Příležitostné stížnosti 2010

Nákupní střediska

9.leden 2009

    Jak píši ve svých chválách, mám nákupní střediska rád a považuji jejich existenci za velkou úlevu pro obyčejné lidi. Úroveň komfortu nakupování, který jim poskytují, nemá v dějinách obdoby, resp. byla dříve k dispozici jen úzké vrstvě opravdu bohatých.

    O to záhadnější je výskyt jednoho závažného nedostatku, který lze pozorovat snad u všech velkých nákupních středisek. Kdyby se vyskytl pouze u některých, dalo by se to pochopit jako odraz statistiky v jaké se u lidí v průměru vyskytuje ohleduplnost a ochota myslet na druhé. Ale výskyt stejné závady téměř bez výjimky? Jsou všichni ti majitelé a manageři tak stejně natvrdlí či lhostejní vůči potřebám svých zákazníků jakmile se tito ocitnou mimo vlastní nákupní prostory. A navíc v takovém kontrastu s péčí o zákazníky, se kterou se člověk setká uvnitř těchto středisek?

    Mám na mysli mizerné, resp. neexistující orientační symboly na parkovištích u nákupních středisek. Jednotlivé parkovací pruhy nelze od sebe nijak odlišit – chybí jakékoliv značení ať již vertikální nebo alespoň nakreslené na dlažbě. K dovršení všeho jsou na mnohých těchto parkovištích jednotlivé parkovací pruhy odděleny zvýšeným pásem, který nelze bez nadlidské síly přejet nákupním vozíkem. Takže pokud omylem zajedete do jiného pruhu a teprve uprostřed zjistíte, že vaše auto je v sousedním pruhu, pak vás čeká dlouhá obchůzka. To je obzvlášť příjemné v dešti a vichru. Přitom by stačilo tak málo: na začátku každého pruhu vztyčit tyč s velkým osvětleným symbolem. Jak to, že je to dodnes nenapadlo?

    Parkoviště v podzemí jsou vesměs vybavena značením – byť písmena a číslice na sloupech jsou na rozdíl od symbolů na podlaze velmi titěrná. Slabinou těchto podzemních parkovišť jsou ale orientační tabule, které by vás měly vyvézt ven. Vertikálních tabulí je velmi málo, na většině „křižovatek“ žádné nejsou, přičemž značení na podlaze často chybí zcela Nechce si mi ani pomyslet na to, jak by se člověk dostal ven, pokud by byla snížená viditelnost. Kromě toho projektanti skrblili s místem na parkování. V zájmu co největší kapacity rozvrhli šíři parkovacích stání i vozovek tak, že by spokojeni mohli být tak řidiči škodovek z minulého tisíciletí. Zaparkují-li však ob jedno místo dvě „oteklá“ SUV, pak se mezi ně vejde oktávka jen s velkými obtížemi.

Jednu kuriozitu na závěr. V podzemních garážích nákupního centra Anděl si můžete vybrat mezi exitem „Kartouzská“ nebo „Plzeňská“. Problémem je, že - jak všichni obyvatelé Smíchova vědí - oba výjezdy končí v Kartouzské. Lepší označení by bylo „Centrum Prahy“ a „Směr Plzeň“. Dnes už toto chybné označení asi nevadí, neboť většina návštěvníků se již po opakovaném parkování asi dobře orientuje, který exit si má zvolit. Pro mimopražského či pro někoho, kdo se tam ocitne jen jednou za rok, je ale dané značení zcela k ničemu.

