci je prostě zabezpečeno před zpochybňováním pouze v té míře, v jaké je moc totální. Z tohoto důvodu každá společnost, která příjme za svůj totalitní věčný smysl musí skončit jako říše, ve které nejvyšší hodnotou či spíše jedinou platnou hodnotou, je moc. V tomto moderním ekvivalentu říší věčného smyslu (přežívání) jsou všechny ostatní hodnoty tolerovány pouze v rozsahu, v jakém slouží moci. A jelikož žádná z „klasických“ hodnot jako jsou pravda, svoboda, čest, krása, soucit, spravedlnost, atd. nemají s mocí nic společného – jejich oblasti existence a relevance pro člověka jsou buď nadřazeny nebo naprosto odděleny od působnosti moci – podřízení těchto hodnot momentálním potřebám moci znamená jejich destrukci, či, co je ještě horší, jejich proměnou v příšerné parodie.

Jako příklad uveďme, co se stane s pravdou a svobodou.

Vzhledem k tomu, že nejvyšší hodnotou je vládnoucí moc, všechny myšlenky a projevy, které jí ospravedlňují a posilují, musí být považovány za pravdivé. Ještě významnější je, že myšlenky a projevy, které moc oslabují, musí být považovány za lživé. A je samozřejmé, že rozhodování o tom, zda něco moc posiluje či oslabuje, je vyhrazeno pouze moci. Je též zřejmé, že monopol na pravdu je nejdůrazněji prosazován v souvislosti s konflikty typu „já nebo ty“ a všemi těmi skutečnostmi, které by mohly naznačovat, že moc selhává v plnění svých příslibů rajských poměrů. Platí zde neúprosné kauzální řetězení, neboť aby tento monopol byl skutečně účinný, musí mít moc i monopol na definování toho, jaký okruh skutečnost pojmy „já“ a „ty“ vymezují, co znamená slovo „konflikt“ a zda se něco takového v daném případě vůbec odehrává. Je snadné nahlédnout, že v konečném důsledku si musí moc nárokovat monopol na vykládání/interpretování veškeré skutečnosti!

Svobodu čeká analogický osud. Jelikož právo jednat nyní patří výlučně vládnoucí moci, svoboda záleží ve splynutí s touto mocí. Jakékoliv vymezování se proti tomuto splynutí je zlo, o kterém se nemá ani uvažovat.

Fráze „Ani já ani ty, ale moc“ je proto přesný popis duchovního základu totalitní společnosti.

V tomto výčtu zlověstných rysů totalitní moci jsme dosud nezmínili tu její zlověstnou vlastnost, jejíž znalost by měla být nejvyšší prioritou pro všechny její sousedy – že totiž je ze své podstaty neschopná žít v míru s čímkoliv mimo její dosah, ať už se jedná o jiný stát nebo pouhého jedince. Tato pochmurná skutečnost je často ignorována, bagatelizována, případně považována za náhodnou vlastnost, kterou lze odstranit. Abychom odstranili nebezpečí pádu do takové iluze, stačí se jen podívat na příčinu této vlastnosti totalitní moci.

Varovným znamením viditelným pro každého je v tomto směru fakt, že současná artikulace totalitního věčného smyslu je ideologie, která svět chápe jako válku mezi dvěma protikladnými a nesmiřitelnými silami: mezi totalitní mocí coby naplněním věčného smyslu na straně jedné a všemi aktéry, kteří odmítají se stát její součástí na straně druhé. Z toho nevyhnutelně plyne, že každá moc, každý stát – i kdyby sám byl totalitní – který odmítne být pohlcen, co do své vůle s danou mocí musí být automaticky považován za nepřátelskou, tj. „nesmyslnou“ sílu, která musí být zničena. Tomuto přístupu k sousedům se totalitní moc nemůže vyhnout, neboť jakýkoliv kompromis s takovým sousedem, jakékoliv zdržení se nepřetržitého tlaku na něj, by znamenalo, buď že pravdivý věčný smysl je na druhé straně barikády, nebo že vlastní totalitní smysl je nepravdivý. V obou případech plyne pro totalitní moc smrtící důsledek – ztráta její legitimity.