Stádní móda

24.leden 2010

             Žijeme ve světě globálních trhů, kdy každý obchodník si může objednat zboží z ohromného množství zdrojů. A pokud nějaký druh zboží nenajde zcela určitě se najdou čínští továrníci, kteří je vyrobí přesně podle přání. U oděvního sortimentu          toto platí dvojnásob. Nejedná se o žádný hightech a jak suroviny tak hotové výrobky lze přepravovat levně na veliké vzdálenosti. Nejedná se ani o zboží, které by podléhalo zkáze, a jeho novost sama o sobě není žádnou přidanou hodnotou. Neslyšel jsem, že by v nějaké výloze oděvního obchodu byl vychloubačný nápis „čerstvá saka“ nebo „kalhoty přímo od výrobce“. Nabídka proto musí být obrovská, o čemž svědčí i to, že staré zavedené podniky jako OP Prostějov jsou před krachem.

            O to větší záhadou je podivně omezený sortiment v našich obchodech. Uvedu tři příklady, na které jsem narazil – šály, svetry a saka. Výběr materiálů, barev a vzorů je u šál nekonečný – vskutku kapitalistický.  Po chvíli ale zjistíte, že všechny – ale doopravdy všechny – mají na obou koncích třásně. Třásně jsou čistě zdobný prvek a některé éry byly třásněmi přímo posedlé – byly na dámských šatech a snad na všech bytových textiliích z oněch dob. A na stínidlech lamp.  Někteří lidé  mají rádi tuto zdobnost a nelze proto namítat, aby se vyráběly i šály s třásněmi. Ale že by všichni urputně požadovali šály výlučně s třásněmi? Nevěřím, že dnešní nadvláda šál s třásněmi v obchodech je odpovědi na nějakou vzedmutou vlnu poptávky od publika.  Na můj dotaz v tomto obchodníci vesměs odpovídají, že jim to přišlo z velkoobchodu a žádné jiné prý nechodí. K velkoobchodníkům jsem žádný dotaz nevznesl. Pochybuji ale, že by náhle všichni objednávali výlučně šály s třásněmi. Snad je původ u  výrobců? V jiných zemích jsem ale nadvládu třásní nepozoroval, takže producenti „beztřásňových“ šál se stále drží nad vodou. Držím jim palce.

     Na záhadu u sortimentu svetrů jsem narazil náhodou, když jsem si chtěl koupit něco, co se vyrábí už celá staletí – svetr na zapínání či zip, který se nemusí přetahovat přes hlavu. Musel jsem projít snad 20 obchodů, ale teprve v zapadlém krámku měli tento sortiment, resp. jeden typ ve dvou odlišných barvách. Materiál bohužel z poloviny akryl, ale i tak to byla výhra. Nedávno jsem navštívil malý krámek ve středu Prahy, který se specializuje na oděvní zboží nadprůměrné kvality jak materiálově tak i řemeslem. V krámě byl jen jeden exemplář mého typu svetru a to ještě v nevyhovující barvě. Prodavačka mi řekla, že jejich vedoucí je rád, že ve velkoobchodech sehnal alespoň tenhle kus. Co se to děje?

     O Biľakovi neslavné pověsti se říká, že měl od krejčovského mistra ve své pracovní knížce poznámku „nepúšťat k saku“. Sako je skutečně těžší ušít než kalhoty nemá-li být neforemné, vzdouvající se na jednom místě a škrtící na jiném. Dnešní konfekční saka jsou ale navrhována a šita profesionálně a nic takového nehrozí. I materiál látek, ze kterých jsou vyhotovena, je obrovský. Od látek s vysokým obsahem viskózové střiže a polyesteru až po pravé hedvábí s kašmírem. Ceny od 500 do 50 000 Kč. Co vás ale zarazí jsou barvy. Nekonečné řady smutných barev– z 99 %  tmavo -šedých,  -modrých a –černých – jakoby zákazníky byli jen úředníci, manažeři a pohřební ústavy. Jen jako bílá vrána se objeví něco veselého - světle hnědé, béžové nebo světle modré.  A většinou v příliš malé  nebo naopak příliš velké velikosti.  Zcela pak vymizela kdysi běžná pestrá tvídová  nebo tzv. károvaná saka.  

  Asi by se našlo i mnoho dalších příkladů fádní jednotvárnosti, ale uvádím jen tyto tři autenticky zažité z poslední doby. Můj závěr je, že prapůvod je v poptávce. Naše publikum zřejmě nedává v obchodech hlasitě najevo svoji nespokojenost, která by donutila obchodníky zvednout telefon a zavolat svýmdodavatelům, kteří by tak byli nuceni změnit zaběhanou rutinu a poohlédnout se po jiných výrobcích nebo donutit stávající, aby vyrobili i něco jiného. Nespokojenci si  nanejvýš jen pro sebe vzdychnout a sáhnou po šále s třásněmi, svetru bez zapínání a ponurém saku.

Takže i v oblasti módy se naše publikum chová stejně jako v oblasti politiky.  

K smíchu nebo k pláči?

27.února 2010

    Nejvyšší správní soud tento týden rozhodl, že chybějící vyměřovací základ v paragrafu o odvodech zaměstnavatelů na sociální zabezpečení v první polovině 2006 nemůže být důvodem k tomu, aby stát byl nucen vracet firmám snad 120 miliard Kč. V mediích byla cítit znatelná úleva nad tím, že NSS nepostupoval podle idiotského právního pozitivismu a svůj rozsudek založil na tom, že

1.     ze samotné existence zákona plynulo, že povinnost odvodů i nadále trvá

2.     z vyměřovacího základu, jehož výslovné uvedení nechybělo v paragrafu o odvodech zaměstnanců, bylo možno odvodit vyměřovací základ pro zaměstnavatele

    Vše tedy dobře dopadlo, ale to není důvod proč nevyslovit dvě stížnosti: malou a velkou.

    Malá stížnost se týká určení viníků za celou šlamastyku. Vzhledem ke složitosti legislativního procesu a vzhledem ke vzájemnému obviňováni ČSSD a ODS media vzdala snahu ukázat prstem na konkrétní partu a raději se uchýlila k tomu, aby za viníka označila Parlament jako celek. Proč ale nikdo nepoukázal na prezidenta, resp. na jeho kancelář. Od prezidenta lze sice těžko žádat, aby trávil dny pedantským prohlížením každého paragrafu zákona, který je mu předložen k podpisu. Nicméně institut veta, který má prezident k dispozici, byl mimo jiné zaveden právě proto, aby jeho úřad mohl zachytit absurdity v zákonech dříve než jsou tyto vypuštěny na obyvatele. Jeho úřad jasně selhal.

    Nicméně toto není hlavní znepokojující aspekt celé záležitosti. Za ten považuji fakt, že ani jeden z politiků neudělal to, co bychom měli právem čekat od lidí majících v rukou naší zemi a kteří mají přístup do sdělovacích prostředků. Čekal jsem, že poté, co se tisíce firem přidalo do fronty žadatelů o navrácení odvedeného pojistného, budou zprávy v televizních stanicích náhle přerušeny a na obrazovce se objeví tvář nějakého veřejného činitele, který na adresu těchto firem pronese mrazivým a výhrůžným tónem: „Ruce pryč od těchto peněz! Toto nejsou peníze státu, ale milionů důchodců, kteří v důvěře v platnost smlouvy mezi generacemi odváděli dlouhá desetiletí část své mzdy generaci předchozí. Česká republika tuto smlouvu dodrží a tyto peníze před vámi ochrání! Nedostanete ani korunu! A hanba vám!“

     Žádat peníze nazpět s odvoláním se na chybějící vyměřovací základ bylo v rozporu s dobrými mravy způsobem, který nemá v posledních letech obdoby. A fakt, že žádný politik nepronesl oněch pár vět způsobil, že laťka dovoleného jednání se nevrátila na původní výši, odkud jí žadatele o peníze shodili, ale podstatným způsobem poklesla. Zdůvodnění rozsudku NSS tuto smutnou skutečnost nezhojí.

 Co nás čeká příště?