Nicméně konkrétní ideologie jako současné vyjádření totalitního věčného smyslu nemůže být tou skutečnou příčinou toho, že pro totalitní moc odvozovanou z totalitního věčného smyslu je nemožné tolerovat cokoliv mimo ní. Jakmile by se totiž taková moc skutečně řídila nějakou ideologií, pak by to znamenalo, že se podrobuje jejím principům. Avšak totalitní moc, která se něčemu podrobuje, tj. přijímá nějaká omezení, přestává být totalitní. Skutečná příčina musí spočívat v něčem, co je naprosto nezávislé na zrovna aktuálním ideologickém vyjádření totalitního věčného smyslu. A tou je povaha totalitní moci samé – její totalitnost spočívá v tom, že neuznává žádné měřítko mimo ní, žádného soudce nad sebou. Cokoliv, co není její součástí, musí tato moc zakoušet jako něco, co ji překračuje, co si volí svůj vlastní vztah k ní a v posledku co jí samotnou posuzuje. Jinými slovy – „cizí“ nepohlcená entita představuje nezávislé totalitní moc přesahující měřítko a tím ničí její sebedefinici. Z tohoto důvodu je nepřetržité úsilí „vymazat“ takovou entitu jejím zničením nebo pohlcením jediný možný postup vůči ní. Skutečnost, že taková moc považuje i nejperfidnější agresi proti mírumilovným sousedům jako svoje svaté právo na sebeobranu, nelze považovat za pokrytectví, nýbrž za pravdivé vyjádření zakoušeného strachu ze smrtelného ohrožení.

Dosud jsme se zabývali totalitní mocí, jakoby to byl nějaký obludný útvar, který se může společnosti vynořit a trvale přežívat nezávisle na lidech. Zbývá proto popsat, jak se taková moc může ustavit a udržovat prostřednictvím lidských motivací.

V každé společnosti, ve které jsou určité hodnoty či standardy postaveny mimo dosah lidské manipulace, tj. jsou v tomto smyslu transcendentní, dochází nevyhnutelně k následujícímu: tyto hodnoty implikují nepřetržité soudy nad myšlenkami a činy lidí. Standardy rozumu způsobují, že někteří lidé jsou občas (někteří lidé zřejmé stále) shledáni hloupými, měřítko spravedlnosti způsobuje, že občas jsou někteří lidé shledáni vinnými z bezpráví či trestných činů, měřítko dobra způsobuje, že občas jsou někteří lidé shledáni ničemnými. Měřítka píle, šikovnosti a produktivnosti způsobují, že někteří lidé jsou shledáni línými, neschopnými a k ničemu. Je přirozené, že dotyční lidé ony soudy velmi těžce nesou, zejména když mají podobu ztráty příjmu, veřejné pohany či uvěznění. Je zřejmé, že člověk nemusí být nijak zvrhlým jedincem, když za této situace pociťuje ochotu podporovat či alespoň příznivě hodnotit vše, co mu slibuje, že jej oné tíže zbaví. (Zbavíme lid útlaku ze strany hodnot vnucovaných společností vládnoucím establishmentem – tak zní příslib v žargonu nemarxistického „osvoboditele) A přesně toto slibuje lidem ve stále ještě svobodné společnosti skupina představující zárodek totalitní moci. Získává podporu lidí postižených nepříznivými soudy ujišťováním, že v jejich případě se jedná o nespravedlnost. A poté, co se pevně etabluje, je totalitní moc schopna učinit mnohem komplexnější a hmatatelnější nabídku: "Můžete být hloupí, zlí, nebo líní a neschopní jak je vám libo, avšak nic z toho nebude mít vliv na vaše příjmy, společenské postavení a pověst. Navíc zajistíme vám klidné svědomí tím, že druhé donutíme schvalovat všechno, co budete dělat, a všechny nepříznivé soudy o vás umlčíme. Jinými slovy – nikomu nedovolíme, aby byl s vámi v konfliktu. Váš časný i věčný smysl bude v bezpečí. Jedinou podmínkou pro to je, že budete sloužit moci.“

Skutečnost, že udržování totalitní moci vyžaduje nepřetržité konání činů, jež by byly tvrdě odsouzeny i matnými zbytky "klasických" měřítek morálky, činí svazek mezi mocí a podílníky na ní o to pevnější; to je přesně onen mechanismus, který vytváří onu kladnou zpětnou vazbu, o které jsme hovořili dříve. Přervat vlastní svazek s mocí znamená nejen snášet její hněv, ale i výčitky vzkříšeného osobního svědomí. To je čin rovný proměně Šaula v Pavla – druh zázraku. Naproti tomu setrvávání v tomto svazku nevyžaduje žádné zvláštní osobní zloby a vytrvalosti ve zlu, nýbrž pouze nedostatek dispozice k mučednictví, což je velmi běžná lidská vlastnost.

Znamená to tedy, že totalitní moc může přetrvávat navěky. Odpověď je záporná, neboť totalitní moc má dva nepřátelé, kteří jsou pro ni smrtící.

Tím prvním je samotný totalitní věčný smysl. Neslučitelnost totalitního věčného smyslu s jakoukoli opravdovou hodnotou způsobuje, že moc na něm založená se dokáže udržet jen za cenu stálého podvracení a destrukce nejen všeho toho, co dává lidskému životu smysl, nýbrž v posledku i toho, co ho vůbec umožňuje. Toto ničení musí jednou nevyhnutelně dospět k bodu, kdy začne podlamovat samotnou fyzickou infrastrukturu moci. Kromě toho je nevyhnutelné h, že se lidský život stane pod její vládou tak bědným a tak prázdným, že lidé budou dohnáni k slepému a pomstychtivému násilí.

Druhým nepřítelem je - nu vlastně vše, co má skutečnou existenci v tom smyslu, že v to lidé věří a jsou připraveni pro to obětovat i svoje věčné přežívání: tj. vše pro co jsou lidé ochotní zemřít bez naděje, že jejich oběť bude uznána nebo účinná. Jinými slovy - ochotni zemřít „nesmyslně“. Pouze takové činy se vymknou z dosahu totalitní moci, vyjeví její konečnost a přízračnou podstatu.

Ačkoli výše zmíněný proces sebe-destrukce je neodvratný, bylo by fatálně nezodpovědné a zřejmě i sebevražedné, kdybychom zaujali postoj vyčkávání, až tento proces dospěje ke svému konci. Nejenže bychom byli odpovědni za obrovské utrpení, ale vystavili bychom se rovněž možnosti vlastního zničení vlivem výbuchů násilí provázející závěrečné stádium jejího rozpadu. Jedinou přijatelnou alternativou je být nepřítelem v druhém, pozitivním smyslu.

Avšak předtím, než půjdeme touto cestou, je třeba mít jasnou představu, co dělat po vítězství. Byla by to nezměrná tragedie, pokud bychom se zbavili totalitní moci postavené na jedné konkrétní formulaci totalitního smyslu (ateistické ideji pokroku) jenom proto, abychom vytvořili jinou totalitní moc postavenou na zdánlivě protikladné ideologii (např. ideologizovaném transcendentním náboženství). Bylo byla by to opět říše věčného přežívání a její moc by měla v posledku stejné rysy jaké má ta dnešní totalitní.

Jsem přesvědčen, že dějiny křesťanského světa ukázaly, že lidé nejsou odsouzeni k tomu, aby volili pouze mezi životem v totalitní říši nebo v podmínkách „nesmyslného“ chaosu. Integrální součástí křesťanského vyznání víry je přesvědčení, že pravda a svoboda mohou nejen koexistovat, ale že také jedna bez druhé se mění v ďábelskou karikaturu sebe sama.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------